Pražský tavicí kotlík, v němž se jednotlivé národnosti směle smísí a ve výsledku pak pilně klábosí u vychlazeného žejdlíku. Čtvrť rozkročená na jedné straně mezi Hlavním nádražím, které k nám přiváží „čerstvou zahraniční krev“, na straně druhé pak obklopena luxusnějšími Vinohrady a z dalších částí obklenuta Vítkovem a sady na Jarově představuje pro cizince lákavé místo k životu. Právě cizinci, či lépe řečeno expati, jak sami sebe nazývají, zde nalézají krátkodobý pobyt v jednom z mnoha hostelů či dlouhodobější setrvání v rámci práce v některé z jazykovek či rovnou prostřednictvím vlastnoručně otevřené restaurace. „Žižkov je plný hospod a barů, které cizinci vlastní,“ říká překladatelka Klára Vozábová, znalkyně místních podniků, které „domestikovaní“ cizinci rádi navštěvují. „Dají se zde totiž pořídit relativně levně a je pak logické, že přitahují i další expaty, kteří pak přinesou i své vlastní zvyky, jako je například Pub Quiz Night neboli hospodský kvíz, který se pořádá v baru Tiki Taky.“

Obecní dům, Slavia a Bořivojka

Jeden z nejznámějších pražských expatů Glen Emery v současnosti na Žižkově také provozuje svůj bar – Bukowski’s v Bořivojově ulici. V průběhu let však prošel mnoha podniky, které založil a několik let vedl. Do tehdejšího Československa se dostal společně s rodiči již v roce 1979, neboť jeho otec pomáhal se stavbou papírny na Slovensku. Až doba po sametové revoluci však Glena zavála do Prahy, kde na začátku devadesátých let započala po neúspěšné peripetii s prodejem triček jeho „restauratérská“ a do jisté míry i beatnická kariéra. „Vždycky mi připadalo, že v Praze chybí nějaký pořádný podnik pro cizince,“ píše Emery v rámci svých vzpomínek pro časopis ForMen, „otevřel jsem si podnik Jo’s bar na Malostranském náměstí. Nebylo to ovšem tak jednoduché. Psal se začátek devadesátých let, na úřadech seděli stále stejní komunisti a já s nimi musel bojovat.“ Úředníkům se tak nelíbilo kupříkladu složení jídelního lístku a chtěli takřka „státně“ diktovat, co tam může a nemůže být. Inu nejspíše návyky z dlouhého působení ve státním podniku Restaurace a jídelny. „Pokud se dají ingredience v Česku koupit, už to pravděpodobně někdo schválil,“ glosoval to bez mrknutí oka Glen.

Na rozdíl od dnešní doby sociálních sítí měla expatí místa mnohem důležitější pozici – neexistovaly mobilní telefony a v Praze bylo jen pár podniků, v nichž se cizinci scházeli. Úspěch Jo’s Baru tak na sebe nenechal dlouho čekat. „Bar jsme otevřeli 16. listopadu 1992, bylo to v pátek v půl desáté večer a už v deset hodin jsme měli uvnitř víc než stovku lidí,“ píše Glen, který však dlouho nevydržel pouze s jednou provozovnou. Když dnes prohlásíte „Najal jsem si levou polovinu Obecního domu a otevřel jsem tam hospodu Žíznivý pes“, asi si mnozí budou ťukat na čelo. Nicméně na počátku roku 1993 byl Obecní dům v dezolátním stavu a Glenovi se podařilo získat nájemní smlouvu. Kromě Smetanovy síně byl celý objekt prakticky nevyužívaný, a přes mnohé potíže se zde kromě baru podařilo otevřít i kavárnu a ve sklepech následně hudební klub Repre, kde hráli Plastici, Support Lesbiens, ale také zahraniční Tindersticks či Adorables. „Majitel hotelu Paříž na nás byl první den strašně milý,“ vzpomíná Glen, „přišel nás přivítat jako nové sousedy. Druhý den se už přišel zeptat, jestli bychom nemohli trochu ztlumit ten rámus, a pak zase začala válka sousedů.“ Vše beatnické však jednou končí, Obecní dům čekala rekonstrukce, po které se celý dům již oblékl do honosného hávu, v němž se rozjuchaná pivnice prostě nenosí.

