TEXT Leo Pavlát
Jenže co se zázraky v 21. století? Pro všechny, kdo se takto ptají, mám příběh. Nebo spíš vysvětlení k příběhu, který shodou okolností ožil právě v době předsevzetí. V prosinci Židé slaví svátek Chanuka připomínající vítězství z 2. století př.n.l. nad řecko-syrskými okupanty . Ten svátek nemá s Vánoci nic společného, ale v našich zemích patří tak trochu k sobě. Jednak datem, protože židovský kalendář přivede hebrejský měsíc kislev a s ním i svátek Chanuka pokaždé někam k Štědrému dnu. A tím druhým společným rysem je fascinace zapálenými svícemi, okouzlení světlem. Co krásnějšího a mocnějšího než světlo coby symbol pro naše předsevzetí bychom si mohli přát? V židovském chanukovém příběhu dokonce světla hrají zásadní roli: Na osmiramenném svícnu se každý den zapaluje o jedno víc, až poslední den svátku září všechna v plné kráse.
Legendu o svícnu, který měl hořet jeden den, ale ozařoval jeruzalémský chrám po osm dní, označuje židovská modlitba za zázrak. A jeden rabín, Moše Besdin, událost komentoval:0 „Ano, byl to zázrak, ale aby se stal, musel kněz, jehož jméno se už nikdy nedovíme, uschovat alespoň jeden jediný džbánek oleje. Učinil tak ve chvíli vojenské porážky, uprostřed zkázy a zmaru. Ten muž neproslul jako válečný hrdina. Schoval džbánek. V skrytu a tichosti konal, jak měl, vyjádřil své přesvědčení, svou víru, svou naději.“ Stejně si počínali ti, kdo po letech ve chvíli vítězství zažehli olej z džbánku na chrámovém svícnu. Rabín Besdin tím říká : „Člověk má vždy činit, co mu káže zákon, jednat podle svého srdce, i kdyby se to zdálo zbytečné a marné. Poté je možno očekávat zázrak.“
A jak to všechno souvisí s našimi předsevzetími, s nimiž jsem toto povídání začal? Snít o zázracích, když se nedaří, není k ničemu. Vždyť ani ti, kdo si je v modlitbě připomínají, nevěří v divy, které by člověk nepřivolal svými skutky. Nezbývá než se pořád snažit. Snad je dobré si to připomenout, i když budou svátky pryč.
Autorem upravený text z knihy Od Chanuky do Chanuky (Nakladatelství G & G, 2005)
