„Tady na Žižkově žiju už třiašedesát let a musím říci, že se změnil opravdu hodně,“ říká. Dětství prožil mezi činžovními domy, ve kterých měli své krámky všemožní živnostníci. „Kromě běžných řemesel tu byl například Žid se svou zastavárnou, povoznictví nebo uhlíř,“ vzpomíná Petr Šusta. V bytech v jedné, dvou místnostech žily tři generace, Zižkov byl tehdy podle něj zčásti noclehárnou pro dělníky, ale přesto měl i tenkrát svou osobitou atmosféru. Dvory domů byly okupované dětmi,na které přísným okem, často ale mamě, dohlížela domovnice, o pořádek a bezpečí se staral okrskář...

Hospody na růžku

Jsem rád, že Žižkov pomalu ale jistě ztrácí uniformitu zašlých fasád a nad krámky a obchody už nesvítí stejný nápis Pramen nebo v lepším případě Jednota,“ hodnotí Šusta s úsměvem a dodává: „Na Žižkov se zase vracejí drobní živnostníci, například za rohem máme moc šikovnou švadlenku a o kus dál zase jedna paní stříhá a upravuje pejsky. Je jedno, jaké řemeslo kdo dělá, ale musí ho umět a hlavně dělat rád. Řemeslník-specialista je pro lidi ve svém okolí nesmírně užitečný a bylo by fajn, kdyby takovému člověku pomohla se startem podnikání třeba radnice.“

Petr Šusta rozhodně nepatří mezi živnostníky, kteří by se uzavřeli ve svém krámku a soustředili se pouze na vlastní obchod. „Mám rád iniciativu, která vybočuje ze zajetých kolejí. Sem patří bezesporu jedinečné žižkovské kino Aero a svérázná hospoda Parukářka. Je ale velká škoda, že se na místo Parukářky neustále tlačí komerčnější projekty, a tak provozovatelé tohoto výjimečného podniku žijí vlastně v nejistotě,“ říká Šusta. Jako žižkovský rodák pamatuje staré místní hospody, a ačkoliv se může návštěvníkům Žižkova zdát, že se ocitli ve čtvrti s největší koncentrací hospod, hospůdek nebo kaváren, Petr Šusta je vyvede z omylu. „Právě v okolí Jeseniovy ulice jich bývalo víc určitě dřív než dnes. Byly to ale staré klasické hospody „na růžku“, žádné sklepní podniky,“ líčí Šusta.

Štrúdl místo popelnic

Žižkov se změnil, ale Petr Šusta tu zůstal a tuhle čtvrť obohatil o jedinečný artikl, a to báječný domácí štrúdl. Ten nápad se zrodil v Šustově hlavě krátce po pádu komunistického režimu. „Bylo mi jasné, že to s novým kapitalismem nebude úplně jednoduché, a tak jsem přemýšlel, co dělat, kdybych náhodou přišel na věži o práci. Napadlo mě, že péct pravý domácí štrúdl by mohlo být tou správnou volbou, vždyť mouka a jablka budou k dostání vždycky,“ vypráví Šusta. Začal tedy doma péct jablečný tažený závin. Později o zaměstnání na věži skutečně přišel, a tak si zažádal o prostory bývalé kočárkámy, kde ale měly být uskladněné popelnice. Voňavý štrúdl naštěstí zvítězil, a tak se malá pekárna stala cílem nejen Žižkováků, ale také zákazníků z jiných čtvrtí a pro Šustův štrúdl si dnes chodí i zahraniční turisté.

Pekárna se dostala dokonce na stránky jednoho amerického průvodce, jako nejzajímavější místo Prahy 3. „Není tam žižkovská věž, je tam štrúdl,“ směje se Šusta.