TEXT Lubomír Schmidtmajer

V polovině osmdesátých let minulého století jsem působil v Junior Klubu Na Chmelnici a je příznačné, že právě zde proběhlo první podání ruky s budoucím prezidentem. K osobnímu setkání došlo po jednom divadelním představení, respektive ve Vinohradské vinárně, kam jsme se s několika přáteli odebrali. Diskuse nad stolem pěkně vířila nejen okolo divadla, Václav Havel se hodně zajímal i o samo fungování klubu a toužil po lístcích na představení. Zdůrazňoval, že by si vstupenky rád zaplatil, ale nikde se nedají sehnat. Vyzval jsem ho, ať zatelefonuje, a v případě problému něco vymyslíme. On se však jen pousmál a řekl: „Víte, mně se hodně líbí, jak klub vedete, a rád bych jej podpořil. Kdybych vám ale volal z domova, tak bych vám asi moc nepomohl,“ dodal a v žertu tak narážel na odposlechy.

„Vzor ideálního klubového diváka“

Za minulého režimu procházel Václav Havel jak prostředím disentu, tak undergroundu, který se v klubu Na Chmelnici přirozeně mísil. Lidé z disentu či undergroundu se přirozeně objevovali jako diváci i účinkující a po koncertech a představeních s ostatními živě komunikovali. Mělo to však i svou stinnou stránku, kdy účinkování lidí z disentu s sebou přinášelo velké problémy a tlaky zvenčí. Státní bezpečnost náš program prostě neposuzovala podle tvůrčích a uměleckých kritérií…

Havel byl pro nás vlastně vzorem ideálního klubového diváka – kromě návštěv divadelních představení chodil zároveň i na koncerty a výstavy, mnohdy několikrát. S jeho jménem i budoucím státnickým působením se příznačně pojí derniéra scénického časopisu Rozrazil na téma demokracie, která se odehrála právě 17. listopadu 1989. Pod společným projektem klubových divadel se podepsala právě Havlova ruka – pod pseudonymem napsal pojednání o myšlenkách a skutcích Aloise Rašína v revolučním období zakládání Československé republiky. Dlouhé studium a promýšlení všech materiálů jistě zúročil i mimo představení, ve dnech po sametové revoluci.

„Neúnavný diskutér, který se umí bavit“

Jedna z rovin osobnosti Václava Havla byl jistě neúnavný diskutér, ve druhé však sídlil člověk, který se velmi rád bavil. K dlouhým debatám ve vinárnách a nočních podnicích samozřejmě patřilo i několik sklenek, které příjemně pozvedly náladu! Nikdy si však nepamatuji na situaci, která by se vyvíjela v rozporu s dobrým společenským chováním. Havel ale uměl překvapovat i jinak. Typické pro něj byly i nejrůznější situace, v nichž dokázal dokonale splynout s okolím. Podstatné ale bylo to, zda v dané společnosti shledával pozitivní přínos.

„Koncert Rolling Stones jako důkaz polistopadového zlomu“

Rock and roll, za minulého režimu dlouho symbol západní svobodné kultury. Kdo by si pomyslel, že právě skrze hudbu se ukáže pomyslný zlom dějin naší republiky. Vše začalo dopisem od Rolling Stones, kteří zde chtěli odehrát „charitativní“ koncert. Václav Havel byl zpočátku velmi obezřetný, protože s akcí podobného typu neměl v Praze nikdo zkušenosti.

Na mě se obrátil hudební publicista a dlouholetý prezidentův osobní tajemník Vladimír Hanzel s otázkou, zda bych dokázal sestavit produkční tým a vše dovést do zdárného, notně burácivého konce. To byla samozřejmě nabídka, na kterou se neříká ne! Nastala doba několikaměsíčního telefonování a vzájemné korespondence a teprve devatenáct dnů před koncertem jsme podepsali smlouvu. Do té doby se nesmělo vůbec nic provalit, a dokonce ani prodávat vstupenky!

První charitativní koncert v historii Rolling Stones přinesl Výboru dobré vůle Olgy Havlové přes čtyři miliony a pražská atmosféra dostala i kapelu, která připojila osobní dar ve výši sto tisíc dolarů. Členové Rolling Stones se s prezidentem poprvé setkali ve velkém salonku Pražského hradu naplněného po strop novináři. Lepkavá nervozita div nestékala ze stropu. Když kytarista Ronnie Wood podával Havlovi ruku, tak se mu rozrušením doslova třásla kolena.
Za bolševiků jsem si v hlavě možná přehrával sen, že budu jednou promotér takových es jako kultovní Rolling Stones. Nikdy by mě však nenapadlo, že se vyplní dokonale absurdní, ale zároveň krásný obraz, kdy se u pánských záchodků v pražské Redutě míjí americký prezident Bill Clinton, Jiří Stivín a já…

„Při práci s Havlem jsem často ztrácel pojem o čase“

Pracovně jsem se s Havlem nejintenzivněji potkával v letech 1992 a 1993, kdy jsem působil jako prezidentův osobní tajemník. Tehdy došlo k rozdělení federace a Václav Havel až do svého znovuzvolení nevykonával funkci prezidenta. Právě v té době bylo potřeba zajistit obdobný servis, který původně poskytoval aparát Pražského hradu. Po nástupu do funkce se Havel, podobně jako kdokoli jiný, trochu změnil. Ke svému úřadu přistupoval vždy s obrovskou dávkou odpovědnosti, která jej samozřejmě formovala, v jádru ale zůstával stále tím Vaškem, jak ho znali jeho nejbližší přátelé.

Profesně jsme se však střetávali i později – kupříkladu v rámci zrodu Paláce Akropolis, kam poprvé zavítal v roce 1995, kdy ještě probíhala základní rekonstrukce. Pokud Havel hledal oficiálně neokázalé a přátelské prostředí pro křest svých spisů, často volil právě prostory Akropole, kde při své poslední návštěvě pokřtil nové CD svých starých přátel The Plastic People of the Universe.

„Václav Havel by byl spokojen…“

Týden předvánočního smutku po odchodu pana prezidenta vyvrcholil rozloučením v Lucerně, které se pokusilo následovat základní dramaturgickou myšlenku Dagmar a Ivana Havlových. V průběhu večera se měl objevit vždy alespoň „kousek“ z toho, co by Václava potěšilo. Jednou z důležitých věcí byla i přítomnost běžných lidí, a právě proto se většina vstupenek rozdávala zdarma. Hudebních oblíbenců pana prezidenta bylo mnoho, důležitou roli v koncepci večera hrál i nezkrotně ubíhající čas, a to nejen v průběhu příprav, ale i v rámci vystoupení. Bylo mi samozřejmě líto, že se nevešli všichni ti, kteří chtěli být v Lucerně. Podle reakcí diváků a účinkujících si ale dovoluji tvrdit, že Václav Havel by byl spokojen…

Závěrem se vrátím do dob svého „tajemnického působení“ – tehdy jsme s panem prezidentem často cestovali po celé republice a „státnickým“ jídlem byla skoro vždy svíčková. Z dnešního pohledu to zní zvláštně, ale brusinky skoro nikde neměli a svíčková bez brusinek – to přece není svíčková! Václav Havel to řešil příznačně. Vozil si s sebou sklenici od maminky, a když místní restaurační zdroje zklamaly, tak vytáhl řešení z aktovky…