Radnice odmítá zdůvodnit veletoče kolem obecních společností

Radnice odmítá zdůvodnit veletoče kolem obecních společností

Již přes dva měsíce odmítá žižkovská radnice zdůvodnit strategické veletoče kolem struktury obecních společností, které spravují obecní majetek za stovky milionů korun. Na otázky Žižkovských listů starostka

čtěte více
Hujová je třetí nejoblíbenější starostkou metropole

Hujová je třetí nejoblíbenější starostkou metropole

Starostka Prahy 3 Vladislava Hujová (TOP 09) je třetí nejoblíběnější nejvyšší představitelkou městských částí v rámci české metropole. Vyplývá to z aktuálního výzkumu agentury Phoenix research, který probíhal v červenci.

čtěte více
Žižkov budou hlídat další tři kamery

Žižkov budou hlídat další tři kamery

Žižkovská radnice schválila rozšíření městského kamerového systému v Praze 3 o tři další stanoviště. Nově budou pod dohledem Žižkovo náměstí, Kostnické náměstí a cyklostezka u Tachovského náměstí.

čtěte více
Hrrr na ně! Na Vítkov

Hrrr na ně! Na Vítkov

Již počtvrté v novodobé historii poženou Husité z vrchu Vítkov křižáky.

čtěte více

Ladislav Špaček: Etiketa je o vztazích

19.12.2013
Jaroslav Špaček: Etiketa je o vztazích

Dokonalé vystupování a profesionalitu už od Ladislava Špačka každý automaticky očekává. Propagátor pravidel etikety prošel mnoha profesemi – byl pedagogem, novinářem, ale i moderátorem, lektorem a především tiskovým mluvčím prezidenta Václava Havla. Zažil nejtajnější státnická jednání, setkávání s nejvýznamnějšími světovými politiky a na dotazy odpovídal i v hloubi noci. My jsme se však sešli za normálních podmínek. V kavárně nad šálkem mátového čaje. 

Jak jste vstoupil do nového roku, který je často označován jako apokalyptický?

Příští rok rozhodně nebude apokalyptický. Já nejsem založením pesimista a hovořit o nejkrásnějším, nejzajímavějším, nejklidnějším a nejvíce prosperujícím období jako o apokalypse… Lidé opravdu nevědí, co chtějí. Žijeme v době, kdy u nás už pětašedesát let nebyla žádná válka. Naše děti nemusí mít starosti, jako ty z předchozích generací. Dnešní život je vlastně zábava, vymýšlíme hlouposti a máme k dispozici veškerý životní komfort, který si lze představit. Pro mě je naprosto nepochopitelné, jak se tváří lidé na ulici.

 

Ladislav Špaček - rozhovor / FOTO: Filip SingerV tomto ohledu jsou přínosné často kontrastující návraty ze zahraničí.

Kdekoli ve světě, ať už v Americe či v Asii, se lidé neustále usmívají. Mají k radosti daleko méně důvodů, než máme my. Všem doporučuji navštívit některé oblasti na Filipínách či na indickém venkově. Všude tam, kde je opravdu bída a lidé žijí z jednoho dolaru na den. Teprve pak můžete pochopit, jak dobře si žijeme.

 

Není nedostatek úsměvu a dobré nálady u nás způsoben tím, že se mnohdy porovnáváme jen sami mezi sebou? Tedy uprostřed poměrně malé „komunity“? 

To je pro Čechy typické a přijde mi, že tato tradice se line už od dob První republiky. Tehdy bylo v Československu třiatřicet politických stran, které mezi sebou neustále šermovaly. Navíc jsme dost závistiví podle známého českého přísloví „ať raději sousedovi chcípne koza“. Přestože si myslím, že národy nemají jakési povahy, tak máme tuto vlastnost nějak zakořeněnou.

Ladislav Špaček - rozhovor / FOTO: Archiv Ladislava ŠpačkaSrovnávat se ale jen se sousedem je v dnešním silně propojeném a globalizovaném světě rozhodně málo. Nesmíme vzhlížet jen k deseti či patnácti nejvyspělejším zemím – měli bychom pohlédnout i na druhý pól. Jaké problémy má Itálie či Řecko? Žijeme si docela klidně a nikdy nebylo líp! Napětí mezi velmocemi, v němž jsem prožil velkou část života, je dnes prakticky nulové.


