PRVNÍ GENERACE NOVINÁŘŮ-DETEKTIVŮ
Je pravda, že jako jeden ze zakladatelů týdeníku Reflex jste začal vytvářet a rozvíjet pátrací, respektive investigativní žurnalistiku, která do té doby existovala jen v zahraničí?
Vlastně jsem s pátrací žurnalistikou začal už za komunistů, a to při psaní knihy Brutalita. Je v ní kapitola o slavném případu z ústavu v Měděnci, který Filipu Renčovi posloužil jako námět pro film Rekviem pro panenku. Právě tehdy jsem si poprvé uvědomil úskalí pátrací žurnalistiky v nesvobodném státě. Je pravda, že jsem měl k dispozici vyšetřovací spisy, hovořil jsem se zainteresovanými policisty, se soudcem i se ženami, které v případu figurovaly. Nemohl jsem se ovšem dostat úplně ke všem a vytvořil jsem určitý obraz poměrů v tamním ústavu, a to se mi vrátilo o deset let později jako bumerang.
Proč?
Najednou jsem se dozvěděl, že situace v ústavu nebyla tak strašná. Vychovatelky nebyly takové sadistky a vše ovlivnil především fakt, že tehdejší straničtí funkcionáři chtěli hlavně zakrýt nepořádek. Za komunismu bylo možné dělat pátrací žurnalistiku jen zčásti. Buď vám hrozilo, že narazíte, nebo že situaci nepopíšete zcela pravdivě.
Podobné překážky jste v devadesátých letech asi překonávat nemusel.
Ne. Ale když jsme začínali s Reflexem, tak jsme vůbec netušili, že se to nazývá pátrací či investigativní žurnalistika. Jen jsme chtěli mnohé věci odkrýt. Byli jsme na druhou stranu ovlivněni zažitými novinářskými postupy, které si mnozí během čtyřiceti let totality nastřádali. Situace se však najednou změnila, složitě jsme zjišťovali, co je pravda, dezinformace, polopravda, nebo kdo je či není estébák. Ověřování informací bylo velmi složité. Na druhou stranu docházelo k situacím, kdy jsem si s určitým materiálem nevěděl rady a mohl jsem jej donést k Jánu Langošovi, tehdejšímu federálnímu ministrovi vnitra. Ten mi za týden sdělil: „Tady a tady ten člověk lže.“ Tečka. Neřekl mi však, v čem lže konkrétně.
To by dnes šlo jen těžko.
Tehdy ještě neexistovali tiskoví mluvčí ani lobbisti, a tak jsme k lidem ve vládě měli blízko. Vše bylo jednodušší, ale zároveň divočejší. Mohli jsme častěji dostat přes držku, jelikož zločinecké struktury devadesátých let byly daleko brutálnější. Auta létala do vzduchu, střílelo se…
Je možné, že tato tvrdá zločinecká linie úplně vymizela?
Nevymizela. Má ovšem nadstavbu, která je daleko horší. Prorostla do politického prostředí, jak ukazují kupříkladu Mrázkovy odposlechy. Zločinci se dnes snaží koupit si všechny politiky a nezáleží na tom, na jaké straně spektra se pohybují. Občas totiž dojde k “přepólování moci“, jako tomu bylo minulý rok v listopadu na pražském magistrátu. Vždy jde o přerozdělení majetku. Vše je mnohem sofistikovanější a drsní chlápci jsou posíláni daleko přesněji a cíleněji.
To znamená, že jsou jen méně viditelní?
Určitě, a zasahují převážně u lidí, kteří se nedají koupit či zastrašit. Je to podobné jako u antibiotik, která byla dříve širokospektrální a dnes jsou zaměřena jen na jednu nemoc. Někomu dáme přes hubu a někdo se prostě ztratí. Bezpečnostní agentury na vás třeba najdou nějaké kompromitující materiály, a pokud ne, snadno si je vyrobí. Pro jedince je současná situace pořád stejná jako před deseti lety. Pro společnost je však mnohem nebezpečnější.
Kteří novináři jsou podle vás zakladateli pátrací žurnalistiky u nás?
Zmínil bych nejprve jméno člověka, který se o pátrací žurnalistiku zasloužil již za komunismu a dnes je prakticky neznámý. Byl to Josef Velek, jenž pracoval na akcích sdružení Brontosaurus v rámci Mladého světa. Ekologie byla snad jediné pole, kde bylo možné režim alespoň trochu kritizovat. Tamhle se porazil strom, jinde zase ilegálně vypustili splašky. Mladý svět měl na rozdíl od jiných periodik trochu jinou pozici. Šéfredaktorkou tehdy byla Olga Čermáková, sama kovaná komunistka, jejíž manžel působil na pražském Městském výboru Komunistické strany Československa. Dokázala díky tomu prosadit věci, které by jinde neprošly, a ona nad nimi držela ochrannou ruku. To byl jeden z důvodů, proč mohl Radek John psát reportáže o feťácích.
