Vraťme se na Žižkov začátku 20. století. Jedna z tehdy nejzajímavějších žižkovských „kulturních“ restaurací – Bezovka – hostila v březnu 1904 první kinematografické promítání Dismase Šlambora vulgo Viktora Ponrepa, jehož příjmení se stalo o pár let později synonymem prvního stálého biografu v centru Prahy. Začala éra kinematografických kočovníků, kteří vystupovali v hospodských sálech a zahradních restauracích, z nichž většina podobně jako Bezovka již neexistuje. K nejznámějším průkopníkům patřil Vilém Weiss, který v roce 1913 otevřel ve Štítného ulici č. p. 34 „I. žižkovské kinematografické divadlo“, na něž dodnes upomíná starý nápis ve štítu domu lákající pozornost kolemjdoucích.
První stálé žižkovské kino Edison založili v září 1909 v Husinecké ulici bratři Moravcové. K dalším patřil o rok později Royal Bioskop Františka Ponce (ano, dnešní divadlo Ponec) a v roce 1914 si své místo vydobylo první patro Bezovky. Ve stejném roce vzniklo nedaleko dnešní zastávky Husinecká kino Kosmorama, z něhož však zbyly jen dvě osamělé sfingy u vchodu do fitness centra.
Náš oslavenec, zvukové kino Aero, vzniklo jako samostatně stojící funkcionalistická budova ve dvoře obytného domu v Biskupcově č. p. 31 v letech 1930–1933 pod rukama architekta Jindřicha Freiwalda a Jaroslava Böhma. Dům, v jehož dvoře kino vznikalo, byl určen pracovníkům ministerstva vnitra, a tak nájemce a ředitel Emil Sirotek zprvu přemýšlel o názvu Stráž, ale nakonec se rozhodl pro „vzdušné“ Aero. Kino bylo slavnostně otevřeno 10. listopadu 1933 filmem Madla z Cihelny režiséra Vladimíra Slavínského a na dodatečné slavnostní představení 17. listopadu pak dorazil i sám režisér, ale také herci Lída Baarová, Antonie Nedošínská, Hugo Haas či Vladimír Borský.
Kino mělo těžko uvěřitelných 648 sedadel, jejich počet byl později snížen během rekonstrukcí v letech 1959, 1998 a 2001 na dnešních 336 míst. Zároveň se zde nacházely prostorné šatny, projektory Ernemann a akustická souprava Zeiss Ikon řadily Aero k tehdejší špičce. Před válkou se promítaly povětšinou filmy československé, americké, německé a francouzské, mezi lety 1939–1945 především filmy německé, české, francouzské a italské produkce a povinné týdenní aktuality. Ředitel Emil Sirotek kino udržel v chodu po celou dobu okupace, působil zároveň ve vysoké funkci předsedy Českomoravského filmového ústředí a skoro nikdo netušil, že kryl činnost ilegálního přípravného revolučního výboru. Prakticky od května 1945 se tak podílel na přípravách znárodnění kinematografie.
V průběhu několikadenního pražského květnového povstání zde byl zřízen povstalecký lazaret a kino zároveň sloužilo i jako shromaždiště zajatých Němců. Po roce 1948 přicházejí do Aera především sovětské „výchovné“ filmy, západní produkce nebyla až do poloviny 60. let povolena. Kino Aero se 4. března roku 1949 stalo premiérovým sálem, a od 1. ledna 1960 bylo dokonce jediným pražským kinem s širokoúhlým plátnem.
V období normalizace mívalo každoročně v Československu premiéru asi dvě stě filmů – 60 % „socialistické“ produkce včetně domácí, zbytek pocházel z nekomunistických států. Bez skrupulí se dá říci, že přízvisko „legendární“ si kino zasloužilo teprve v posledních 15 letech, kdy získalo genius loci nekomerčního kina s odlišnou programovou skladbou a přátelským foyer ve stylu hospůdky a galerie. O tom si však více přečtete hlavním „filmovém“ tématu čísla.
Milé Aero, přejeme ti, abychom se v tobě mohli ještě dlouho vznášet!
