Obyvatelé domu v Husitské ulici jsou na soužití s romskými obyvateli v podstatě zvyklí. „Co si pamatujeme za posledních deset let, tak mnohé rodiny možná neplatily nájem, byly asi lehce hlučnější, ale jinak bylo vše úplně v pohodě,“ říká jeden z nich. Dům v obecním vlastnictví je z poloviny obsazen dlouhodobými nájemníky, čekajícími na privatizaci. Pak ale přišel šok. Nejdříve jim žižkovská radnice nastěhovala do domu problémové nájemníky a pak je zcela vyřadila z privatizačního procesu.

 

První vlaštovka

Na jaře tohoto roku z iniciativy místostarosty Stropnického získala nájemní smlouvu v zadním traktu domu romská rodina, která prošla tíživou rodinnou situací. V naddimenzované ubytovně jí na zápal plic zemřelo malé dítě. Z tohoto pohledu lze akci místostarosty plně chápat – pomoc rodině, která se jistě ne svou vinou dostala do spirály lichvářů s ubytovnami. „Takhle se bydlelo před sto lety, ale není možné, aby tak lidé bydleli ve 21. století,“ vysvětluje Stropnický. „Důvod, proč se snažíme tuto rodinu v přiděleném bydlení udržet, je právě ono úmrtí, mimořádná situace.“

Těžká životní situace nových sousedů možná v počátku vedla k přivírání očí stálých obyvatel domu, to ale netrvalo věčně. „První den po nastěhování byl ze společných prostor vytažený kabel s elektrikou do jejich okna,“ popisuje obyvatelka domu. „Původně se nastěhovalo šest lidí, aktuálně jich je jedenáct.“ Počet obyvatel bytu by nemusel být pro sousedské vztahy problémem, avšak všichni oslovení si stěžují na neustávající hluk, koncentraci bezdomovců, rozbité vchodové dveře či nedobrovolné návštěvy policistů vyšetřujících krádeže mobilů. A pak přišel šok, žižkovská radnice na návrh Stropnického vyřadila dům z privatizace.

 

Vystěhujte se do paneláku!

Obyvatelé sepsali petici, zatímco místostarosta Stropnický jim nabídl výměnu rekonstruovaných bytů za staré panelákové jednotky. Dům v Husitské ulici se totiž měl stát součástí záměru sociálního domu se stálou službou, v němž by se problémové rodiny učily znovu bydlet.  Poté by získaly byt v některém z domů, v nichž jsou zbylé byty zprivatizovány, či ještě na privatizaci čekají.

„Pokud se to bude dělat způsobem, že se někde na kraji Žižkova postaví barák a tam se umístí sociální služba, tam se s nimi bude něco dělat a dál je vychovávat, já s tím nemám žádný problém,“ říká jeden z aktérů sousedského sporu. Žádnou takovou investici však současné vedení radnice neplánuje, a tak zbývá jen využití současného bytového fondu. Stálí nájemníci domu v Husitské se výměně bytů vzepřeli, těsně před komunálními volbami politici zařadili zpátečku a dům opět zařadili do privatizace. V současné chvíli tak pro budoucí „tréninkové bydlení“ zůstal vyčleněn nedaleký dům Husinecká 9.

 

Rukojmí sociálního experimentu?

Každý sociálně slabý nájemník jistě není problémový a sami jistě znáte někoho, kdo má opravdu potíže s platbou nájmu. Po absolvování podobného inkubátoru by rodiny mohly získat nájemní byt v některém z domů na Praze 3. A třeba i právě u vás. Souhlas vlastníků privatizovaných jednotek totiž radnice v 

 

Máte ve své gesci otázku privatizací obecních bytů a zároveň i možnosti sociálního bydlení. Jaký je podle vás ideální model sociálního bydlení na Praze 3?

Zadali jsme z mé iniciativy zjara 2013 analýzu potřebnosti podporovaného obecního bydlení u Katedry sociologie Filosofické fakulty UK. Ta měla prověřit, které skupiny obyvatel Prahy 3 jsou na trhu s bydlením nejvíce ohroženy a jaký je výhled do roku 2050. Závěr byl, že jde o těchto šest skupin obyvatel: senioři, zvláště ti žijící v jednočlenných domácnostech, mladé rodiny a z nich zvláště matky samoživitelky, lidé se zdravotním postižením, lidé diskriminovaní na trhu s bydlením, zde jde zejména o cizince a Romy, nízkopříjmové skupiny a osoby bez domova. Na základě těchto výsledků jsem připravil na jaře letošního roku koncepci bydlení pro Prahu 3. Neříkáme mu sociální, vyjma té části, která se týká osob bez domova, neboť tam je návrh spojit bydlení se sociální službou. Jde prostě o obecní bydlení.

Chcete spustit systém sociálního bydlení, v němž by probíhala prvotní socializace problémových rodin?

