Anarchista, „žižkovský Pepík,“ a kamarád světoznámého spisovatele Jaroslava Haška se inkriminovaným činem zapsal do historie. Pro jedny jako revolucionář, který odstranil symbol násilné „katolizace“ českých zemí, pro druhé vandal a hrdina pět minut po dvanácté, jenž zničil barokní památku. Kontroverzní akce v kontroverzní době popudila proti Sauerovi a žižkovským hasičům, kteří poskytli k akci techniku i ke všemu odhodlané muže, především katolickou část českých zemí v čele s Moravou.
Žižkováci totiž stržení sloupu načasovali na první katolickou neděli v právě vzniklém samostatném Československu. „Ovšem že brzy nalili nám do této radosti kapky hořkosti, když zbrklí Češi skáceli sochu Matky Mariánského národa a když počali podávati v národním shromáždění bezbožecké a protikatolické návrhy. Kdož ví, jestli skutky tyto provedené na počátku naší samostatnosti nejsou začátkem také její zkázy," dokládá to dobový text ze Slovácka.
Žižkováci devastací památky tak zaskočili především dočasnou vládu, kterou převzal Národní výbor Československý. Ta se obávala vedle Moravy také reakce silně pobožného Slovenska, jehož obyvatelé stále uplně nevěděli, co si mají od spojení s Čechy slibovat.
„Na Staroměstském náměstí byl včera večer bez vědomí Národního výboru stržen mariánský sloup. Bylo zjištěno, že strhovatelé nezamýšlejí dotknout se tímto činem náboženských citů katolických, nýbrž chtěli v mariánském sloupu svrhnout znak poroby a hanby, domnívajíce se, že pomník tento byl vztyčen na paměť zkázy české samostatnosti v bitvě bělohorské," omlouval Národní výbor údajnou nevědomost Franty Sauera a jeho kumpánů, kteří prý nic nevěděli o dějinách barokní památky, věnované Panně Marii.
Žižkovskému bouřlivákovi, který se jaksi nedokázal zcela oprostit od své předválečné anarchistické éry, však alespoň podle jeho pamětí o symboliku pobělohorské poroby moc ani nešlo. Svůj čin s kumpány, se kterými hojně po žižkovských hospodách hasil zcela něco jiného než požáry, dle všeho plánoval pečlivě již několik dnů. Politického extremistu hlavně štvalo, že pár dní po odtržení od bývalého mocnářství začalo revoluční nadšení opadat, místo toho, aby se dále radikalizovalo. A především i to, že se patřičné pozornosti nedostává protimonarchistickým řvounům, jakým byl on sám.
„Dnes řeční k lidu kdekdo. Za Rakouska byl zalezlý někde za pecí, bál se jen trochu nahlas promluvit, a dnes mluví, řve od rána do večera. Kdyby ti lidé, jak tu jsou, porazili tenhle sloup hanby, nebylo by to sice pražádné hrdinství, ale aspoň jaksi čin, jistě větší než začmárávání německých firem," napsal Franta Sauer později ve svých pamětech.
V neděli 3. listopadu mu kýžené krytí k činu poskytl dav katolických odpůrců, který se sešel na Bílé hoře. Zfanatizované demonstranty Sauer a jeho společnícinasměřovali na pochod ke Staroměstskému náměstí, kde se už o další postarali čtyři žižkovští hasiči. Sloup se poroučel k zemi a rozlomil se na několik kusů. „Hlava Panny Marie odletěla jak uťatá!“ poznamenal si pak Franta Sauer do svého deníku se zadostiučiněním.
Mariánský sloup ze Staromáku tedy zmizel, „výstřelem z Aurory,“ jak doufali žižkovští radikálové, se však nestal. Celá akce však rozhodně posílila nedůvěru českých konzervativních kruhů k čtvrti pod horou Vítkov. Žižkov potvrdil svou pověst čtvrti radikálů a bohémů, od nichž nevíte, co můžete čekat.
