ŠUMNÉ STOPY

 

Seriál Šumná města skončil po šestašedesáti dílech, po nichž jste prohlásil, že v podobném duchu už pokračovat nechcete. Nakonec ale přišel další projekt – Šumné stopy.

Formát Šumných měst se nám zdál v rámci Česka vyčerpaný. Navíc hlavní představitel po čtrnácti letech výrazně zestárl a zešedivěl. Šumné díly s pevnou strukturou, dětmi, kavárnou, funkcionalistickým domem a kostelem se najednou zdály až moc zaběhnuté. Trochu spokojený důchod.

Na rozdíl od Šumných stop, které jsou svým způsobem dobrodružné. A inspiraci pro ně najdete téměř všude na světě.
Chtěli jsme jít jinou cestou, ale pořád v rámci stejného typu pořadu. Lidé již mají jisté povědomí o architektuře českých i moravských měst. Zajímají se o identitu místa, kde žijí. Ovšem práce našich architektů z řad emigrantů je doma prakticky neznámá, přestože se mnohdy významným způsobem vepsala do tváře zahraničních měst.

 

Jak vypadá tvůrčí proces vzniku nového televizního projektu?

Kráčíme po linii konkrétního architekta, který působil v zahraničí. V cizině ale musíte najít někoho, kdo místní prostředí zná stokrát lépe než vy! Japonské díly by nikdy nemohly vzniknout bez šéfa českého centra Petra Holého, který pomohl překonat jak jazykovou, tak i kulturní bariéru. V Japonsku například nesmíte filmovat na ulici. Všechny obličeje musí být rozmazané. Teď si říkám, že jsme v některých záběrech asi porušili zákon! (úsměv)Na začátku jsou vždy zákazy, ale když vás místní trochu poznají, můžete se přece jenom přes některé z nich přenést.

 

Jak se čeští architekti napojovali na cizí kultury?

Především nepřenášeli pouze arogantně své ego, ale spíše se snažili pochopit život té které země, a na onom pochopení vystavěli svou jedinečnou vizi. Ta musí být v syntéze s místním krajem a kulturou.

 

Jsou v plánu další díly Šumných stop?

Už máme hotové čtyři díly ze Slovinska. Nedávno jsme byli v Izraeli a hledali podklady pro pět dílů. Čeká nás ještě Bulharsko, jehož stavby se stanou základem pro další čtyři díly. Slovinsko jsme si vybrali také v souvislosti s architektem Jože Plečnikem a jeho pobytem v Praze, jenž ovlivnil jeho pozdější stavby v Lublani či jinde ve Slovinsku. Je to možná trochu spekulativní, že z Plečnika děláme „českého architekta“, ale na některé zásadní věci přišel právě v Praze. Například na jedinečné lublaňské trojmostí. Plečnik načerpal inspiraci při stavbě Čechova mostu, kde existovala provizorní lávka pro pěší. Právě mostní zdvojení mu přineslo geniální myšlenku vytvoření jednoho širokého a tří užších mostů, na nichž se lidé jakoby míjejí. Premiéru slovinských dílů plánujeme – doufejme – v Plečnikově kostele Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad.

 

HRY FANTAZIE

 

V divadle Sklep působíte už od jeho počátků a vytváříte v něm krásně dadaistické věci, které mnohdy připomínají stylem britské Monty Pythony. Odkud vyvěrá tento specifický humor?

Naše věci nevznikají ani moc cíleně. Sklep chápu jako určitý ventil společnosti, která nám témata „předhazuje“. Dokonce se mi zdá, že společnost je rychlejší a vtipnější než my. Reálné politické děje jsou daleko legračnější a rafinovanější, čímž naše role komiků mizí, protože nás z toho prostoru vytlačují mnohem rozvinutější talenty.

 

Se Sklepem pravidelně pořádáte Besídky a hrajete hru Mlýny. Máte ještě ambice vytvořit úplně novou hru?

Ambice je tu už dvacet let, ale asi ji nikdy nenaplníme…

 

Při pohledu na vaši profesní dráhu by se mohlo zdát, že se ve vás sváří „herec laik“ a „architekt profesionál“.

Já vlastně ani nevím, co se ve mně sváří. Místo, odkud vyvěrají nápady, vlastně neznám. Mně se ve smyslech ukládají nějaké pocity, a zároveň i humorné situace. A z tohoto mixu může vzniknout i architektura. Dnešní ráno ve vás vyvolá nějaký pocit. Odlesk osvětluje tento náš prostor a konkrétní atmosféru můžete přenést i do architektury. Uděláte si později třeba světlovod. Rafinovaně vytvoříte určitou kompozici, kterou světlo projde přes tři polopropustné zábrany, či něco zatím neurčitého, a v té chvíli jste si konkrétní atmosféru ranního posezení v kavárně přenesl do architektury.