Pro řadu lidí jste určitým symbolem důvěryhodnosti. Kdo vás v tomto ohledu nejvíce formoval?

Neřekl bych, že mě někdo formoval. Podle mě je důvěryhodnost pouze dojem okolí, na kterém se já osobně nepodílím. Dokonce na tom ani vědomě nepracuji. Důvěryhodnost přirozeně přichází jako produkt mé práce.

 

Kdy jste si poprvé uvědomil, že vás lidé považují za důvěryhodnou osobnost?

Já si to neuvědomuji dodnes. Podle mě je to především váš pohled, s nímž se často setkávám při osobních střetnutích či rozhovorech. Důvěryhodnost je vlastně takovým mixem toho, co jsem v životě dosud dělal – od výuky na univerzitě, přes práci pro pana prezidenta až po etiketu, o níž si spousta lidí myslí, že je to něco ušlechtilého a vážného.

 

Jistá důvěryhodnost hrála určitě i roli v tom, že jste se stal tiskovým mluvčím prezidenta. Změnil se nějakým způsobem váš pohled na Václava Havla, když jste pro něj začal pracovat?  

Ke změně mého náhledu vlastně vůbec nedošlo. Působil jsem tehdy jako šéf domácího zpravodajství České televize a s panem prezidentem jsme si vídávali při různých příležitostech. Postupně jsem si vytvořil jakousi představu, v níž jsem se rozhodně nezmýlil. Václav Havel vystupoval neuvěřitelně otevřeně, vstřícně a upřímně, přestože jsme se důvěrně vůbec neznali. Když jsem pak přišel na Hrad a můj obzor se rozšířil, zjistil jsem, že má předchozí představa zcela odpovídá skutečnosti.

 

Ladislav Špaček - rozhovor / FOTO: Filip SingerZákulisní pohled zprostředkoval dokument Občan Havel režiséra Pavla Kouteckého, kdy jste zodpovídal za přítomnost štábu. Jak se s filmaři spolupracovalo?

Když jsem to poprvé slyšel, tak jsem si řekl, že se filmaři museli zbláznit. Žádný prezident na světě by nedovolil natáčet důvěrné rozhovory, ve kterých hodnotí své politické protivníky. Debaty, při nichž se plánují vystoupení, které by měly zůstat v utajení až do doby, než jsou perfektně připravené. Vše by se tím mohlo lehce pokazit. 

 

Byly situace, kdy jste musel filmaře vykázat?

Dveře jsem samozřejmě musel občas zavřít. Postupně jsem si však začal uvědomovat, že je důležité, aby vznikl závažný dokument vykreslující Václava Havla jako člověka s názory, postoji a s tím jak vykonával svou funkci. Když zmíníme prezidenta Masaryka – zbylo nám jen pár minut filmových záběrů a zažloutlé fotografie.  Přestože tehdy a dnes byla jiná doba. V případě dokumentu Pavla Kouteckého se nabízela obrovská šance a já jsem na filmovou hru přistoupil. Pro mě to jako koordinátora představovalo obrovské riziko, kvůli kterému jsem moc nespal. Po skončení závažných porad jsem si říkal – co kdyby se k materiálům někdo dostal?! Přestože se filmaři jistili tím, že uchovávali obraz a zvuk zvlášť. Při natáčení jsem musel být vždy ten, kdo štáb zastaví, především ve chvílích, kdy už nešlo o Václava Havla, ale kupříkladu o různá státní tajemství.

 

Ladislav Špaček - rozhovor / FOTO: ČTKNezměnil se po zhlédnutí filmu váš pohled na dané období podobně, jako když někdo zfilmuje vaši oblíbenou knihu?

Je to velmi zvláštní pocit. Když situaci prožíváte, tak si nestačíte všímat desítek maličkostí a různých detailů. Máte totiž na starosti úplně jiné věci a události vás vláčí dál. Teprve při sledování dokumentu Občan Havel jsem si detailů začal všímat a najednou jsem situace opětovně prožíval – jen podstatně hlouběji. V průběhu dané události jsem musel neustále myslet na to, co je třeba udělat, na co nezapomenout. Teprve na filmovém plátně jsem se všímal, jak se lidé tvářili, jak odpovídali. Věci najednou zapadly do hlubších souvislostí, než když jsem jim byl naživo přítomen.

 

Bylo nutné pana prezidenta při veřejných vystoupeních nějak usměrňovat?

