Vaší hereckou doménou se stala improvizace. Ta vyžaduje, obrovskou pohotovost, ale i informovanost, znalosti, schopnost dělat si legraci sama ze sebe, empatii, ve vašem podání i vtip. Zapomněla jsem na něco? A v čem je pro vás kouzlo improvizace?

V překvapení. Vy jste nějak naladěný hráč a máte třeba představu, co byste ten večer chtěla zažít, a ono je pak všechno jinak. A pro mě znamená improvizace i trénink, jak pracovat s přítomností a panikou. Myslím, že hlavně díky improvizaci mě v životě spousta situací nezaskočí a dost poťouchle se bavím i událostmi, které by někdo mohl vnímat jako tragédii. Například krádež auta.

 

Jste ironická. Máte ráda ironii a černý humor? A jak moc si vážíte lidí, kteří si umějí dělat legraci sami ze sebe?

To je pro mne komunikační základ. Mám pocit, že ve svém bezprostředním okolí ani nemám jiné lidi. Na černém humoru jsem od dětství vychovávána a nejčernější humor pro mě doposud používá moje maminka. Humor je pro mě terapií a schopnost sebeironie je pro mě znakem nadhledu.

 

Proč? Jak moc Vaši improvizační schopnost ovlivňuje momentální psychické rozpoložení a jak moc velkou roli hraje spolupráce publika?

Hohó! Diváci jsou veledůležitej faktor, mně se fakt nejlíp hraje, když je plno. To se vybičuju k největším úletům. Momentální nálady samozřejmě mají vliv, ale základní improvizační zákon je, že vše je správně, takže já nevidím nic špatného na tom, zahrát si pěkný melancholický příběh. Vždyť smutek, strach, emoce, to jsou velká témata.

 

Umíte se prosadit, a co si myslíte, že je na vás herecky nejpřitažlivější?

Neřekla bych, že se umím prosadit, spíš se mi zatím daří proměnit šance, které přicházejí. Ale i to souvisí s improvizací, člověk se naučí přijímat výzvy a radostně je vítat. Co je na mě herecky nejpřitažlivější? Já bych řekla, že to, že jsem obyčejná holka a že ze mě lidi cítí, že si poctivě žiju svůj příběh. Že se se mnou můžou ztotožnit. Třeba po filmu Zoufalci mě zastavuje spousta žen a děkuje mi za ten film, že jsem tam hrála jejich příběh.

 

Co opravdu nejvíc ze všeho nesnášíte?

Bezmoc.

 

Máte za sebou celou řadu hodně výrazných rolí, především v Hradeckém divadle a aktuálně v Dejvickém divadle. Proč myslíte, že jste byla již jako mladá do těchto „velkých“ rolí obsazována?

Já jsem nikdy nebyla obsazovaná do velkých rolí, ale do středních, a tak je to i teď. A naprosto mi to vyhovuje, neb nenesu odpovědnost za představení a stihnu si pokecat v dámské šatně a nemusím se učit kvanta textu. Mě baví si tak radostně proplouvat.

 

Vyzkoušela jste si jak divadelní scény v krajských divadlech, tak divadla v metropoli. Vidíte v tom nějaký rozdíl? Jak se hrálo například v Hradci a jak se hraje v Praze? Chodí do divadel odlišné publikum? Máte větší šanci „sáhnout si na velké role“ v Praze nebo to bylo spíše v menších městech?

M2 je jedno KDE hraju, ale důležité S KÝM hraju! Na oblasti je pekelný, jak nemáte čas vůbec na nic, kromě divadla – ten provoz vás pohltí. V Praze zase není čas na osobní setkání, společné výlety, je to hektičtější, rozlítané. A jak v Hradci, tak v Dejvickém pracuju s lidmi, které, nebojím se říct, miluju. V obou těchto divadlech jsem zažila intenzivní pocit autentické tvorby a to je nejvíc.

 

Jaká divadelní role byla prozatím vaší nejoblíbenější a proč? A obecně, máte ráda takové role, které jsou blízké vašim zážitkům a zkušenostem?

Jé, já vůbec nemám potřebu bilancovat, ale v současnosti nejraději hraju 39 stupňů, protože jsme celé zkoušení prořehtali. Tam vládl humor z nejčernějších! A obecně mám radši role, které se mnou nemají nic společného, protože si víc zahraju a odpočinu sama od sebe.

 

S kým byste si opravdu ráda zahrála? A jaká je vaše „role snů“?

Lábusem, Zuzanou Bydžovskou, Petrem Vrškem, Pavlem Liškou, Natálkou Drabiščákovou... Jéé! Těch je! Samozřejmě se svými milovanými kolegy z Dejvickýho... a jedinou vysněnou roli mám Cyrana z Bergeracu, a to, až mi bude 50.

 

Jaký největší rozdíl jste zaznamenala při přechodu z divadla na televizní obrazovku? Bylo to právě v popularitě a ve ztrátě soukromí? A popularitu si užíváte nebo byste raději stála více v povzdálí...?