Příznačné je i to, že expat Glen Emery měl prsty za znovuotevřením kavárny Slavie v roce 1993 jen pár dní poté, co Václav Havel v médiích označil zavření kavárny za kulturní zločin. „Akce se prezentovala pod hlavičkou Sdružení přátel kavárny Slavia, které zastupovali Marek Gregor, Stanislav Penc a Ludvík Vaculík, ale celé jsme to vymysleli i financovali my,“ vzpomíná, „vypáčili jsme dveře a navezli jsme dovnitř vše potřebné z Obecního domu. Pět hodin poté, co jsme se do kavárny dostali, jsme mohli otevřít.“ Pochopitelně vzbudili velkou nevoli majitele sousední kavárny Parnas, nicméně smlouva o pronájmu byla podepsána, a především šlo o neziskovou kulturní akci, která měla za cíl zatlačit na FAMU, aby Slavii znovu otevřela. Za čtrnáct dnů tak partička kolem Glena vyklidila pozice, přičemž neziskovost se projevila i tím, že se v kavárně platil pouze dobrovolný příspěvek, a tak Glena přišla celá akce na takřka půl milionu.

Bohaté historky z časů „cizinecké“ bohémy pak Glen Emery v roce 2010 zúročil v knize Žízniví psi, která se ohlíží za bouřlivými časy, kdy bylo v rozvíjejícím se kapitalismu možné takřka cokoli. Ale i dnes můžete vyrazit do baru Bukowski’s v Bořivojce, kde potkáte designéry, fotografy, hisptery, ale i krásné slečny a i ve všední den nad míchaným drinkem můžete zjistit, že jsou najednou tři hodiny ráno.

Expatí centra

Kromě zmíněného baru Bukowski’s či tradičně kosmopolitní restaurace a klubu Paláce Akropolis lze na domestikované cizince narazit například v baru Tiki Taky v Cimburkově ulici, který se vyznačuje velkou nabídkou nepříliš drahých koktejlů, či v hospodě Planeta Žižkov na Tachovském náměstí. „Žižkov si vybudoval pověst místa, kde se můžete potkat s lidmi ze všech koutů světa,“ říká Klára Vozábová a doplňuje, že nejvíce se střetnete zpravidla s Brity a Američany, ale i s Francouzi, lidmi z JAR či Litvy. „Jakmile vidí, že mluvíte anglicky, stačí se posadit na bar a záhy si s vámi začne někdo povídat,“ zmiňuje Klára, nicméně musíme brát v potaz, že s ženou bude expat konverzovat asi raději. „Když se v nějaké hospodě ukážete dvakrát třikrát, rychle si vás adoptují,“ doplňuje.

V rámci žižkovských nočních tahů můžete mnohdy narazit na bizarní výjevy, kdy v rámci karaoke večerů dojatí fousatí skotští chlapáci tklivě pějí písně od Cher či Shakiry. „Krásně absurdní bylo, když na oslavu, kde jsem byla jediná Češka, kdosi přivedl překrásnou potetovanou Amazonku a pokoušel se ji sbalit,“ říká Klára a dodává, že následně musela fungovat jako tlumočnice, „přeložila jsem i její výzvu k páce a následně vysvětlovala ustrašené výmluvy chlapů, kteří si to ani netroufli vyzkoušet,“ směje se. „Je také poměrně zvláštní, že většina expatů nemá velký zájem učit se česky,“ osvětluje Klára, „přestože je to velmi omezuje jak při seznamování, tak při jednání s úřady a vůbec každodenním fungování.“

Z Mukačeva do Sabinovky

Kdybyste si s Nataliyí povídali v kavárně, na první pohled a poslech byste patrně vůbec nepoznali, že teprve tento rok získala na žižkovské radnici české občanství. Slovansky krásná mladá dáma totiž až do svých patnácti let žila v západoukrajinském Mukačevu, tedy v Zakarpatské oblasti, která dříve náležela pod Československo. „Narodila jsem se v Oděse u Černého moře, kde oba rodiče studovali univerzitu a na škole to na ně ,přišlo´,“ směje se Nataliya Matola, „ale celou základní školu jsem vychodila v Mukačevu.“ Už v roce 1997 se její maminka rozhodla, že zkusí hledat práci v Čechách, přijela na chmelovou brigádu a nakonec zůstala delší dobu. Když pak na Ukrajině stále nebyla práce, rozhodnutí bylo těžké – vytrhnout Nataliyu od kamarádů a „přesadit“ v patnácti letech do Prahy. „Byla jsem v té největší pubertě a hodně jsem se vzpírala,“ říká Nataliya, „bylo naprosto nepředstavitelné, že bych opustila kamarády a své zázemí a přešla do neznáma, jehož jazyk ani neznám.“ Navíc si především kvůli češtině zopakovala poslední ročník základní školy a v rámci střední pak úspěšně vkročila do „asimilace“ neboli hezky česky zdomácnění.