Václava Havla jsem musel vést neustále! Rozhodně to nebyl člověk, který by miloval veřejná vystoupení, a každé v něm vyvolávalo velkou nervozitu. Pokud jsme někam cestovali, tak se ujišťoval, zda tam budou nějací lidé. Skoro vždy jsem odpovídal: „ Ano, bude tam plné náměstí, pane prezidente.“ A on na to odpověděl, že tam v tom případě nechce jet. Obvykle se ptal po přítomnosti novinářů, které jsem však sám pozval. „A proč jste je zval?!“ dotazoval se. Trpělivě jsem vysvětloval, že je přeci důležité, aby se o jeho činech dozvěděla veřejnost. Přesto přišel s přáním, abych mluvil jen já.  To samozřejmě nepřicházelo v úvahu, důležité věci musel sdělovat přímo pan prezident. Vedli jsme o tom neustálé spory.

Politik Václav Havel se cítil být médii neustále poškozován. Tahle představa je v podstatě v každém politikovi, protože média už ze své podstaty věci zplošťují, zkreslují a zdůrazňují věci, které pro danou osobu nejsou důležité. Samozřejmě naopak opomíjejí právě podstatné věci. Moje role tiskového mluvčího byla právě v odhalování funkce světa médií. Naučit se s médii pracovat a ne si jen stěžovat. Trvalo mu dlouho, než to přijal.

 

Ladislav Špaček - rozhovor / FOTO: Filip Singer

V dokumentu Občan Havel bylo evidentní, že prezident své kroky dlouze probíral s celým poradním sborem. Jak v tomto kontextu probíhaly situace, kdy jste musel rychle přijít s nějakým veřejným prohlášením?

Václav Havel byl člověkem permanentní diskuze a celý život prožil v hospůdkách a kavárnách, kde se svými přáteli probíral nejrůznější témata. Touha se o své myšlenky neustále s někým dělit vytvářela i zvláštní situace, kdy mi s nápady telefonoval třeba v půl třetí ráno. Trvalo mi i hodinu, než jsem ho přesvědčil, že bychom měli jít raději spát.
Rána po bezesných nocích přinášel do pléna různé myšlenky, které rozvířily debatu. Pan prezident se bez zpětné vazby od svých nejbližších spolupracovníků neobešel. Potřeboval konfrontaci a reflexi směru, po kterém se chtěl vydat. Pochopitelně jsme ho často zrazovali od různých věcí, které byly z našeho pohledu politicky neprůchodné. Občas se s naším postojem ztotožnil, mnohem častěji si však prosadil svou. Mnohokrát se však ukázalo, že měl díky své intuici pravdu, jež byla nad našimi politologickými a mediálními rozbory.

 

Tedy jinak. V jakých situacích jste nejčastěji musel reagovat bez diskuze s Václavem Havlem? 

Prakticky neustále a pan prezident se o svých názorech dozvídal z ranních novin. Nemohlo dojít k situaci, kdy v půl jedné ráno zavolá novinář ze San Francisca, a já šel vzbudit pana prezidenta… 

 

Myslím spíše ta nejdůležitější prohlášení…

Společně jsme pracovali jen na těch nejdůležitějších prohlášeních, byly to spíše výjimky. Týkalo se to například mezinárodních závazků, tam byla opatrnost na místě. V ostatních případech jsem však musel reagovat přímo já bez jakýchkoli konzultací. S Václavem Havlem jsem trávil veškerý čas, účastnil jsem se porad, státních návštěv, zahraničních cest a postupně jsem poznával jeho názory. Nakonec jsem dopodrobna věděl, co si Václav Havel o různých tématech myslí. A pokud jsme o té konkrétní věci nemluvili, tak jsem věděl, co by si myslel.

 

Takové napojení lze nalézt především u přátel…

Byla tu i další rovina – musel jsem se empaticky vcítit do jeho politické role. Všechna vyjádření formulovat i s ohledem na jeho politické postavení. Přitom jsem stále potlačoval sám sebe, protože o mě pochopitelně nešlo – lidé nechtěli znát názory pana Špačka. Byla to zvláštní rozpolcenost , kdy jsem mozek naplnil Havlovými myšlenkami. Naštěstí se ve většině případů shodovaly s mými.

Ladislav Špaček - rozhovor / FOTO: Filip Singer

Jak vnímáte předvánoční období, kdy došlo k odchodu Václava Havla, který se téměř okamžitě po své smrti stal obrovskou mediální ikonou?

