Možná si ještě pamatujete na ty tajuplné reklamy na billboardech. Z podvratného dokumentu Český sen se nevyklubal jen mediální humbuk, ale i základní kámen tvůrčí estetiky dua Klusák–Remunda a pilíř výrazné linie moderní české dokumentaristiky. Jejich poslední celovečerní film o umístění amerického radaru u nás Český mír patřil k nejvýraznějším počinům roku a dokumentární cyklus Český žurnál nyní přináší jejich svéráznou poetiku do konzervativních televizních vod.

Klusákův smysl pro humor a absurdno se projevuje už za studií, kdy natáčí krátký film Ocet, portrét svého otce, skladatele Emila Viklického, kterého osobně nezná, a který navíc odmítne ve filmu účinkovat. A tento prostor mezi dokumentem a vtípkem pak bude sebevědomě okupovat i nadále, ať už jde o společné filmy s Remundou či o jeho sólový snímek Vše pro dobro světa a Nošovic.

Když se scházíme v jeho bývalém žižkovském bytě, z něhož je nyní střižna, je na první pohled vidět, že Klusák je v mnohém stejný jako jeho filmy. V jeho vystupování i z jeho děl je vidět jasný postoj, který však nelze snadno zaškatulkovat. Klusák je člověk, který si rozhodně nenechá vnutit nějakou pózu, když jej fotíme na střeše domu v Biskupcově ulici, kde už osm let dělá domovníka.

Jak sám říká, došlo k tomu za tragikomických okolností: „Jsem těžký hypochondr, zrovna jsem napjatě čekal na jedno zásadní vyšetření a naprosto vážně si myslel, že umírám. Takže jsem tu funkci neodmítl, protože jsem si říkal, že to nebude na dlouho.“ Zároveň však dodává, že toto jeho jediné „politické angažmá“ představuje „příspěvek k tomu, jak si představuju, že by měla fungovat občanská společnost – starat se o něco, co je poblíž a člověk na to může mít vliv.“

Na Žižkov se přistěhoval náhodou, když s kolegou Martinem Duškem narazili na byt kousek od kina Aero. A i když tu už nebydlí, ale pouze pracuje, tak na tom, že dům nechátrá, má coby jeden ze zakladatelů společenstva vlastníků velkou zásluhu. „Dům totiž stojí na potoku a ve sklepě nám tryská pramen, který musíme odčerpávat. A zrovna v té době někdo ukradl čerpadlo.“
 

Klusák sice přiznává, že tento kout Žižkova je trochu mrtvý, hned však poznamenává: „Ale ta maloměstská nálada, kdy potkávám stále tutéž dámu, jak venčí psa v županu a pantoflích, ta mě baví velice.“

Vít Klusák je též pedagogem na FAMU a režíroval i několik dílů gastronomické reality show Ano, šéfe. I jeho dokumenty pracují podobně jako reality show se zvláštní kombinací obnaženosti, upřímnosti a stylizace. Jak s tímto přístupem pochodil právě u televizního publika s Českým žurnálem? „Největší vášně vzbudil příběh z Tanvaldu (o zabití mladého Roma, pozn. red.), řada příspěvků neměla daleko k ostře rasistickým výpadům. Alibistická potřeba svalovat vlastní nezdar třeba právě ,na cikány‘ – to je strašidelný fenomén a mám obavu, že sílí. Ale jsem mnohem radši za ostrou diskusi, než kdyby se kolem filmu rozpoutalo lhostejné ticho. Dobrý dokument musí bořit stereotypy, odemykat tabu, čeřit hladinu omšelých pravd, protože když to nedělá, jen utvrzuje své diváky v tom, co už věděli i bez toho filmu. A to je přece nuda k uzoufání.“

V dalších dílech bude Klusák se svými kolegy „čeřit hladinu“ na tématech jako Open Card, předčasné volby či kauza Iveta Bartošová. Už se moc těšíme.