Kdo další se zasloužil o svobodnou investigativní žurnalistiku u nás?
V Reflexu se dala dohromady skupina investigativních novinářů „první generace“. Patří do ní lidé jako Standa Motl, Sabina Slonková (MF DNES), Jirka Doležal nebo Jaroslav Spurný, který však působil i v dalším známém časopise – Respektu. Výraznou osobností pátrací žurnalistiky byla a je ostravská novinářka Jana Lorencová, která jako první sledovala kauzu lehkých ropných olejů. Také ji jako první žurnalistku kvůli její práci zbili! Dnes je to již dáma v letech, která se však pátrací novinařině nevyhýbá. V devadesátých letech byli dnes známí novináři jako Kroupa nebo Kmenta mladíci, kteří chodili ještě na gympl.
Jaké periodikum jde podle vás stále ve stopách pravé investigativní žurnalistiky?
Určitě Respekt a Mladá fronta. Tam shromáždili investigativní novináře, dali jim zázemí, a v případě Mladé fronty vytvořili i samostatnou investigativní sekci, v níž pracuje Janek Kroupa, Jaroslav Kmenta nebo Tomáš Syrovátka. U investigativců je totiž podstatné, aby měli důvěru svého šéfa. To byl případ Reflexu i pořadu Na vlastní oči, přestože v posledních letech jsme již pociťovali jisté nenápadné tlaky. Šéf od vás musí odklonit všechny vnější vlivy, žaloby a podobné věci, abyste se mohl věnovat jen své práci.
A měl dostatek času!
Přesně tak. Jsou věci, o nichž vědí jen dva či tři lidé, a jedním z nich je vždycky šéfredaktor, kterému musíte stoprocentně věřit. Noviny zpravidla vedou lidé z branže, tedy novináři, což je proti televizi obrovská výhoda. V televizích mají hlavní slovo manažeři, jejichž hlavním cílem je vydělat peníze, ne dodržovat novinářskou svobodu. Mají své finanční zájmy, za něž odpovídají akcionářům, zatímco šéfredaktoři v novinách vědí, že dobrá práce je důležitější než peníze. Mezi ostatními periodiky pozoruji zlepšení u Lidových či Hospodářských novin. Reflex má velké výkyvy. Chvilku je bulvárnější, chvíli zase investigativní. Teď se nachází v bulvárnější fázi, přestože přibližně před rokem měl zářivé období.
Co byste poradil začínajícímu investigativnímu novináři?
Nejspíše to, aby šel na praxi někam, kde se nejvíc naučí. Přestože jsem sám vystudoval novinářskou fakultu, tak bylo pro mě nejpodstatnější působení v Mladém světě. Jako eléva mě tehdy vzal pod svá křídla nejslavnější český reportér Rudolf Křesťan. Na škole vás naučí základy psychologie i teorie literatury, což je pro základy novinařiny asi dobré, přesto to v praxi mnohdy ztrácí smysl. Fakulta vás psát nenaučí.
SÍLA DOBRÉ REPUTACE
Díky vaší novinářské práci vám lidé hodně věří.
Dnes už jsem tak starý, že mi nejde o nic jiného, než abych zemřel s dobrou reputací. Bohatší už nebudu, a ani o to nestojím. Potřebu větší slávy také nemám, takže zůstává jen dobrá pověst, díky které mi lidé věří.
To ovšem už dávno neplatí o vašem letitém novinářském kolegovi Radku Johnovi.
Když vstupoval do politiky, tak jsem mu říkal: „Chceš, aby na tebe lidé vzpomínali jako na dobrého novináře, nebo jako na blbýho politika?“ A on si vybral. Důvěryhodnost je pro mě důležitá i v tom, že se na mě obrací spousta lidí a vědí, že je neshodím, neudám a nepotopím. Jednám s nimi ale na rovinu, protože když vám někdo chce oznámit trestný čin, tak mu musíte předem říci, že to budete muset nahlásit. Nesmíte jej nejdříve vyzpovídat a pak ho udat. Ale v situaci, kdy zjistím, že je určitý úředník zkorumpovaný, mohu poslat figuranta, který jej prozkouší. Tehdy nemusím dopředu nikomu nic hlásit.
