Relax filmem

 

Letos proběhlo dvacáté výročí vaší festivalové spolupráce s Jiřím Bartoškou. Jak jste prožívala pofestivalové dny? 

 

V podstatě vždy stejně – jako chvíle velké úlevy. Faktem však je, že od roku 2011 na mě nepadá tak velká zodpovědnost, protože od té doby je uměleckým ředitelem festivalu Karel Och (v roce 2011 se Eva Zaoralová vzdala funkce umělecké ředitelky a od té doby působí jako programová poradkyně, pozn. redakce). Můj „povarský“ relax obvykle spočíval v návštěvě festivalu chorvatských filmů v Pule, ale letos jsem jej vyměnila za dovolenou na Sardinii. Začátek srpna byl už ve znamení festivalu v Locarnu a na konci srpna jsem pak jela na festival do Benátek. 

 

Sledováním filmů tedy i relaxujete…

Na festivalu v Pule se dívám především na chorvatské snímky, jejichž projekce jsou vždy až od desáté večer ve staré římské aréně – tedy letní kino. Ke kvalitě chorvatských filmů bych se nerada vyjadřovala…

 

Kolik filmů za rok stihnete zhlédnout?

Vlastně jsem to nikdy nepočítala, ale tipovala bych okolo pěti šesti set filmů za rok. Něco vidím na festivalech, kde se snažím denně zhlédnout nejméně tři celé filmy. Pokud se projekce nepřekrývají, vidím jich i více. Druhou možností jsou DVD, která nám chodí do kanceláře.

 

Odcházíte někdy z kina před koncem filmu? 

Předně skoro vůbec nechodím do komerčních kin, možná občas na premiéru. Neodcházím ani z oficiálních festivalových projekcí, kam jsem pozvaná. Lidé mě tam znají, to působí nepříjemně. Na druhou stranu z novinářských projekcí lze odcházet včetně Cannes. Zároveň je každý festival jiný, a zejména v Cannes se málokdy stává, že bych kvůli kvalitě snímku opustila sál. Pokud mi však snímek nic nepřináší, klidně odejdu. 

 

Pět až šest set filmů za rok. Necítíte již „filmové“ vyhoření? 

Člověk se na filmy dívá jiným způsobem. Je pravda, že čím jste starší, tím je těžší vás okouzlit. Čím víc jste toho viděl a zažil, tím víc se ztrácí užaslost a s tím i pocity bytostného prožitku štěstí. Tak buďte rádi, že jste mladí! Pro potřeby festivalu jsem se ale na filmy „musela“ dívat teprve od roku 1994, kdy jsem se začala podílet na tvorbě programu. Tehdy nám však chodilo strašně málo snímků, sami jsme je museli vyhledávat. Karlovarský festival tehdy byl v neuvěřitelném propadu, takže jsem například volala do produkční firmy v Itálii a sdělila, že zastupuji Karlovy Vary Film Festival. Na druhé straně se jen ozvalo: „Carlo Cosa?“ jako „Karlovy co?“ Když dnes totéž řeknu v Itálii, Francii nebo Americe, lidé z oboru už dávno vědí, kdo jsme. 

 

Co vás vedlo k přesunu od filmové publicistky do pozice umělecké ředitelky festivalu? 

To byla velká náhoda. Z různých festivalů jsem se znala s tehdejším ředitelem filmového odboru na ministerstvu kultury Igorem Ševčíkem, mimo jiné režisérem animovaných filmů. Ten mi nabídl, zda bych nechtěla vstoupit do rady, která stála za přípravou 29. ročníku festivalu, který se konal v roce 1994. Do rady jsem vstoupila a vzhledem k tomu, že jsem byla filmovou novinářkou, pověřili mě sestavením programu. Nedělala jsem to samozřejmě sama – spolupracovala jsem například s Pavlem Melounkem nebo právě Igorem Ševčíkem, ale oba měli své vlastní zaměstnání, kdežto já jsem již denně nedocházela do redakce časopisu Film a doba. Měla jsem nejvíc času, díky čemuž spadl programový výběr tak trochu na mě. Nejhezčí bylo, že jsem absolutně netušila, jak se filmy na festival vlastně získávají! 

