Pan Pírko měl anděla u svého štamgastského stolu. Pan Kubálka se mu představil a hned obcházel pelíšek s vystrašeným andělem, který se snažil schovat pod křídla. Pan Kubálka do něho šťouchal a dělal hm, hm. Po několika minutách si prohrábl rozpačitě vlasy. „Poslouchejte, pane Pírko, jedno mi řekněte: Von vypadá náramně zdravě!“
Pan Pírko se zatvářil zmateně. „Proč by nebyl zdravý? Vždyť v inzerátu stálo, že je i očkovaný. Mám tady potvrzení od andělolékaře.“
„Tak mi řekněte jedno, proč se ho chcete zbavit za pár kaček?"
Pan Pírko se pousmál. Pochopil, odkud vítr vane. „Víte, prodávám ho, protože je naopak moc dobrý. Až moc. Mě to tady na světě nebaví. A on mi je pořád tak nějak… když to řeknu přímo a neurazíte se, tak je mi pořád za zadkem. A já ne a ne dokonat sebevraždu. Vždycky mi nějak zabrání – a mě se to nepovede. To jednoho deprimuje, když to chce skončit a vždycky mu to překazí. No dívejte se, jak se stydí. On dobře ví, o čem mluvím. Že ano, Bonifáci?“
Bonifác se přikrčil ještě víc. Pan Kubálka přikývl. „Aha, aha. Tak to jo. To je jiná. Teď to už chápu, když se chcete zasebevraždit a tenhle opeřenec si vede svou,“ řekl s úlevou.
„Přesně tak. Má trpělivost je u konce, tak jsem se rozhodl se ho zbavit. Proto jsem podal ten inzerát.“
Pan Kubálka už byl upokojen a radostně si k andělovi přičupnul. Vyndal z igelitového pytlíčku pamlsek pro anděly – kousek sušeného špeku. „Neupejpej se, no tak, vezmi si ho.“ Ale Bonifác se odvracel a pan Kubálka se zatvářil zklamaně.
Pan Pírko ho uklidňoval. „Bonifác je ještě trochu vystrašený, to chce čas. Víte co? Vemte mu i tenhle jeho pelíšek. Je zvyklý na ten svůj, to víte, když mu koupíte nový, tak to má jiný čmuch.“
„Děkuju. A dáváte mu vařenou stravu, nebo je na suchým?“
„Na suchým. Nejradši má granule angelsfood.“
„Jo, to znám.“
Nakonec si pan Kubálka s panem Pírkem plácli a pan Kubálka si odvedl Bonifáce na řemínku.
Po letech měl pan Kubálka cestu na Žižkov, a tak se zastavil v hospodě U Habásků. A koho tam také nevidí? Jistě, pana Pírka. Ale už to nebyl pan Pírko. Z pana Pírka byl anděl se zaprášenými křídly. Měl trochu skelný zrak a škytal.
„Helemese, co vy tady, pane Pírko?“ divil se pan Kubálka.
„Ale tenkrát před lety se mi to povedlo. Pěkně jsem se na půdě zhoupnul a bylo. Ale nevyzul jsem se z toho. Hezky jsem mašíroval zpátky na svět. Musím tady na něm odkroutit tisíc andělských let za to, že jsem si nevážil života darovaného od Boha. A tak jsem vyfasoval zostřenou službu. Musím někam daleko. Můj klient je někde v Libyi. Tak jsem si řekl, že se ještě před tou dlouhou cestou stavím u Habásků na jedno dvě pivíčka. A už jsem se tady tak nějak pár let zasekl.“
„A koho máte jako hlídat?“
Anděl Pírko vytáhl z kapsy umolousaný papírek a zaostřil na něj zrak. „Potřeboval bych brýle, ale nemáme je v základní výbavě, při létání nám prý padají a mohly by někomu na zemi ublížit. Koho že to mám hlídat? Jo tady… nějakej Muammar Kaddáfi.“
Pan Kubálka vykulil oči. „A safra, ale ten už je dávno v pánu!“
Anděl Pírko otevřel překvapením pusu dokořán. „Opravdu? Aha. Jéjej, jéjej, to budu mít průšvih.“
Pan Kubálka se zadumal a podivoval se: „To sou mi věci, na mou věru. Tak Kaddáfiho odpráskli, protože U Habásků točej dobrý pívo. No sakra, tady je aspoň vidět, na čem závisí planetární politika… No – není ten náš Žižkov světový?“
Anděl Pírko zvedl hlavu, přikývl, napil se piva a labužnicky si otřel ze rtů pěnu. „To se ví!“
Vítězslav Jareš
Vystudoval filmovou, rozhlasovou a televizní produkcí a knižně debutoval v roce 2004 thrillerem Intrikáni z prostředí mafie a vysoké politiky, za kterou získal Výroční cenu nakladatelství Mladá fronta v kategorii původní česká próza. V roce 2006 vydal špionážní román Všichni proti všem a v roce 2007 absurdní satiru Dědeček. Zkrácený příběh o Andělu vyšel v povídkové sbírce Zloději času, kterou vydalo nakladatelství Anahita.