Jaké pravidlo tedy při své práci absolutně ctíte?
Svým mlčením nesmím nikdy nikoho ohrozit. My jsme často tvrdili, že svou oznamovací povinnost vykonáváme prostřednictvím média. Ve chvíli, kdy budu mít informaci, že se chystá závažný trestný čin, tak ji samozřejmě předám policii.
Ještě se vraťme k tématu “důvěryhodnosti“. Je podle vás možné, aby novinář vykonával zároveň politickou funkci?
Ne, v žádném případě. Novinář si tím zavírá dveře. Například gynekolog Svoboda se ve chvíli, kdy odejde z politiky, může vrátit ke své původní profesi. Kupříkladu Vladimír Mlynář, kdysi známý reportér i šéfredaktor Respektu a pozdější ministr informatiky, je už navždy diskvalifikován pro práci novináře. I proto jsem nikdy nepřemýšlel o tom, že bych vstoupil do politiky. Musel bych své řemeslo navždy opustit. Nevím, zda si to plně uvědomuje Radek John. Ale řekl bych, že ano. Také se už nemůže vrátit zpět.
Protože už nemá onu důvěru?
Nemohl by být nestranný. O kultuře, o sportu či o víně by samozřejmě psát mohl.
ODTAJNĚNÁ EXPOZITURA
Společně s Jankem Kroupou jste pracovali na scénáři k seriálu Expozitura, který na podzim 2011 odvysílala Nova. Produkční část však trvala velmi dlouho, téměř tři roky. Jaké měl seriál ohlasy?
Nečekaně dobré. Nedávno měla Nova svůj večírek, kam již pochopitelně s Jankem Kroupou nechodíme. Přesto nám najednou zavolali, zda bychom mohli přijít a převzít cenu za Expozituru. Všichni zaměstnanci totiž vyplňovali formulář, v němž měli vybrat nejlepší pořad, který televize v uplynulém roce vysílala. A oni se rozhodli právě pro Expozituru, což mě neobyčejně překvapilo – a zároveň potěšilo. Všechno jsou to lidé od fochu. Nečekal jsem ani vysokou sledovanost, protože proti Ordinaci v růžové zahradě je to trošku příběhový chaos se dvěma časovými linkami a bez lineárního vyprávění.
Nova vysvětlovala tříletý odklad ve vysílání Expozitury ekonomickou krizí. Nebylo to spíš kvůli posledním parlamentním volbám?
To si nemyslím. My jsme vysílali hodně politických reportáží v pořadu Na vlastní oči, kde bych chápal, kdyby je někdo chtěl zastavit. V případě fikce je to jiné. Té se každý může vysmát.
Scénář k Expozituře se prodal do Spojených států, Francie a Ruska. Budete mít nějaký vliv na výslednou podobu seriálu?
Vůbec žádnou. Ani nevíme, jestli ho budou točit. Došlo totiž k tomu, že si předkoupili práva pro případ, že by došlo k natáčení. Samozřejmě by bylo fajn, kdyby zazvonil telefon a tam se ozvalo: „Chlapci, je to skvělý, nechcete přiletět do Los Angeles a pomoci nám při produkci?“
V současnosti připravujete nový seriál, tentokrát z prostředí fiktivního týdeníku. Inspirovala vás při psaní scénáře práce v Reflexu?
Scénář je dávno hotový a inspiruje se pozdějším obdobím Reflexu, nikoli jeho začátky. Začal jsem ho psát dokonce před třemi lety a od té doby v televizi leží a bohužel stárne.
Zásadním rozporem příběhu je situace, kdy máte týdeník podobný Reflexu či Instinktu, a on jde nákladově dolů. Samozřejmě se objeví snahy zvýšit prodejnost – a hlavní cestou se zdá větší míra bulvarizace. Střetává se tak mladá generace, která jde více cestou bulváru, se starými novinářskými ještěry, kteří chtějí udržet při životě poctivé řemeslo. Každý má nakonec svůj díl pravdy. Ve střetu dvou novinářských generací se odehrávají jednotlivé politické a ekonomické kauzy.
Víte kdy a jestli vůbec půjde seriál do výroby?
Stále to nevím. Přesto doufám, že se vedení televize rozhoupe. Zvláště teď, když můj triptych Vetřelci a lovci od Filipa Renče zaznamenal vysokou sledovanost srovnatelnou s Expoziturou na Nově. Scénář k seriálu rozvíjí výsostně veřejnoprávní téma – bulvarizaci médií. Doufám, že si nové vedení České televize řekne, že mají text od dobrého autora a dají projektu zelenou. A třeba budou mít jiné scénáře, mladé talenty, a vše staré se zahodí. Uvidíme.