 

Měla jste tituly bez představy, jak je sehnat?

Jenom jsem věděla, že chci slušné filmy. Nemohli jsme se řídit například výběrem z Cannes, které bylo až v květnu, kdežto my jsme na programu pracovali již od února. O některých snímcích jsme věděli z doslechu, něco jsem vybrala já, někdo něco dohodil. Tehdy nám ještě nechodily videokazety s nabídkami filmů do programu, ty začaly narůstat až v následujících letech. Všechno jsme se učili za pochodu. 

 

Festival na startu

 

Jaké byly novodobé začátky festivalu? 

Krušné. V letech 1995 a 1996 jsme s Jiřím Bartoškou dokonce museli opravdu zápasit, aby festival zůstal v Karlových Varech. V roce 1990 proběhl ještě poslední „státní“ ročník festivalu organizovaný ředitelstvím Československého státního filmu a festival řídil Jiří Janoušek. Byla to doba, kdy se otevřely trezory, na festivalu se objevily léta neviděné snímky, k nimž přijeli i režiséři. Miloš Forman došlapal z Paříže na kole společně s Theodorem Pištěkem – byl to skvělý festival. Následující ročník 1992 však nebyl ani ryba, ani rak, částečně jej připravovali lidé navázaní na Československý státní film, částečně pak soukromá firma. „Náš“ 29. ročník měl v roce 1994 návštěvnost 36 tisíc diváků, což byl poměrně úspěch. Tehdejší festivalový ředitel Antonín Moskalyk, známý režisér, se ale dal dohromady s úředníkem zastupujícím FIAF, Mezinárodní federaci filmových producentů, a společně začali rozvíjet myšlenku přesunu do Prahy. Mysleli si, že přetáhnou i mě a Jiřího Bartošku. To se však přepočítali a my na dva roky přišli o prestižní festivalovou kategorii A. Přežili jsme konkurenčního Zlatého Golema v Praze v roce 1995 a Pražský filmový festival v roce 1996. Festival v Karlových Varech jsme si v podstatě vyvzdorovali a tehdy se začali objevovat lidé, kteří vytvořili základy dnešního týmu. Jak to však bývá – lidé odcházejí a přicházejí a z toho původního týmu jsem zůstala už jen já a Bartoška. Ten měl „na bedně“ shánění peněz, jednání se sponzory, zatímco já jsem dávala dohromady programové oddělení, kde se objevil například Ondřej Zach, dnešní ředitel české pobočky HBO. Někdy v roce 2000 se objevil i Karel Och, dnešní umělecký ředitel. Tehdy i dnes se většina spolupracovníků rekrutovala z lidí studujících filmovou vědu. Dnes už je programový tým docela velký. 

 

V jednom z rozhovorů jste zmínila, že počátky byly směsí amatérismu a nadšenectví. Lze říci, že jste se profesionalizovali i díky sporu se Zlatým Golemem a následně s Mezinárodním festivalem Praha? 

To je také pravda. Zároveň bylo evidentní, že Zlatý Golem má v programovém oddělení lidi profesionálně o poznání níže. Náš první ročník jsme si vše ozkoušeli, druhý pak trochu věděli, kudy kam. Organizátoři Zlatého Golema měli dojem, že když budou mít peníze a najmou kohokoli, dají festival bez problémů dohromady. Nakonec se opravdu konal – naletěly jim i herecké hvězdy, které vůbec nerozeznávaly Karlovy Vary a Prahu, pro ně to byl nějaký festival v České republice. V Praze se tak octl polský režisér Andrzej Wajda, herečka Meryl Streepová či herec Max von Sydow. Mně se pro třicátý ročník v devadesátém pátém naopak podařilo vyšťourat telefon na Ginu Lollobrigidu, která dorazila. V následujícím roce, kdy jsme soupeřili s Mezinárodním filmovým festivalem Praha, se ve Varech objevil i francouzský herec Phillippe Noiret. Tehdy v Čechách natáčel snímek Příliš hlučná samota a produkce nám jej „zapůjčila“, avšak s podmínkou, že se to nesmí mediálně zdůrazňovat. Výsledkem bylo, že jsem se s ním posadila do kočáru a projeli jsme celé Karlovy Vary, aniž by si nás kdokoli všiml, z čehož musel být pan Noiret docela vyvedený z míry. Přestože nechtěl obléhání a žádosti o autogram, asi nečekal, že po něm ani pes neštěkne… 

