TEXT Jaroslav Rudiš
„Když jsem poprvé utekla z domova, bylo mi třináct.“
„A rovnou teda do Prahy, jo?“
„Ne, k babičce do Stendalu. Do Prahy jsem pak normálně odjela.“
„Kolik ti bylo?“
„Čtrnáct.“
„A proč do Prahy?“
„To byla náhoda. Ty kluky jsem znala z jednoho mejdanu. Řekli, jedem do Prahy. A tak jsem řekla, jedu taky.“
„A doma, cos řekla doma?“
„Nechala jsem na lednici vzkaz, že jedu s kamarádkou k jejím rodičům na víkend k moři. Tátovi jsem byla volná a mámě už dávno. Komunikovali jsem spolu vždycky jen přes vzkazy na ledničce. Nákup. Všechno nejlepší k narozeninám, tati. Všechno nejlepší k narozeninám, další nová holko mýho táty. Máš úkoly? Ve škole všechno v pohodě? V práci v pohodě? Dej mi pokoj. Není mlíko! Kdy přijdeš? Zítra. Můžeš dávat prkýnko dolů. Můžeš si uklízet kalhotky. Všechno jen takový nalepovací cedulky. Mám je v krabičce, všechny jsem je sbírala, takovej můj deník.“
Nice je kousek přes třicet, vystudovala jednu školu, nesehnala práci a tak studuje druhou a doufá, že pak práci sežene. A mezitím zabíjí čas tím, že vaří. Ne pro sebe. Pro kamarády. Je štíhlá a vysoká, trochu klučičí, dlouho závodně plavala, ale to se jí nesmí říct, to hned vyskočí a kouše. Džíny má na kolenou rozdrbané a mezi slovy si občas okusuje nehty.
„Možná bych se vlastně mohla život jako kuchařka,“ řekne.
„To bys mohla,“ řeknu, ale vím, že to taková sranda není.
„Byla bych dobrá kuchařka.“
„To jo.“
Nika si hraje s konečky svých hnědých dlouhých vlasů. Guláš umí fakt skvěle. „Recept od babičky ze Stendalu,“ říká. „Já jsem babiččina holka. Všechno co umím, mám od ní.“
A pak mi vypráví, jak s partičkou dorazili do Prahy, bylo to na konci devadesátých let. A jak jeli rovnou na Žižkov, kde se někde pod věží potkali s partou Čechů. A všechno domluvili. A rozkreslili. A pak se šlo na nákup. A pak se navez materiál. A pak bylo dávno po půlnoci. A pak se šlo na to.
„Nikdo tam nehlídal. Vytáhli jsme věci ze křoví, přelezli plot a rozdělili si práci. Stříkali jsme čtyři hodiny a když to bylo hotový, zase jsme to sbalili a šli pařit. Byl to hukot. Na jeden vagon jsme nastříkali Kafka. Obrovský nápis KAFKA. A druhej den jsem si koupila celodenní jízdenku a jezdila po céčku, je to céčko, že jo, jak to jede na Jižní město, jezdila jsem v Kafkovi pod Prahou. Přestříkali ho až za rok. Ale stejně si říkám, že pod tím novým nátěrem je pořád schovanej ten můj starej, ten můj podpis, že tam ten náš Kafka furt je, že nikdy nemůžeš minulost dokonala očistit a přetřít. Platí to pro vlaky, platí to pro vztahy.“
A pak se zvedne a jde ještě pro jednu lahev a já ji otevřu a zase sedíme naproti sobě v okně.
„Takže takhle jsme se zamilovala do Prahy. Jezdila jsem tam dělat vlaky. A pomalu začalo to město poznávat a tahat tam svý kluky. Prvního, druhý, třetího, pátýho. Ale nikdo to nedopadlo. Praha je kurva. Ale i tak Prahu miluju a Vánoce nenávidím.
„Jasný.“
„Nic není jasný! Když mi bylo jedenáct, tak se máma odstěhovala, přesně na Vánoce. Na Nový rok se zase vrátila. A další rok to samý, zase se odstěhovala, ale vrátila se až na Velikonoce. A třetí rok se nevrátila vůbec. A s tátovejma novejma holkama jsem se nikdy nesžila. Jen s babičkou. To je jediná holka, který věřím.“
„Rozumím.“
„Tomu nemůžeš rozumět.“
Nika si dolévá víno, zase si pomalu prohrabuje vlasy, za oknem je studené šedivé město. Zima tu bývá dlouhá a vlezlá.
„Standard Berlín,“ řekne Nika.
Jaroslav Rudiš (1972) je spisovatel a autor románů Nebe pod Berlínem, Grandhotel, Potichu a Konec punku v Helsinkách. S výtvarníkem Jaromírem 99 vytvořili nádražácký komiks Alois Nebel, podle něhož natočil režisér Tomáš Luňák úspěšný film, který v prosinci získal Evropskou filmovou cenu. Rudiš jezdí rád vlakem, žije mezi Českem a Německem a v současnosti je hostujícím profesorem Humboldtovy univerzity v Berlíně.