Nejedná se výhradně o problémové rodiny. Nicméně máte pravdu v tom, že můj návrh obsahuje i řekněme startovací byty pro ty, kteří nyní nebydlí vůbec. Oslovil jsem Armádu spásy pro pilotní projekt tohoto typu v Praze (v Brně i Ostravě již to funguje), která zpracovala jeho podobu. Myslím, že se obec musí snažit vracet lidi z ulice zpět do bydlení, protože jejich situace se zhoršuje a podle dat z magistrátu přibydou na pražskou ulici denně tři noví lidé. To není únosné ani pro bydlící většinu, neboť ji bezdomovci obtěžují. Obec proto musí reagovat. Zároveň je vyloučeno, že bychom lidi z ulice stěhovali do zprivatizovaných domů, kde obci zbyl nějaký byt. Proto máme záměr pronajmout jeden nebo dva nyní prázdné domy v majetku obce sociální službě (např. Armádě spásy, nebo jiné), která by klienty vybírala, hlídala, zda platí nájem, pomáhala jim shánět práci atd. Říká se tomu znovunabývání kompetence bydlet. Teprve po jednom, dvou letech v takovémto tréningovém bydlení je možné uvažovat o přidělení obecního bytu.  

V původně obecních domech zůstávají v majetku města i po privatizaci některé bytové jednotky – jak by s těmito bytovými jednotkami mělo město naložit?

Tyto byty zůstanou obci a tvoří tzv. rozptýlený bytový fond. Jsou-li obsazeny, nájemníci v nich po privatizaci ostatních bytů v domě budou bydlet dál. Jsou-li volné, mají sloužit tomu, aby obec mohla lidem v různém typu sociální nouze pomoct. Takto Praha 3 za poslední dva roky přidělila zhruba sto bytů, jen asi patnáct z nich romským rodinám, to jen pro představu toho poměru. Vhodné však není ani koncentrovat nízkopříjmové skupiny obyvatel na jedno místo, proto rozptýlený fond v privatizovaných domech. Obec musí ovšem pečlivě dohlížet na to, aby byty dostávali opravdu ti, kteří je nebudou ničit, rušit ostatní obyvatele domu atd. To není vždy úplně jednoduché rozhodnout. 

Je podle vás vhodné stěhovat sociálně slabé do privatizovaných domů?

Je třeba nestavět rovnítko mezi „sociální slabý“ a „problémový“ nájemník. Do obecních bytů v privatizovaných domech musejí být umísťováni pouze lidé, kteří onu „kompetenci bydlet“ mají, nebo ji znovu získali s pomocí sociální služby. Obec nenastavuje výše sociálních dávek ani nerozhoduje o politice zaměstnanosti. Když se nad tím zamyslíte poctivě, řešíte už jenom dopady: trhu, politiky na celostátní úrovni a samozřejmě též špatných individuálních rozhodnutí člověka v sociální tísni. Řešením by bylo lidi bez domova pozvolna učit bydlet, chtějí-li ovšem. Ty výhradně sociální byty, to nebude žádné pohodlí s televizí, ale střecha nad hlavou a základní soukromí. A povinnost se začít znovu o sebe starat, nejprve s pomocí sociální služby, a co nejdříve opět sám. Jiné řešení bezdomovectví na místní úrovni nevidím.    

  
Potřebuje obec souhlas majitelů zprivatizovaných jednotek?

Souhlas potřeba není, obec je vlastníkem dané jednotky a musí s ní nakládat tak, aby tím ostatní vlastníky neobtěžovala. Ptát se jich ale nemusí, oni se také nebudou radnice ptát, jestli svůj byt někomu přepronajmou nebo ho prodají.

Jaká pravidla musí dodržovat sociálně slabá rodina, které je poskytnut obecní byt? Co hrozí za nedodržování možných pravidel?

Tak nejdůležitějším pravidlem, spíše smluvním ustanovením na základě zákona, je placení nájmu a služeb. Kdo neplatí, bude upozorněn, bude mu umožněno si uzavřít splátkový kalendář, ale kdo neplatí nájem, nemůže bydlet. Obecní nájemné nezvyšujeme, aby na něj lidé dosáhli, ale toto je základ. Při platební nekázni hrozí samozřejmě vystěhování a to se děje. V těsném závěsu za tímto požadavkem je dodržování dobrých mravů v domě. Rodiny, které jsou hlučné a „neumějí bydlet“, pro ty jsou v mé koncepci bydlení určeny právě ony tréningové byty. Ty mají navržen při zachovávání soukromí poněkud přísnější režim sociálního kontaktu, nebo i kontroly. Musejí navštěvovat sociálního pracovníka, chodí i pravidelně k nim do bytu. A dostávají nájemní smlouvy pouze na omezenou dobu, často půl roku, během níž opakovaně vyhodnocujeme, zda plní své závazky. 

Zmiňujete se o domě se sociální službou – vznikne tedy takový na Praze 3?

Jestli vznikne, to neumím v tuto chvíli říct, radnice schválila pouze záměr: Husinecká 9. Ale to není konečné rozhodnutí. Nyní jednám s jeho nájemníky a nabízím jim náhradní bydlení. Je to velmi složitý proces. Nejobtížnější je, že všichni si přejí „vyřešit problém bezdomovectví“, ale nikdo nechce, aby se řešil tím, že vzniknou byty pro lidi bez domova vedle jejich nemovitosti. Tomu se nedivím, tak se chová každý, kdo uvažuje tržně. Ale trh s bydlením bohužel všechny ubydlet neumí a to vytváří problém bezdomovectví.