 

Podobná situace však nastala i s jinou světovou hvězdou – na přelomu 80. a 90. let poprvé navštívil Vary Robert De Niro…

Ten přijel v roce 1990 a skutečně si jej nikdo nevšímal, chodilo se na „trezorové“ filmy, a nebýt fotografie Miloše Fikejze, nemáme důkaz o jeho návštěvě. Robert De Niro se prostě jen procházel po kolonádě a filmový kritik Honza Foll s oblibou zmiňuje, že jej pozval na kafe. Tehdy se ještě nedělala fotodokumentace, neexistovaly kordony fotografů. Díky Miloši Fikejzovi máme například i fotografii mladičkého Leonarda Di Capria.

 

Máte předem představu o filmech, které byste chtěla do Varů přivézt? 

Představu můžete mít jen o snímcích, které jsou dané – hovořím například o retrospektivách, kdy minulý rok byla věnována Michelangelu Antonionimu v souvislosti s jeho výročím. Na tom lze začít pracovat hned od konce předcházejícího ročníku. Téma příští retrospektivy je již teď jasné. Snažíme se i tematicky představovat různé kinematografie, ať už ženy francouzského filmu, dělali jsme země Maghrebu, tedy Tunis, Alžír, Maroko, ale také třeba katalánský film. V těchto případech si člověk udělá představu již předtím, než začne s výběrem. V případě nových filmů je to však otázka toho, co se od posledního ročníku „urodí“. S tím, jak je festival známější, dostáváme víc a víc „nabídkových“ DVD, letos jsme to dopracovali až ke dvěma tisícům. Pro srovnání – v Cannes musejí posoudit i čtyři tisíce filmových kopií. Co si pamatuji, tak mezi těmito filmy se dříve moc dobrých nenašlo, ale i to se mění. S takovým množstvím snímků již musíme mít i tým takzvaných posudkářů, tedy lidí, kteří před námi filmy zhlédnou a vyberou opravdu zajímavé tituly postupující do dalších kol výběru. 

 

Vybíráme filmy

 

Jak často se stane, že ze zaslaných DVD projde snímek, který se dostane až do soutěže, v níž dokonce i zvítězí? Letos to byl případ Velkého sešitu maďarského režiséra Jánose Szásze…

To se tak často nestává, a pokud ano, tak až v posledních pěti šesti letech. Letos nás v posledním měsíci před festivalem oslovil izraelský režisér Joseph Madmony, jehož film Restaurátor zvítězil v Karlových Varech před dvěma lety, a jeho nový film Místo v nebi se nakonec dostal i do soutěže. Většinou je to samozřejmě tak, že producenti zkusí poslat film k nám, ale zároveň pošilhávají i po jiných, zvučnějších festivalech. Když se jim nevyplatí čekat na verdikt kupříkladu Benátek, jde snímek k nám. 

 

Probíhá mezi festivaly i jakási „filmová přetahovaná“?

Trochu ano – pamatuji si například na konec devadesátých let, kdy jsme měli již odsouhlasený film z Jižní Ameriky, a měsíc před festivalem nám sdělili, že nám ho nedají. To bylo docela nepříjemné a následně se ten snímek objevil v Locarnu.

 

V jednom z rozhovorů jste zmínila, že pro vás byl vždy vzorem festival v Cannes. V jakém ohledu?