 

Takové nápady si v sobě hromadíte a pak je cíleně zapracujete do vhodného projektu?

Ne vědomě. Záleží samozřejmě také na tom, co si zapamatuji. A to je také důvod, proč si píšu deníky. Je to také určitá podoba konzervatismu, kdy si chci pamatovat určité okamžiky a jejich atmosféru. Pokud ji nezachytím v poznámkách nebo v kresbě, tak postupně zmizí.

 

Otěže architektonického vozu jste přebral po otci. Které jeho stavby vás dodnes inspirují?

Spíše bych se zeptal, zda existují stavby, které mě neinspirují? Takové nejsou. Každá stavba, která člověku vstoupí do podvědomí, jej inspiruje. Jsou však i prvky, které mě inspirují vědomě – třeba pastelová barevnost Bruselu 58, což je i případ této kavárny (Kaaba – pozn. redakce). Otec byl také zasažený pozitivní pastelovou zkušeností, což mi vyhovovalo i na jediném „společném“ projektu, kterým je divadlo Dobeška. Otec na ní pracoval při Akci Z, a my jsme ji pak v devadesátých letech opravovali. V rámci rekonstrukce možná došlo k určitému protnutí našeho vnímání a bruselské architektury. Příkladem mohou být organická plastová svítidla nebo světla jako koncovky nejrůznějších vozů té doby – jako Volha, Moskvič, MB 1000 deluxe.

 

Barevnost, kterou zmiňujete, je možné objevit i v Paláci Akropolis. Dílčím způsobem jste spolupracoval na jeho současném vzhledu.

To je ale mnohem více práce Franty Skály (známý český sochař, malíř a ilustrátor – pozn. redakce)! V Paláci Akropolis jsem byl spíše architektonický sluha, a i to jen v případě části rohové restaurace. Jinak veškeré prostory klubu Paláce Akropolis včetně fasády dělal Franta sám.

 

FASCINUJÍCÍ MĚSTSKÁ STRUKTURA

 

Žižkov je nejen z architektonického pohledu neobyčejně různorodý. Mísí se v něm zbrusu nové projekty se starou zástavbou, do níž jsou na některých místech násilím vklíněny panelové domy. Jaké stavby, které vyrostly v Praze 3 za posledních dvacet let, považujete za pozitivní? A proč?

Mé osobní preference jsou patrné ve stylizovaném dokumentu Popatři, co skrývá Praha 3, tam naznačujeme stavby a budovy, kterých si vážíme. Palác Akropolis jste již zmiňoval, výjimečnou stavbou je rozhodně i činžovní dům na rohu ulic Chlumova a Štítného od Zdeňka Fránka. Dnes si vážím i žižkovské věže, kterou jsem kdysi odsuzoval. Věž se mi ale líbí čím dál víc. Dělá ze Žižkova nejdůležitější bod Prahy. Na rozdíl od úplného centra města si Žižkov zachoval průnik normálního života a historického kabátu. Navíc nejde o nějaké turistické romantizování. Čtvrť je díky blokové zástavbě pevná, a díky tomu, že stojí v kopci, tak není vůbec nudná. Fascinující městská struktura!

 

Podle vás není nejpůsobivější pohled na pražské panorama od řeky, nýbrž z Vítkova.

Tam se totiž před vámi rozprostře až jakási divadelně-filmová kulisa, jež se dramaticky rozvíjí od úpatí kopce až do plnosti města. Dokonalý bočně letecký pohled!

 

K jakým částem světových metropolí by se dal Žižkov přirovnat?

Možná k některým pařížským částem. Jenomže na Žižkově se neobyčejně snoubí vysoké a nízké. V jednom střetu dokáže čtvrť zhmotnit Churchilla a odboráře, Franze Kafku a Žižku, fotbal, hospody a kulturu. Zvláštní dějinné prolnutí…

 

CESTA JEDNOSTRANNOSTI

 

Zmiňoval jste sobě blízké stavby Žižkova. Jaké jsou naopak ty s negativním nádechem?

Většinou hledám spíše pozitiva a negativními věcmi se nezabývám. Podle mě by se měla při nové výstavbě rozpoutat mnohem větší diskuse. Ocenil bych i větší vizionářství. To je přesně případ Nákladového nádraží Žižkov, které má jako industriální prostor unikátní atmosféru, kterou jen tak nenahradíte. Ve světě ale dokáží těžit z podstaty „industrie“. Například revitalizace industriálního prostoru Zollverein v německém Essenu. Propojili komerční až dekadentní prostory s vysokými nájmy, které však stále „voní“ doteky „dělňácké“ práce, s místy pro alternativní aktivity. Vedle toho vzniklo muzeum důlního a koksárenského provozu. Ve starých vanách jsou bazény, v nichž se v zimě bruslí. A do toho všeho je začleněna moderní škola managementu a designu od japonského architekta ateliéru SANAA. Tím je daný prostor živý a mnohotvárný. Na Žižkově se jde cestou jednostrannosti. Buď bydlení, nebo galerie, nebo…

 

Národní filmový archiv...

