V baru Briketa se posadil u okna. Díval se na ulici, na dívky chodící za sklem jako rybky v akváriu. Některé se mu zdály čerstvé, jiné trošku leklé, sem tam uzenáč nebo syrová sushi. Jedna prošla s bradou vzhůru. To je život, pomyslel si a objednal kávu, rum a matesy.
Neměl bych pít, napadlo ho, když si prohlížel okno skrz sklenici rumu. Devítka odrazila od ostrůvku Nákladového nádraží Žižkov. Ale co nadělám, vzdychl. Nic. Přestat pít a kouřit je jako přestat milovat. I když znovu začnete, nikdy to nebude jako předtím.
Šakal hrál hanspaulskou ligu na hřištích na Olšaňáku, na bývalém Čapajevově náměstí, na Balkáně, před tím, než na nich vyrostla umělá tráva. Byl zvyklý hrát v bílých podkolenkách. Každý víkend je zaprasil škvárou a jeho žena mu je vyprala. Jednou je strčila do sava. Když si podkolenky spokojeně natahoval, projela mu noha skrz. Chvíli seděl v trenýrkách a koukal na prsty čouhající z děravé ponožky, pak ženu seřezal.
Zamíchal kávu a objednal další rum. Dnes je den, kdy má láska uletěla oknem jako ptáček z klece a já jsem volný, uvědomil si, ale překvapený nebyl. Manželka na trávu čtvrté generace nečekala. Usrkl kávu. Radost z toho ptáčka tedy neměl.
Poručil si třetí rum. Káva vystydla. Matesy studený byly. Podíval se z okna. Na nákladové nádraží padla tma. Opuštěné věže překladačů trčely k obloze. Vagóny stály nehybně na kolejích, které mizely dřív, než za obzorem. Místo měsíce zahlédl na soumračném nebi sekyru. Mířila dolů, na ocelové město, odsekávala křídla skladišť, čtyři trakty, pět podlaží, vykonzolované nakládací rampy, kastrovala železobetonové moduly nejdelší budovy v Praze, utínala pole skeletu, demolovala vložené, převýšené schodišťové věže s prosklenými fasádami, vylamovala kabřinec z obložení správní budovy, prosekávala směrem k Jarovské spojce široký bulvár. Otřásl se. Několik závojnatek se otřelo o sklo. Ucítil rybinu. Navalovalo se mu po kávě s rumem a s matesy a maličko si ublinknul do rukávu. Jukebox zasténal Kolotoč velkoměsta: „Jsou čtyři ráno a na odstavní ploše kvílejí zkřehlé motory...“ To je Říhovo nejlepší sólo. Tady se překonal. Psychedelie sice dávno mrtvá, ale tohle je mazec. „Je čtyři deset a dvůr je plný kouře, každý svou káru tůruje...“ To ani nevěděl, co hraje. Rok sedmdesát vosm. Je čtyři patnáct a šňůra vozů mizí za pruhovanou tyčí závory.
Bum. Okno zarachotilo vzdáleným nárazem. Co nadělám? Zahučelo Šakalovi hlavou jako v prázdných kamnech.
Napiju se, vrátilo se ozvěnou z komína a židle pod ním uklouzla. Když se zmátořil z podlahy, popadl židli za nohy, postavil ji na všechny čtyři, dal jí pár facek, z každé strany jednu, pak se na ní vyhoupl, kopl do stolu a vyrazil ven. Potřeboval na vzduch.
Letěl nad nákladovým nádražím, díval se dolů, na projekt architektů Caivase a Weisse, na zhmotnění funkcionalistické ideje domu-stroje, symbolu moderní československé železnice. Světelná písmena nad římsami budov, označující sekce skladů, pod ním zhasínala a mizela v čase. Příčně nad kolejemi probíhaly příhradové manipulační můstky. Podletěl je středním perónem, minul nákladní výtahy vinohradské firmy Jan Prokopec, přibrzdil smykem. Visel na židli ve vzduchu. Měl strašnou žízeň. Z prasklého potrubí bývalé strojní chladnice kapala voda. Olízl ji v letu, chutnala olejem. Bum. Z dálky temně zadunělo beranidlo. Proletěl mezi etážovými skladišti, proud vlhkého 
chladu ho praštil do nosu. Pod ním se šklebila bezedná šachta, spodní proudy prý táhnou až k Židovským pecím. Vdechl ostrý, štiplavý vzduch. Koleje nákladní vlečky světélkovaly námrazou, za horizontem mířily spojkou Libeň-Vršovice k výhybně Malešice a dál, k sekyře v úplňku. Siluety odstavených nákladních vagónů visely v mrazivém, ostrém světle nehybně, zastavené v čase a prostoru, jako vozy husitů na Vítkově. Bum. O hodně blíž dopadlo železo na železo, ozvěna úderu vzkřísila hlasy nocujících táboritů. Byla jich tu celá kolonie, bezdomovci taky umějí zacházet s nákladními vozy, vagóny nezahřejou, ale dají se zadýchat a podlaha snese malý oheň. Vyplašený šepot, malátný pohyb a šustění novin. Proletěl kolem a židlí mlátil do vrat na poplach.
„Bratři! Chudáci!,“ řval Šakal, „kdyby na vás vlítli s plamenometem, ještě poděkujete, že ste se zahřáli!“ Obletěl tryskem třetí trakt skladiště, konečné vpadl křižákům do zad. Bum. Bum. Ze tmy vyrazil obrovský stroj a beranidlem narazil do budovy. Policejní majáček se řítil k vagónové kolonii. Šakal zakormidloval a přistál přímo proti beranidlu, posadil se na židli bagru do cesty. Frajersky přehodil nohu přes nohu, ubalil si cigáro. Zástup dělníků nastupoval v sevřeném útvaru, prapor se sekyrou nad helmami. Na vteřinu zaváhali, zakolísali. Židle stála nehnuté, tiše, vyčerpaně, sama proti přesile. Prapor zavlál a beranidlo vrazilo do stěny budovy. Šakal uskočil do tmy, židle zmizela pod pásy bagru. Šakal přeběhl koleje, vyhnul se noční pětapadesátce, zabušil na roletu Brikety. Bylo zamčeno, zhasnuto. Sanitka dávno odvezla jeho mrtvicí trefené tělo.
Benjamin Tuček (*1972)
Filmový režisér a scenárista, absolvent FAMU. Pracoval jako asistent režie na filmu Návrat idiota (1999) a natočil celovečerní snímek Děvčátko (2002). Jako scenárista se podílel na filmech Mistři (2004) a Protektor (2009). Knižně debutoval v roce 2009 sbírkou fantastických, absurdních a cynických povídek VKV (Velmi krátké vlny). Ve dvaceti letech založil kytarovku Teen Love Sex Doll, nyní hraje v discoreové skupině The Ritchie Success. Je čerstvým držitelem Českého lva 2009 za scénář k filmu Protektor.