Především v kvalitě filmů. Cannes jsem navíc zažila ještě i v dobách, kdy byl tamní program tak půl napůl. Festival byl tehdy do značné míry fórem pro komerční americký film, tudíž se tam promítaly i filmy vysloveně hollywoodské, zatímco v druhé půlce jste mohli vidět bytostně nezávislé snímky. Například Panika v Needle Parku režiséra Jerryho Schatzberga, kterou jsme letos promítali, už patřila mezi ty nezávislé. Dnes jsou Cannes mnohem více soustředěné na artové snímky, kdy si festival vypěstoval „svůj“ okruh režisérů, jako jsou bratři Coenové či Steven Soderbergh. Tento okruh tvůrců se v soutěži pravidelně objevuje, byť označovat řadu z nich za nezávislé, je již překonané. Každý z nich má svou produkční firmu, a tak si jednou Soderbergh natočí avantgardnější film a potom čistě komerční. On vlastně každý nakonec dospěje do stavu, kdy je jim scéna avantgardního filmu těsná. Namluví si ženskou, mají rodinu, rozvedou se, potřebují peníze, ženská chce peníze, on chce nové auto a najednou jsou mnohem konformnější. Například i režisér Gus Van Sant má i široce divácky přijatelné filmy, jako je Dobrý Will Hunting, a pak natočí nepříjemného Slona, kvůli kterému mi vynadal pan prezident Klaus. Tehdy řekl, že takové sračky přece nemohu na festival brát! Opáčila jsem tehdy: „Ale, pane prezidente, ten film získal Zlatou palmu v Cannes!“ On na to: „To mě absolutně nezajímá!“ 

 

Jaké jsou vaše zkušenosti se zpětnou vazbou od diváků? Teď zmiňujete pana Klause…

Ještě ke Klausovi – tomu se nelíbil ani snímek Čtyři svatby a jeden pohřeb – ale řekla bych, že je to tím, že nemá smysl pro humor. Nebo pro jistý typ humoru. Zpětná vazba je na festivalu občas zvláštní. Lidé tleskají na všechno možné – i člověku, co přijde po delegaci položit na zem mikrofon. Když znovu a znovu vidím tenhle výjev, obrací se mi kudla v kapse. (Na festivalu pracuje pán, který po představení delegace pokládá mikrofon na zem. Diváci tomuto muži začali postupně recesisticky tleskat, pozn. redakce.) Co jsem se proti němu nabojovala! Nejhorší je, že odchází delegace, která uvedla svůj film, přičemž netuší, čemu se ti lidé smějí a tleskají. Procházejí totiž zákulisím do své dvanácté řady, a mohou mít dokonce pocit, že se diváci smějí jim. 

Ale ještě ke zpětné vazbě. Je to vlastně velmi ošidný pojem – film může mít na festivalu úspěch, a když se pak objeví v běžné distribuci, neštěkne po něm ani pes. Na druhou stranu snímky, které distribuují Aerofilms pro svá kina Aero, Světozor a Oko, mohou být úspěšné. Mají vycvičené publikum, které ocení film z Varů. Vloni takto zaujal snímek Divoké bytosti jižních krajin jak na festivalu, tak posléze v kinech.

 

Setkala jste se na festivalech ve světě s fenoménem baťůžkářství, tedy lidí, již přijedou na filmový festival s baťůžkem, přespávají ve stanech… 

Spíše ne – ono to totiž většinou ani moc nejde. Například v Cannes sice byly nějaké pokusy přespávat na pláži, ale tam je to velmi sešněrované a omezené.

 

Do Cannes se vlastně běžný divák příliš nedostane…

Musíte se tam předně ubytovat a to je drahé. Podobně je to však s Benátkami, kde se festival odehrává na ostrově Lido, kde také neexistují studentské hostely. V Locarnu je sice hodně mladého publika, ale řekla bych, že všichni bydlí spíše mimo město. Fenomén baťůžkářství do jisté míry vyrostl i z našeho konkurenčního boje se Zlatým Golemem, bez něho by o nás média tolik nepsala a nezačali by k nám jezdit studenti, kteří si festival ve Varech zapsali jako něco, co se „musí“.

 

Co říkáte na názor, že posuzovat film a psát o něm je velmi snadné? Jak byste oponovala? 