O této možnosti ani nevím, ale to je také nápad, z něhož lze krásně vycházet. V tu chvíli tam vidím artové kino, výstavní prostor, kavárnu, byty, nové tvůrčí prostory. Jednostranná rekonstrukce je mrtvola, a to mě neinspiruje. Bohužel na nic jiného však nemáme ani peníze, ani vizionářství.

 

Navíc rozvojové území nádraží je obrovské. Nelze proto nádražní budovu vnímat izolovaně.

Samozřejmě by se tam mělo i bydlet. Bez toho novou čtvrť nevytvoříte. V současnosti ale vidím chybu všech bytových projektů v tom, že jsou zaměřené pouze na jednu klientelu. To je i případ projektu Central Park, který mám jinak rád. Bohatým lidem, kteří už nechtějí bydlet za městem, se postaví dům podobný těm, jaké rostou za městem, jen ve vertikální podobě. Ale to nestačí.

 

Což je vidět i na obsazenosti Central Parku.

Ten navíc nešťastně ovlivnila i ekonomická krize. Takové projekty musí mít samozřejmě také promyšlenou sociální skladbu, aby tam lidé mohli i pracovat a vzájemně komunikovat. Jinak se dané místo stane ghettem pro jednu sociální skupinu.

 

Zmiňuje se i fakt, že se výsledek hodně liší od původního návrhu.

Tak to je případ toho, když práce architekta skončí ve stavu studie a není přizván k realizaci. Jeden architekt ze studia A69 (autoři původního návrhu Central Parku – pozn. redakce) řekl, že je to stejný případ, jako kdyby otci sociální pracovnice odebraly syna a oba se shledali až po dvaceti letech.

 

Část Žižkova je zastavěna paneláky, jako například okolí Olšanského náměstí. Několikrát jste prohlásil, že se těšíte na dobu, až se budou paneláky bourat.

K prvnímu zbourání paneláku došlo v Havlíčkově Brodě. Je to podobné, jako když se v Americe zboural první mrakodrap, symbol nástupu nového uvažování. Na druhou stranu bych však paneláky nezatracoval! Je to prostor, kde mohou vznikat bohatší životy. Kolektivní bydlení přináší více vzájemných střetů.

 

A není to spíš idealistická vize?

Jak se to vezme. Lidi k sobě stejně musí najít cestu a v kolektivu to jde logicky jednodušším způsobem. Musíte však počítat se živými společnými prostory. Panelák musí žít! Pro mě je mnohdy zajímavější pěkně natřený panelák než nové bytové projekty, které se všelijak ježatí, kroutí a předvádějí, a přitom neposkytují o moc větší luxus.

 

Jaká pro vás byla práce na návrhu barevného řešení panelového domu v pražských Hodkovičkách?

To víte? Bylo to velmi pozitivní! Šlo mi hlavně o to, aby se na fasádě objevily organické prvky. Programově jsem se vyhnul pravoúhlým tvarům, kdy se jen natřou krychle a pruhy. Chtělo to úplně jiné tvarosloví, témata noci a dne.

 

HODNOTY STANOVUJE SPOLEČNOST

 

Váš ateliér se zaměřuje spíše na rekonstrukce, nebo na vytváření nových projektů?

Dělali jsme více rekonstrukcí, ale to je spíše náhoda. Pracovali jsme na přestavbě Švandova divadla, Dobešky nebo snad v budoucnosti i divadla na Kladně. V současnosti by se měla kolaudovat naším studiem řešená přestavba továrny Vertex v Hradci Králové, kde se původně vyráběly laminátové lodě, dnes je tam knihovna. Jde o přesný příklad projektu, který stál hodně sil a v němž se mísily dotační peníze a názory mnoha lidí. Tím pádem došlo k řadě omylů a kompromisů. Když se na dům podívám teď, tak je vše jinak, než bylo v původním plánu. Vidím jiná okna a jejich členění, jiná světla, detaily, parapety –, a přitom mi výsledek připadne dobrý. Realizační firma ale s námi vcelku komunikovala. Soukromník si řadu věcí chce raději dodělat sám. V případě zakázek od obce či státu obvykle dochází k diskusi.

 

Spíše bych čekal, že s vámi bude o projektu daleko více diskutovat soukromý zadavatel.

Ten se ale řídí svými chimérami, manželkou a náladami. Je často posedlý rychlostí. Společnost na něj vyvíjí tlak, který ho nutí k neustálým změnám. A tak vzniká chaos, který se přesouvá i do stavby samé. Na druhou stranu existují i osvícení investoři, kteří architektovi věří a řeší s ním dům až do absolutních detailů. Takových investorů si vážím a je to pro mě krásná práce.