Dnes s českým občanstvím vše vnímá zcela jinak, zvláště když zadumaně srovnává budoucnost, která by ji čekala na Ukrajině a kterou má zde (nejen) na Žižkově. „Hodně jsem srovnávala, když jsem několikrát jela do Mukačeva kvůli vyřízení formalit s občanstvím,“ vysvětluje Nataliya, „a vadí mi a mrzí spousta věcí, které těžce nesu.“ Souvisí s tím i fakt, že pro získání potřebných dokumentů byla naprosto nezbytná určitá míra korupce. „Nedokážu si představit, jak dlouho bych čekala na dokumenty normální cestou,“ přiznává, ale trápení s úřednickým šimlem není jedinou kaňkou na jinak krásné krajině žebrované zelenými Poloninami. „Usedlíci si například krásně uklidí své zahrádky nebo pole, ale to co je dál, už vůbec neřeší,“ hřímá Nataliya, „nějaký systém sběru odpadu vůbec neexistuje, a tak se všechno hází do řeky a podobně.“

Dnes žije v privatizovaném bytě v Sabinově ulici a začíná se studiem vysoké školy opět na Žižkově – na místní VŠE. Volný čas si ale dokáže opravdu užít, ať už od pankáčských výletů po Thajsku bez cestovky, v thajském boxu či aktuálně v tanci moderního jazzu. „ Aneb točky, piruety a baletní rozcvička,“ dodává.

Tokio, Berlín, Žižkov, Saúdská Arábie

Joe Montalvo, pravidelný přispěvatel do naší rubriky Cizinec na Žižkově, je opravdovým světoběžníkem. Rodák z New Yorku s latinskoamerickou krví je vystudovaný učitel angličtiny a dosud procestoval velký kus světa. Nějaký čas žil v Japonsku, Dubaji, Iráku, v rámci projíždění Evropou zavítal do Berlína, aby se na delší čas usadil právě na Žižkově. „Postupně jsem zjistil, že Praha je městem mého srdce, připomíná mi do jisté míry rodný New York, jen s tím rozdílem, že je mnohem čistší a bezpečnější,“ říká Joe. Stejně tak i sami Žižkováci překvapivě připomínají Newyorčany – především ve škále projevů od rezervovaného přístupu přes pasivnější, mnohdy výbušný, ale zároveň otevřený a velmi srdečný.

„Bizarní cestovní plány jsou jako taneční lekce s Bohem,“ cituje Joe spisovatele Kurta Vonneguta a předjímá tím svůj přístup k prožívání netradičních setkání. „Vždy se nechám unášet událostmi – rád se dívám na zemi, v níž žiji, perspektivou místních. Nechápu krajany, kteří vystoupí z letadla a hned hledají prvního McDonalda,“ pokračuje. „Nechci říkat, že jsem navštívil kupříkladu Berlín, ale co jsem tam prožil a co se naučil.“ To se týká i jeho přístupu v expatí komunitě na Praze 3, do které se záhy zapojil a snažil se o průnik s tradičním životem místních. „Cizinci na Žižkově dokážou být neuvěřitelně milí, přístupní, vezmou vás záhy mezi sebe. Na druhou stranu jsou mezi nimi i sobecké skupinky, které nevynechají jedinou možnost, aby vás mohly okrást,“ vypráví Joe, kterému Žižkov a místní komunita cizinců připravila jednu z dalších životních lekcí. „Chtěl jsem si otevřít restauraci a bohužel jsem naletěl jednomu expatovi, který mě připravil o víc než patnáct tisíc dolarů – tak moc jsem chtěl na Žižkově zakořenit, až jsem si nedával pozor,“ přiznává Joe. „Jednoduše jsem moc důvěřoval a zároveň si nevšímal malých, ale varovných detailů kolem sebe. Ale karma je děvka a dožene každého, i toho krajana, co mě okradl.“

Co však Joe oceňuje nejvíc, je přátelství nových kamarádů, které za svého pobytu získal a již mu vytrvale pomáhali mimo jiné při řešení problémů s restaurací. Žižkov je navíc čtvrtí, kde se podle Joea může stát takřka cokoli – od muže procházejícího odpoledne po ulici, který se snaží nožem propíchat vzduch kolem sebe, či absinthové večírky, které končí mohutnými pády ze schodů – a i proto jej má stále velmi rád.

Restaurační odysea jej však finančně zasáhla natolik, že musel opět vytáhnout kotvu a v současné době učí v Saúdské Arábii tamní důstojníky angličtinu. „Saúdská Arábie je do velké míry policejní stát s více nařízeními a pravidly, než jsem zažil v Iráku,“ vysvětluje Joe, „navíc je velmi složité se sblížit se Saúdy, pokud sám nejste muslim.“ Co funguje na Žižkově, má svůj účel i ve vyprahlém orientu – opět se vytvořila komunita tamních expatů. „Bez ní by to tady nešlo přežít. Navíc učit studenty mezi devatenácti a dvaceti čtyřmi lety je pro mnohé nepředstavitelné. V hodině spí, neumějí se soustředit, nedělají úkoly.“

Z Joea se tak stal v Saúdské Arábii do jisté míry mnich čekající na návrat. „Zcela určitě se chci vrátit zpátky na Žižkov,“ přisvědčuje, „s dostatkem peněz tak, jak jsem před třemi lety začínal. A s novými zkušenostmi si konečně otevřu bar. Malý samozřejmě,“ směje se.