Ba právě naopak. Přiznejme si, že o filmech natočených v tradiční dramatické struktuře lze po jistém tréninku obstojně psát. Pak jsou tu snímky, jako byl letos islandský XL o alkoholických večírcích tamního poslance, jejichž posouzení není vůbec snadné. To je typ filmu, na který mohou být naprosto rozdílné názory, kdy já dokážu uznat jeho formální pozoruhodnost, jinak mi byl z duše odporný. Každý z nás má jiné hodnoty a z nich se odvíjející pohledy na film. Objektivní posudek neexistuje – vždy vytváříte subjektivní názor podle toho, čím jste formován, co máte rád v kinematografii, což ve výsledku není vůbec jednoduché. Možná pro někoho, kdo studuje filmovou vědu, má dnes přístup ke všem možným zdrojům, pohledům na film a teoriím – to za našich dob neexistovalo. 

 

S hvězdou na obědě

 

Co vám velké hvězdy, které navštívily festival v Karlových Varech, daly nebo vzaly? 

Předně jsem žádné iluze neměla. Tvůrce posuzuji hlavně v souvislosti s filmem, který na festival přivezli. Někdy se do programu dostane i film, který bychom jinak nevzali, ale ke kterému je šance získat nějakou hvězdu. Byla jsem zaujatá i proti Johnu Travoltovi – říkala jsem si, že zrovna na něj nejsem zvědavá. Nakonec jsem byla překvapená, jak byl příjemný a zdvořilý. Stále mi není jasné, zda takový opravdu je nebo měl jen dobře nastudovanou roli Johna Travolty. V roce 2001 jsme měli v soutěži snímek Přízračný svět, ke kterému přijely i hlavní představitelky Thora Birchová a Scarlett Johanssonová. První z nich se strašně naparovala, zatímco Scarlett byla velmi skromná. Dnes je to naopak – naparovat se vzhledem ke své slávě může Scarlett, zatímco Thoru už skoro nikdo nezná. S hvězdami navíc nepřijdu příliš do styku – mnohem intenzivněji po jejich boku festival prožívají naše „guidky“ (osobní asistentky, pozn. redakce), které jsou s nimi od rána do večera. Já v tomhle ohledu navíc nejsem příliš směrodatná – nikdy bych neudělala s někým rozhovor jen proto, že je slavný. 

 

S kým byste si naopak rozhovor určitě chtěla udělat? 

To není tak jednoduché. Je o mně známo, že jsem byla velkou Antonioniho fanynkou, přičemž při osobním kontaktu mě tento režisér spíše zklamal. Nevím, co jsem si tehdy představovala – nejspíše, že bude při společné večeři hovořit o svých motivacích a o filmech, ale on vůbec nemluvil a slovo nechal ostatním. Dnes už bych neprahla ani po rozhovoru s Federicem Fellinim, kterému jsem kdysi napsala dopis, na který mi dokonce odpověděl a vyzval mě, ať ho v Římě vyhledám. Nikdy jsem to neudělala. Myslím si, že člověk by neměl chtít za každou cenu poznat umělce a měl by se spokojit jen s jeho dílem. To, že je někdo velký autor automaticky neznamená, že je sympatický člověk. Například soužití s takovým Larsem von Trierem musí být šílené.

 

U kterých filmů z posledního ročníku festivalu jste si řekla, že by rozhodně měly jít do distribuce? 

Především u snímků, které se nakonec do distribuce dostanou, což je případ Velké nádhery italského režiséra Paola Sorrentina. Pro mě byl tento film velkou bombou už v Cannes, kde jsem jej ještě nestihla naplno vstřebat. Mám ráda takové snímky, které vás při prvním sledování i trochu rozhodí, nutí vás třeba jen na základě jednoho zapamatovaného dojmu znovu je promýšlet. Stav rozhození mám i s filmy Kim Ki-duka či Larse von Triera. Když jsme odcházeli z projekce Antikrista, s Karlem Ochem jsme se ihned shodli, že takový film rozhodně nevezmeme. Čas však plynul a nám začalo být jasné, že se tomu filmu nemůžeme vzpírat, byť mi stále zůstal protivný a nesympatický. 

 

Snímek Velká nádhera je oslavou Říma – jak na vás jako milovnici Itálie tento film působil? 

Už při projekci v Cannes jsem jej bezděky srovnávala se Sladkým životem. Sorrentinova schopnost přetváření podnětů skutečnosti a jeho imaginace má totiž s felliniovským pohledem na svět něco společného. Ne, že by se od něj učil, či dokonce opisoval, ale je to podobný typ kumštýře.