To, co jsme v předvánočním týdnu prožívali, zcela věrně odráželo význam Václava Havla. V našich moderních dějinách existovaly dvě velké osobnosti – T. G. M. a první polistopadový prezident, který v souvislosti se světovou globalizací nebyl omezen pouze na prostor téhle zemičky uprostřed Evropy. Kamkoli jsme přijeli, ať už to byl Nový Zéland či Kanada, cítili jsme obrovský respekt. Takové osobnosti se rodí jen při velkých historických zlomech, které nás už doufám nečekají. Naše příští hlavy státu budou sušší úředníci, bývalí ústavní soudci či vysloužilí politici.
Předvánoční týden byl naprosto unikátní historickou záležitostí, podobnou revoluci před dvaadvaceti lety. Také jsme si mohli říkat – nebylo toho už trochu moc? Nejsou ta shromáždění příliš velká? Vše ale vyprovokovala doba. Neexistoval nikdo, kdo by přikázal deseti tisícům lidí, aby doprovázeli rakev z kostela svaté Anny na Pražský hrad…

 

K panu prezidentovi se ale začali hlásit i lidé, kteří pro něj dříve nemohli nalézt jediné dobré slovo…

Sláva přichází paradoxně až po smrti. Václav Havel hodně trpěl tím, že je často nespravedlivě kritizován. Pokud docházelo k polemikám, kupříkladu zda podpořit či odmítnout válku v Iráku, to bylo něco jiného. Takové téma lze probírat takřka donekonečna. Často se ale o sobě dočetl spoustu nesmyslů. Do prezidenta si totiž může kopnout každý a zpravidla platí, že čím víc kopu, tím jsem důležitější. Havel nebyl politikem, který by byl zvyklý na politické šarvátky. Tohle umí Václav Klaus, který je v politickém ringu jako doma. Václav Havel byl založením umělec, dramatik a spisovatel, který se musel s politickým světem stále sžívat.

 

Existovalo nějaké publikovatelné slovo , které Václav Havel používal, když hovořil o lidech, které neměl rád?

Pižďuch. Je to postavička z pohádky O Pižďuchovi, kterou napsal. Když jsme zaslechli, že tak někoho nazval, bylo všem hned jasné, co si o něm myslí…

 

Ladislav Špaček - rozhovor / FOTO: Karel Cudlín

Když už jsme se dotkli opakovaně slov, jak vnímáte z pozice pedagoga vývoj českého jazyka? Je to vývoj spíše pozitivní či negativní? 

Samozřejmě, že tento vývoj vnímám! Čeština je živý nástroj, který denně používá deset milionů lidí, a tak se musí i vyvíjet. Je to podobné jako se změnami lidské společnosti, která byla před sto lety také jiná. Všímám si však, že v jazyce ubývá vážnost, z běžné řeči se vytrácí spisovná podoba a mnohem víc se užívá obecná čeština. Pochopitelně si můžeme myslet, že jazyk lehce upadá. Podle mě ale jen odráží potřeby těch, kteří ho používají.
Na druhou stranu mi schází žánrová pestrost. Musíme mít na jedné straně žánr, jakým je spisovná čeština, kterou užijeme v přiměřené situaci, ve veřejném projevu. Z komerčního rádia pak uslyšíme žánr přizpůsobený běžnému posluchači. Vadí mi především směšování žánrů, kdy zaslechneme obecnou češtinu s prostoduchou slovní zásobou a výrazivem i na veřejném shromáždění.  

 

Další vaší profesí je etiketa, kterou jste nedávno přenesl i do komiksové podoby. Jak vnímáte tohle progresivní médium?

Přiznám se, že komiksy moc nečtu, respektive si je neprohlížím. Není to můj styl, že bych se bavil obrázky. S žánrem jsem se při prvních úvahách o Komiksové etiketě musel seznámit a zjistil jsem, že mezi naprostým salátem existuje řada hodnotných knih. Hlavní myšlenka je především vnést etiketu i do prostředí puberťáků, kteří nechtějí číst tolik písmenek. Komiks se stal v řadě knihkupectví běžným sortimentem a pro mě dalším kanálem, kterým mohu šířit „etiketní“ osvětu. 

 

Jak se cítíte v té „kreslounské“ pozici?

