Češi dokážou být velmi štědří. Ve sbírkách, které se konají jednorázově na podporu obětem přírodních či humanitárních katastrof, jsme doslova rekordmany. Zato pravidelně na charitu podle průzkumů přispívá pouhá pětina obyvatel ČR, což je hluboko pod evropským průměrem. K vysokým ziskům z jednorázových sbírek přispívá i zavedený systém DMS, dárcovských esemesek, který v jiných zemích není zdaleka tak běžný a populární jako u nás.
Častým předmětem debaty je nedostatek bohatých mecenášů, kteří by podporovali umění, kulturu či neziskový sektor. Původ mecenášství sahá do antiky, jméno mu dal G. Cilnius Maecenas, bohatý přítel a rádce císaře Augusta, který mimo jiné podporoval i básníky Horatia a Vergilia. V našich zemích mělo svou tradici především ve druhé polovině 19. století, kdy se spojovalo hlavně s osobností Josefa Hlávky. Přerušená kontinuita se však těžko navazuje a dnes si vybavíme jen málo jmen, která by u nás významně přispívala na rozvoj společnosti. Souvisí to i s tím, že pokud takové osobnosti jsou, často se zdráhají o své činnosti hovořit. Češi totiž nemají úctu k bohatým lidem, nedůvěřují jim, spíše závidí anebo se domnívají, že k bohatství jim pomohly nekalé prostředky.

„V učebnicích kulturního managementu se člověk většinou dočte, že americká společnost má dalekosáhleji vybudovanou tradici dárcovství a že financování kultury závisí mnohem více na soukromých zdrojích než na roli státu, jak je to běžné v Evropě,“ přibližuje některé společenské rozdíly Karina Kottová, kurátorka uměleckého centra MeetFactory. „Nicméně podle mého názoru a zkušeností z obou kontextů nelze ani jeden stav idealizovat: když se podíváme třeba na činnost neziskových organizací, shánění financí na jejich provoz je obdobně složité v obou systémech, jen se týká jiných problémů – u nás to může být neprůhledný grantový systém a škrty v rozpočtech na kulturu, v USA to mohou být osobní zájmy jedinců a společností, které do těchto organizací investují.“

Třeba v Německu či ve Velké Británii se dárcovství mnohem častěji projevuje jako anonymní činnost, přispívá se malými obnosy a občané ho neberou jako otázku společenské prestiže, ale spíše jako určitý morální závazek. „Mecenáši, dobrodinci kultury, vědy a nemateriálních hodnot, jsou v naší kotlině pohříchu spíše institucionární než soukromí. Jinými slovy – stále je snazší přemluvit banku, aby ze svého marketingového rozpočtu uloupla něco na shakespearovské slavnosti nebo na turné viditelné hvězdy,“ vysvětluje Luděk Pfeifer, držitel ocenění Filantrop roku. Zdůrazňuje také fakt, že soukromí mecenáši podporují mnohem víc adresně. „Dají peníze konkrétním lidem, které znají a s nimiž sympatizují. Investují do projektů, k nimž mají citový vztah,“ upřesňuje Pfeifer. České instituce se v poslední době učí využívat moderního fundraisingu, hudební, divadelní i umělecké organizace pořádají různé galavečery po vzoru amerických modelů. Opakovaně této formy využívá festival Struny podzimu; začátkem listopadu proběhla podobná benefice na podporu smíchovské MeetFactory a tato forma sponzorství není cizí ani v oblasti divadelní.

Je však otázka, jaký je rozdíl mezi sponzorstvím a mecenášstvím a zda tento způsob podpory kultury nemá i své slabiny, jak upozorňují někteří jeho kritici, jako například Petr Nedoma z Galerie Rudolfinum, podle něhož tento model vede ke komercionalizaci. Obzvláště v oblasti kultury je přitom důležitá nezávislost. Když si přečteme například tato slova Magdaleny Souček, jedné z největších mecenášek pražského Národního divadla, v článku o vzestupu kulturního mecenášství, který vyšel v Hospodářských novinách, musíme být znepokojeni: „Důležité je, aby sponzoři či mecenáši měli možnost ovlivnit chod instituce a směr, kterým se bude ubírat. Podle mého názoru dnes divadlo obecně směřuje příliš k alternativě. Národnímu divadlu přísluší spíše klasika.“ Myslím, že nejsem sám, kdo se domnívá, že o tom, co přísluší Národnímu divadlu, by měli rozhodovat kvalifikovaní dramaturgové, ne lidé, kteří mají hodně peněz.

Karina Kottová v minulosti spolupracovala kromě jiných i s jednou z našich největších mecenášek, Medou Mládkovou, do budoucnosti však vkládá důvěru spíše do barterového systému. „Menší iniciativy si mohou navzájem významně pomoci vzájemnými protislužbami i bez finančních transakcí. Velké finanční dary od jednotlivců jsou samozřejmě skvělé, ale ještě jsem se nesetkala se zcela neproblematickou formou, kdy by tento dar zároveň neimplikoval kontrolu nad daným projektem.“ Dále popisuje především zahraniční aktivity v oblasti on-line fundraisingu, tedy konkrétních projektů, na které mohou lidé přispívat na internetu a za odměnu dostávají kromě dobrého pocitu drobné výhody, zážitky či možnost netradiční spoluúčasti na projektu. „Nevím, jestli je to formát, který se v našem poněkud cynickém prostředí může uchytit, ale rozhodně přispívá k popularizaci myšlenky dárcovství.“

A právě on-line dárcovství, ať už v oblasti kultury nebo charity, má budoucnost a mohlo by fungovat i u nás; jde totiž podobně jako v případě DMS o rychlou a transparentní formu pomoci. Už tři roky u nás funguje portál Darujsprávně.cz a kromě snadné dostupnosti je jeho výhodou i názornost. Dozvíte se, co přesně lze za částku od vás učinit, a na konkrétní věci se pak mnohem lépe přispívá. Stačí nebýt lhostejný.