 

Zachycuje prostředí Říma až snově…

No vždyť ano – tak je to myšleno. Ten film má mnoho rovin spojených jak s postavou světáka, kterou hraje Toni Servillo, tak s Římem a jeho smetánkou, již společně se Sladkým životem kritizuje. Jenomže aristokrati Sladkého života byli žabaři, světácký Řím Velké nádhery je úplně někde jinde. Velká nádhera má překvapivě mnoho společného i s Velkým Gastbym režiséra Baze Luhrmanna. V Cannes jsem oba filmy viděla hned po sobě a všechny ty opulentní a šílené party si byly dost podobné. Oba filmy tak vypovídají něco o naší době, o naladění společnosti. O tom však vypovídají i přímé přenosy z naší poslanecké sněmovny. Naprostá vyprázdněnost, kterou se lidé ještě chlubí. 

 

Psaní o filmu

 

Máte dlouhodobou zkušenost s filmovou publicistikou v časopise Film a doba. Je v současné době možné, aby v našich podmínkách přežil odbornější filmový časopis typu Cahiers du Cinema či Sight and Sound? 

V dobách komunismu byl časopis Film a doba prakticky živen výnosy z čistě komerčního časopisu Kino. V dobách, kdy jsem do Filmu a doby nastoupila, jsme měli náklad přibližně 12 tisíc kusů, zatímco Kino 40 až 50 tisíc. Na druhou stranu jsme si nemohli psát, co jsme chtěli. Po sametové revoluci se to obrátilo – je známo, jak byla například Chytilová strašlivě otrávená z toho, že se absolutně vše proměnilo v peněžní vztahy. Sice se může vše, ale kde na to vzít peníze? S filmovou publicistikou je to úplně stejné. Časopisy, včetně Filmu a doby, jsou závislé na podpoře ministerstva kultury, jehož hlava se neustále mění a většinou převládá názor, že kultura si na sebe má vydělat sama, což neplatí.

 

Myslíte si, že dříve měl publicista větší váhu, než je tomu dnes? 

V 60. letech minulého století nejspíše ano – například takový Jaroslav Boček, Miloš Fiala, Galina Kopaněva či Antonín Novák. Publicisté z okolí Filmu a doby, kdy v ročnících 1966 až 1969 byla zřejmá velká propojenost filmové kritiky s tehdejší československou kinematografií. Navíc nezapomeňte, že jsme měli společného ideologického nepřítele. Myslím si, že tehdejší režiséři navíc kritiky svých filmů četli a o článcích přemýšleli. Dnes je tomu spíše naopak. 

 

Svár mezi dnešními kritiky a režiséry je příliš velký…

Dnes existuje polarita i mezi jednotlivými režiséry a režisérkami. Oni se takzvaně kamarádí, ale cítíte, že jeden druhého příliš nemusí. Dříve se táhlo za jeden provaz i proto, že bylo třeba společného nepřítele na ÚV KSČ oblafnout. Někdo na to šel přes alegorii, někdo s absurditou, Evald Schorm to zkoušel přes filozofii. 

 

Byla jste v řadě festivalových porot – zažila jste někdy i nátlak, aby některý z filmů vyhrál? 

V porotě musíte vždy odhalit jisté lobbistické tendence a nepodlehnout jim. Poroty jsou navíc velmi ošidná věc včetně těch novinářských, neboť výsledek je vždy otázkou kompromisu a na závěrečném slavnostním předávání se nedozvíte, kdo s kým táhl a kdo měl jaké „přiblbé“ názory. Výsledkem jsou vždy zářivé ceny. 

 

Na posledním ročníku festivalu ve Varech byl v hlavní porotě i dramaturg distribuční společnosti Aerofilms a žižkovského kina Aero Ivo Andrle. Zabloudíte občas i na Žižkov? 

Já jsem původně z Braníka, jeden čas jsem bydlela na Václaváku a Žižkov mám spojený především s Cimrmany, tedy s Žižkovským divadlem, kam vždy ráda zavítám. Ale kinu Aero se nevyhýbám, má moc pěknou staromódní atmosféru.