Objevit se vedle Batmana a Supermana je jistě zvláštní kuriozita. Myslím si však, že Komiksová etiketa se bude na poličkách vyjímat lépe než ta spousta hrůzostrašných příběhů.

 

Co vás napadne, když se řekne Žižkov?

Zejména mé zaměstnání. Moje kancelář se totiž nachází v Bořivojově ulici číslo 99, tudíž neustále cestuji mezi centrem, kde bydlím, a Žižkovem. Po Praze se však pohybují zásadně metrem a tramvajemi.

 

Ladislav Špaček - rozhovor / FOTO: Karel Cudlín

Setkáváte se někdy s překvapením spolucestujících , když cestujete městskou hromadnou dopravou? 

Někteří lidé jsou občas překvapeni, ale já pořád nechápu proč. Veřejná doprava je ten nejrychlejší a zároveň nejkomfortnější způsob přesunu. Cesta tramvají mi navíc poskytuje možnost pozorovat lidi kolem sebe. Etiketa je o vztazích a já mohu spolucestující stále konfrontovat s tím, co jsem napsal v posledním vydání. Sleduji změny trendů a oni zase pozorují mě, zda odpovídám jejich představě.

 

Upozorníte někoho cizího spontánně na fakt, že se chová v rozporu s etiketou?

Pérovat lidi, kteří se nechovají v souladu s etiketou – to bych si nikdy nedovolil! Když třeba vidím, že pijete kávu se lžičkou v šálku, tak bych vás v životě neupozornil na to, že se to nesmí. Nemůžeme se vzájemně vychovávat. Ti co to dělají, jsou záhy nejotravnější.

Nedávno jsem se s přáteli živě bavil a najednou se objevil další pár. Vzájemně jsme se pozdravili a paní kysele povídá: „ To jste udělal špatně, nejdřív jste měl podat ruku tak a tak…“ V tu ránu se z ní stala paní Kyselá.
Ostatní upozorňuji jen ve chvílích, kdy to lidé mohou brát jako pedagogickou radu. Například když v tramvaji slečna uvolní místo paní a ta jen odvětí: „Ne ne ne, já jedu jen dvě stanice.“ Obě tam stojí, pro slečnu je hloupé si sednout a jen se červená. Tehdy paní zdvořile upozorním, že by si měla sednout, když se slečna zachovala ušlechtile. Kdyby jí někdo nabídl ruku na pozdrav, tak by také řekla: „Ne ne ne, tu ruku nechci přijmout.“? Slečna by si příště jistě rozmyslela, zda někoho pustí sednout.

 

Jak v tu chvíli lidé okolo reagovali?

Příjemně a vždy to pochopili jako poučení o tom, jak by to asi mělo správně být. Zpravidla s výrokem: „Ano, nezlobte se, to jsem si neuvědomila.“ To mě vždy potěší. Dávám si ale  pokaždé velký pozor, zda si to mohu dovolit.

 

Ladislav Špaček
Narodil se 17. srpna 1949 v Ostravě. Vystudoval Pedagogickou fakultu v Ostravě a později Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde vyučoval historický vývoj české gramatiky. V letech 1990-1992 působil jako šéf domácího zpravodajství Československé televize, odkud přešel na pozici mluvčího prezidenta republiky Václava Havla. Na Hradě stál v čele prezidentského tiskové kanceláře až do roku 2003. V současné době je spojován především s propagací pravidel etikety, o níž napsal několik knih, je spoluautorem televizního pořadu na stejné téma.

 

Diskuse

Tipy na akce

Aktuality

Pokračuje rekonstrukce křižovatky Prokopova-Jeseniova

Až do 15. září budou v souvislosti s pokračováním celkové rekonstrukce a přestavby křižovatky ulic Prokopova-Rokycanova-Jeseniova probíhat v lokalitě uzavírky, omezení a změny v MHD. Zde je jejich přehled:

CzechPoint na Seifrtce od 14. 12. mimo provoz

Pokud budete potřebovat v druhé polovině prosince ověřit podpis či využít jiné služby pracoviště CzechPoint, musíte ve třetí městské části pouze do Lipanské ulice. Pracoviště v budově městské části na Seifertově ulici bude z technických důvodů do konce roku uzavřeno.

8. zasedání Zastupitelstva MČ Praha 3

Úterý 22. prosince 2015 od 15.00 hodin, Žižkovská radnice, Havlíčkovo náměstí 9, 1. patro, č. dveří 126

created by Anawe