Královská náplava a polská ambasáda

Kdy se člověk stává tím pravým Žižkovákem? Možná bychom se divili, že mnozí Pepíci s rádiovkou jsou vlastně pouhopouhé náplavy z různých koutů republiky, kteří se nakonec tak krásně přizpůsobili místnímu koloritu. Přesto však oživují místní atmosféru dovezenými tradicemi stejně jako „královská“ moravská náplava Jiří Král ve své restauraci Království.

Je příznačné, že i on se po vystudování DAMU a několika letech herectví na volné noze v divadle v Celetné, Stavovském či dokonce ve Zlaté kapličce přitočil k restauratérství, čímž se zařadil do skupiny „typických expatů“. „Už mě nebavilo čekat, až všechny produkce zaplatí, jak mají,“ vysvětluje Jirka Král, „když se musíte po třech měsících doprošovat o honorář, je to opravdu tristní.“ Rodilého Moraváka v sobě rozhodně nezapře, ať už svým srdečným vyprávěním či lpěním na drobných specialitkách typu brambory s cibulkou na jídelním lístku či výbornou moravskou slivovicí. „Bereme ji ze Slovácka, kde ji už čtyřicet let dělá jeden pán pro sebe a pro nás. Každý večer si projde sad a posbírá jen uzrálé švestky, které už spadly na zem – žádné otřepávání stromu!“ doporučuje Jirka Král. Ostatně Morava do Království nevstupuje jen skrze kořaličku, ale i prostřednictvím pravidelných večerů s cimbálovkou, kdy drobná místnost přetéká zájemci o zpívání lidovek. Mnohdy docela nečekanými, kdy si vedle boxera Standy Osičky prozpěvuje Marek Vašut a opodál přizvukuje David Matásek. „Cimbálovka vezme i lidi, kterým to zdánlivě nic neříká. Mnozí mají pocit, že folklor jsou ti jemně cáklí idioti, kteří se oblékají do podivného oblečení,“ ubezpečuje Jirka, „ale scházejí se tu staří jazzmani, nadšení byli i kluci, kteří mají metalovou kapelu!“ Cimbál tak jde napříč hudebními fanoušky, navíc i Jirka Král potvrzuje, že Žižkov je Moraváků plný, jak ostatně ukazují cimbálové večery.

„Všude jsou slušní lidé a všude jsou hovada,“ cituje restauratér svého otce a se stejnou filozofií přistupuje i k hostům. Mnohé dny jsou prý velmi vtipné – jeden stůl je obsazen Rusy, další pak anglicky mluvícími hosty a u posledního sedí Íránec Káve, který v Praze připravuje festival íránského filmu, v družném hovoru s Pákistáncem. „Občas mi někdo řekne: Ty tady máš Rusáky! Ale většina z nich je strašně milá, a mnohdy se dokonce stydí mluvit rusky a raději použijí angličtinu,“ popisuje. „Čech nebo cizinec – důležité je, aby ten člověk byl příjemnej.“

Jestliže Jirka Král buduje v Kubelíkově ulici Slováckou ambasádu, o trochu dál na Koněvově třídě vznikla bez větší pozornosti polská výspa, když zde žižkovský patriot Pavel Trojan otevřel konzulát Svobodného města Gdaňska, čímž v polském Trojměstí nechtěně rozvlnil sérii novinových článků a komentářů. „Někteří Poláci nepochopili, že oslavujeme originalitu malých státečků à la Svobodná republika Žižkov s důrazem na přeshraniční spolupráci,“ vysvětluje Pavel Trojan. V rámci dalších dvou do jisté míry recesistických akcí pak Trojan otevřel Žižkovský konzulát ve Varšavě ve čtvrti Praga a Těšínském Slezsku. „My žižkovští patrioti jsme nebezpeční blázni, protože děláme věci zadarmo,“ říká Trojan a glosuje tak současnou nechuť radnice podpořit kupříkladu projekt průvodce po Žižkově pro Poláky, který by představil turistům naši čtvrť nějakým originálním způsobem. „Nejde o to zahltit čtvrť cizinci, ona už zahlcená je, ale nabídnout alternativu k příšerným službám v centru a dát vydělat místním,“ říká Trojan. Polští turisté si prý dokáží navíc užívat obyčejna, v čemž nám jsou do jisté míry podobní. Proč je však podle Pavla Trojana Žižkov tak atraktivním místem pro cizince? „Bydlení na Václaváku? Hnus. Bydlení na Starém Městě? Předražené. Žižkov je prostě obyčejná městská čtvrť se všemi klady i zápory – a to je přesně to, co tady mnozí hledají.“