TLAK NA VLASTNÍ OČI
Po zániku pořadu Na vlastní oči přiznal Radek John veřejně fakt, že ke konci existence pořadu se objevily velmi silné tlaky proti odvysílání některých reportáží.
Ty reportáže se také nezveřejnily, a to byl nejspíše také jeden z důvodů, proč pořad zanikl.
Předtím jste tlakům na neodvysílání některých reportáží vystaveni nebyli?
Samozřejmě byli. Ale vždy jsme to ustáli. Bral jsem to jako součást naší profese. V tomhle kontextu bych citoval Arnošta Lustiga, který kdysi říkal, že v americké ústavě je velmi podstatný dodatek o svobodě tisku. To však neznamená, že jej všichni respektují. A měl pravdu. Novinář dodatek používá jen jako palici na lidi, kteří chtějí něco cenzurovat nebo zatajit. Ani v Americe, kolébce demokracie, volnosti názorů a svobody, to není se svobodou tisku jednoduché. Tlakům by měl být ale vystaven především šéfredaktor. Už jsem to zmiňoval: redaktor se musí plně věnovat tomu, jak vystavět svůj článek nebo reportáž.
To znamená, že tlakům byl vystaven Radek John jako šéfredaktor pořadu?
V posledním období pořadu Na vlastní oči už ne. Tehdy byl naším šéfredaktorem Martin Ondráček, šéf zpravodajství Novy. Poslední léta pod zpravodajstvím jsme se cítili jako v protektorátu. Už jsme nebyli zcela svéprávní.
Není paradoxní, že Radek John sbíral za pořad Na vlastní oči ceny TýTý, přestože sám už reportáže nenatáčel?
To je ale zákon televize, kde na diváky působí především to, jak vypadáte a jak mluvíte. U investigativního novináře jsou parametry jasné. Musí být hrdinou s hlubokým hlasem, uhrančivým pohledem, ostře řezanou vousatou tváří a dikcí, jako by oznamoval třetí světovou válku. To jsou faktory, na které divák slyší. Se skutečnou prací to však nemá nic společného. TýTý je cena za popularitu. Já si mnohem více vážím Ceny Ferdinanda Peroutky.
Přesto jste nakonec cenu TýTý před dvěma lety získal. Není to ocenění i za léta práce pro pořad Na vlastní oči?
No jistě! To máte jako u Gotta, který nevydává rok co rok novou desku, a přesto využívá setrvačnosti.
REPORTÁŽE, REPORTÁŽE, REPORTÁŽE...
Účastníte se také mnoha besed s žáky škol v celé České republice. Mluvíte s nimi o své práci i o kriminalitě. Setkáváte se při besedách někdy s příběhy z druhé strany, které vás překvapí, nebo jsou nosné pro vaši práci?
To se stává často. Naposledy v Klatovech za mnou přišla učitelka, že jejího invalidního známého napálili a připravili o byt. Věděl jsem, že tady je třeba jednat rychle a případ vyřešit spíše zpravodajsky. Spojil jsem jej tedy přímo se zpravodajstvím Primy. Takový příběh totiž lze převyprávět ve třech minutách. A už ten den večer šla reportáž do vysílání a případ se začal řešit. To je také hlavní důvod, proč svou práci dělám. V poslední době mě ani nebaví psát fiktivní příběhy, jelikož současné ponoření do reality mě dokonale uspokojuje. Natáčím podobný počet reportáží jako v pětadevadesátém, což s sebou na jednu stranu nese zdravotní komplikace (Josefu Klímovi opakovaně selhalo srdce – pozn. redakce), a na druhou velké uspokojení.
Natáčíte ale veskrze reportáže smutné a často i tragické.
Vyvolávají však pozitivní reakci, což je to podstatné. Samozřejmě bychom rádi vysílali pozitivní věci, ale máme především smutná témata, jimiž nás lidé bombardují. Až začnou posílat především veselé příběhy, tak je budeme i natáčet.
Tak toho se asi nedočkáme. Otázka ovšem směřovala jinam. Na pozitivních příbězích přece byla vlastně postavena koncepce Soukromých dramat.