 

Proč má u nás pojem „developer“ negativní nádech?

To není problém developera nebo architekta, ale problém celé společnosti, která tyto „hodnoty“ stanovuje. A právě společnost je potřeba kultivovat. Máme svobodu, kterou by však každý měl chápat i skrze vlastní zodpovědnost. Svoboda, kterou přetavíme do tvůrčího přístupu, nikoli do egoisticky cíleného výdělku. Pohled řady developerů, ale i kupců, nesahá za horizont dvaceti či třiceti let života stavby, ale tak do dvou či pěti let vlastního luxusu.

 

Tedy do chvíle, než bude nutná celková rekonstrukce.

Ale to nikoho nezajímá. Důležitý je aktuální výdělek. Mít jakýkoliv výdobytek kultury nákupního košíku a každý rok odjet na lyžovačku, potápěčku, golfovačku. To je pro řadu lidí to podstatné. Rychlý život, který ústí v rychlou architekturu.

 

Nemělo by se při rozvoji města počítat i s urbanistickým konceptem, který by zohledňoval vámi zmiňovanou sociální pestrost?

My se podobnými otázkami v ateliéru také zabýváme. Investor nemá zájem na plochách, jako je náměstí, protože jsou pro něj vlastně ztrátové. Město by mělo do procesu razantněji vstoupit a povolit stavbu jen v případě, že budou růst i „městotvorné prvky“. Různá sociální skladba se musí promýšlet také ekonomicky. Struktura města může být tvořena hlavními a vedlejšími ulicemi. Ve vedlejší si postavím třeba menší dům, který pronajmu, a to mi financuje velký dům v hlavní části. Tam mohu nahoře bydlet a dole si vytvořím krámek. Když prosperuje, tak jej pak mohu přesunout i do malého domku, v němž mám nájemníky na dobu určitou. Je nutné vytvářet struktury, které umožňují přirozený vývoj a logické členění prostoru. Náměstí by mělo mít jiný charakter než hlavní ulice či menší ulička. Dnes je to většinou ekonomicky výhodná jedna ulice osázená katalogovými domy a obalená prefabrikovanými materiály, které neumějí přirozeně stárnout. Takový projekt je však nesnadné realizovat.

 

VÁŠEŇ PRO SPORT

 

Jste stále velmi aktivním sportovcem. Jak vypadá váš trojfázový trénink?

Končím spíše u těch dvojfázových. Ty jsou však také spíš náhodné, když sednu na kolo a večer jdu s manželkou hrát beachvolejbal. Ve svém věku nějakou sportovní aktivitu potřebuji. Řeší se tím přetlak. Když navíc se sportem začnete po padesátce, tak jste na tom vlastně lépe než celoživotní sportovci. Ti se většinou s únavou tělesného materiálu zhoršují. Vy se pořád zlepšujete.

 

Nedovedu představit, že bych za den ujel na kole tři sta kilometrů jako vy.

Víte, že to jde? Vy byste to podle mě ujel z fleku s minimálním tréninkem, ale ty následky by byly strašné. Nejde ani tak o to, jestli to zvládnete, ale jak vás to zruinuje. Předtím musíte najezdit minimálně patnáct set kilometrů, jinak se budete trápit. To vám vytvoří program na celé jaro. Na podzim zase musíte běhat, abyste v zimě zvládl závody na běžkách. V mládí sice můžete vyjít z vinárny a zaběhnout maraton. Přestože vás to zničí, tak jste pořád opilecky pyšný, že jste to dokázal. Proto však není důležitý jen samotný závod, ale i příprava na něj.

 

Takže jste se nejprve zničil třemi sty kilometry a příští rok pilně trénoval?

To bylo postupné. Nejprve jsem začal jezdit na kole a další sporty se přidávaly jaksi organicky. Nezodpovědně jsem kdysi zaběhl maraton, a tím jsem se trochu poučil.

 

David Vávra se narodil 9. března 1957 v Praze. Vystudoval Staveb- ní fakultu ČVUT a následně Akademii výtvarných umění v Praze. Až do dnešních dnů žije v pražském Braníku, kde v roce 1971 spoluzaložil slavné satirické Divadlo Sklep, které i dnes slaví úspěch s bláznivými besídkami či hrou Mlýny. Proslavil se především jako herec (Kopytem sem, kopytem tam; Alles Gute v rámci České sody), ale také jako propagátor architektury v pořadu Šumná města či v aktuálním cyklu Šumné stopy, které odkrývají osudy českých architektů v zahraničí. V rámci svého architektonického ateliéru pracoval na řadě rekonstrukcí – od divadla Dobeška přes Švandovo divadlo až po letenskou restauraci Na Staré kovárně.