Já to moc neprožívám. Hulákaj na vás puberťáci, protože ještě neuměj komunikovat jinak, děti chtěj podpisy...a já si jdu dál po svým. Já bych se bez té pozornosti obešla, protože i nadále míním používat MHD a jsou umělci, kteří to kvůli přemrštěné pozornosti „nedávají.

 

V jednom z rozhovorů jste uvedla, že slovo nuda máte spojené s celým svým dětstvím. Jak je to možné? Proč? Neměla jste kamarády nebo jste se neuměla zabavit? Dětství je přece dobrodružné a vzrušující... Co vás na něm nebavilo?

Tak samozřejmě, když se na to dívám dnes, z odstupu, tak jsem vlastně pořád někde něco s někým prováděla, ale já jsem s tím tehdy byla taková nespokojená. Četla jsem dobrodružný knížky a sci-fi a můj život mi přišel takovej moc obyčejnej, takže to spíš byla nesplněná očekávání.

 

Kdybyste si měla zvolit místo, kde byste si měla jen odpočinout, kde by to bylo? U nás? U moře? A sama nebo s kým? A nebo by to bylo právě na baru, protože i tam byste mohla výborně improvizovat...?

Říkala jste odpočinout, tak jaká improvizace na baru? To je hrozná fuška, ze které se pak týden dostávám. Nejlépe si odpočinu při chůzi v přírodě. Nebo koukáním na moře.

 

Říkáte, že se snažíte v životě uplatňovat feminismus. Jak? A znamená to, že jste feministka?

Jestliže chápeme feminismus jako rovnost pohlaví, tak jsem v každém případě feministka! V životě to uplatňuju tak, že každý chvilku, tahá pilku. Chápete?

 

Chápu... V Comebacku, se kterým je Vaše jméno v naprosté většině asociací široké veřejnosti spojováno nejčastěji, taháte pilku po většině sama. Nenudí Vás odpovídat na otázky spojené s tímto seriálem? A co Vás na něm stále baví?

Tak já odpovídám často na stejné otázky, beru to jako součást své práce. Na Comebacku mě baví to, že je to totálně poctivá práce a pak ten honorář.

 

V seriálu spoléháte jen sama na sebe. Na koho spoléháte ve skutečném životě? A kdo je ten, za kým jdete, když potřebujete poradit, pohladit nebo otevřít oči...?

Taky spoléhám sama na sebe, ale už si umím říct o pomoc, když ji potřebuji. A s problémy běžím rozhodně za kámoškama, to jsou mé nejlepší a nejúčinnější terapeutky.

 

Jaký druh humoru máte nejraději? A souhlasíte s tím, že na Comeback se dívají velmi často i milovníci humoru Járy Cimrmana? Jakou byste našla v obou „dílech“ podobnost?

Tak to bych nesrovnávala, to jsou úplně jiné kontexty. Humor mám ráda břitký, přesný, černý, hraniční, spontánní, situační...

 

Říkáte, že se často nacházíte v euforii. Co ji způsobuje? A o jakou euforii jde? Je to herecká euforie? A jak se projevuje?

Je to existenciální euforie a je to výsledek mnohaletého hledání odpovědí na otázky Kdo jsem? A odkud kam kráčím? Čili tyto euforie způsobuje naladění a postoj.

 

Jak moc plánujete rozšířit vaše tetování?

Moc.

 

A co je vaší současnou největší noční můrou?

To víte, že jo, já vám to řeknu a do týdne se mi to stane.

 

Náš časopis je určen pro Zižkov. Máte ráda tuto čtvrť, která je brána jako velmi kontroverzní: Žižkovu a Libni zdaleka se vyhni..., nebo byste dala přednost Dejvicím, kde hrajete?

Tak pozor! Já sama o sobě říkám, že jsem Zižkovanda z Moravy (jako většina echt Zižkováků) a je to má nejoblíbenější čtvrť, ve které jsem před časem bydlela a kam se chci znovu jednou vrátit.

 

 

Babčáková

Je osobitá herečka a nepřehlédnutelná osobnost s (někdy černým) humorem. Studovala u improvizátora Jaroslava Duška, a proto i její herecká dráha je spojena s improvizací (improvizační večery Second sekec aneb Hlava nehlava). Narodila se v Šumperku 21. února 1973 a vystudovala Zlínskou školu umění.

V divadelní kariéře zatím prošla pohostinsky scénami Městského divadla Zlín a pražského Divadla v Dlouhé, poté se na čas usadila v Klicperově divadle v Hradci Krá¬lové. V současné době je členkou souboru Dejvického divadla v Praze. Za své výkony na jevišti byla nomi¬nována na cenu Alfréda Radoka jako objev roku a herečka roku.

Výběr z filmografie: Zoufalci (2009), U mě dobrý (2008), Děti noci (2008), Nestyda (2008), František je děvkař