Ale takovou koncepci jsme měli i v pořadu Na vlastní oči. První reportáž byla většinou něco velkého, jako je kauza pandurů či tatrovek. Druhá se odvíjela jako příběh, kdy třeba zemřel kluk, a nevědělo se, zda doktor nenese zodpovědnost za jeho smrt. Objevoval se vám obecnější problém práce mladých lékařů bez atestací a dostatečného dohledu. No a třetí reportáž bývala o něčem bizarním či alternativním. Natáčeli jsme kupříkladu bezdomovce, kteří žili na hřbitově, nebo podvodného výběrčího parkovného „oblbujícího“ cizince, a přitom nepostižitelného, jelikož měl papíry na hlavu. Třetí reportáž měla vyvážit ty dvě předchozí, aby se divák nešel hned oběsit. Fakt je, že třetích reportáží máme málo a tragédie převažovaly a převažují.
Ke spolupráci s Jankem Kroupou jste poznamenal, že jste na rozdíl od něj poznamenán minulým režimem…
… zbržděnej!
Tedy zbržděnej. Dobře si to pamatujete!
Já tím chtěl říci, že jsem byl „zbržděnej“ v tom slova smyslu, že Janek mohl jít do všeho naplno od dvaceti let, zatímco já až od čtyřiceti. Následujících dvacet let ztratíte tím, že se učíte jazyk a cestujete po světě, což byste jinak měl dávno vyřešené. Ideálně byste od osmnácti do pětadvaceti jezdil po světě, naučil byste se jazyk přirozenou cestou, nasál do sebe všechny vědomosti, abyste je pak zúročil ve vlastní tvorbě. Celá moje generace tohle už nikdy nedožene.
ZLOČINCI (NEJEN) ZE STARÉ GARDY
Měl jste v rámci svých reportáží v hledáčku i Žižkov?
V podstatě ani ne. Když projíždím Prahou, tak se mi většinou vybavuje, kde se stala vražda nebo jiný kriminální čin. Na Žižkově jsem toho ale moc nenatočil. To je čtvrť, kam chodím kvůli jiným věcem. Především do Divadla Járy Cimrmana.
Stará galerka a Fešák Hubert. To je příklad určité romantizace zločinců, s níž máte také své zkušenosti. Třeba takový Kajínek…
Kajínek je ale něco jiného. To už nejsou skořápky (stará pouliční hazardní hra – pozn. redakce). Zločinci ze staré gardy zase tolik neubližovali, a pokud ano, tak by se to dalo, až na malé výjimky, s úsměvem přejít. U Kajínka stále zůstává nezodpovězená otázka, zda vraždil či nikoli. A to je mnohem závažnější. Přesto si jej lidé zromantizovali. Nechápu proč.
Není to dáno mediálním obrazem člověka-hrdiny, který dokázal za dramatických okolností utéci z vězení?
Jeho útěk byl velmi podstatný. Nikomu totiž neublížil, netekla přitom krev, a díky tomu vše můžeme posuzovat jako nebývalý sportovní výkon. Tím Kajínek v očích veřejnosti ponížil policii a justici, kterou lidé nemají moc v lásce. Když se v jeho případě navíc objevilo mnoho podezřelých míst, najednou si říkáte: „Co když nevraždil, co když je nevinný?“ Všem ale zdůrazňuji, že jde o zločince, bytaře, který okradl spousty lidí.
Co se vám vybaví při slovním spojení „galerka roku 2012“?
To už není prvorepubliková galerka, s níž bojoval rada Vacátko. Dnes jde o velmi sofistikované spojení různých vrstev. Dole je vojsko a nahoře lidé s bílými límečky a offshorovými společnostmi na Panenských ostrovech, kde provádějí různé zlodějiny. Vojáci se dnes používají jen na zastrašení. Klasická galerka už neexistuje. Lidé z kriminálu mi mnohokrát potvrdili, že zlodějská čest galerky zmizela. V kriminále jste třeba nikdy nemohl okrást někoho, kdo s vámi byl na cele. Kdybyste to udělal, tak by vám zlámali prsty. Dnes se zločinci okrádají vzájemně i na celách, a to by dřívější galerka nikdy nedopustila.
Josef Klíma se narodil 19. března 1951 a je jedním z nejznámějších českých reportérů. Spoluzakládal týdeník Reflex, kde v letech 1990–1992 zastával pozici šéfreportéra. Nejvíce se proslavil jako reportér pořadu Na vlastní oči, kde pracoval patnáct let, tedy po celou dobu jeho existence. V současnosti jej můžete vidět především v pořadu televize Prima s názvem Soukromá dramata, který připravuje společně s Jankem Kroupou. Je autorem mnoha knih (například Náruživost, Brutalita, Loď s otroky) a televizních scénářů (Vlna, Expozitura, Vetřelci a lovci nebo Jsi mrtvej, tak nebreč).
