V pátek 8. března došlo k inauguraci nového prezidenta, kterou bylo ukončeno desetileté období prezidenství Václava Klause. Co pro vás jako politického komentátora těch deset let znamenalo?

Zajímavou zkušenost s člověkem, který si je vědom své velikosti, občas to přehání se sebevědomím, nicméně postupně dorostl do velikosti, která v našich podmínkách dovoluje politikovi být prezidentem republiky. S Václavem Klausem jsem nesčetněkrát nesouhlasil, mnohokrát jsem jej kritizoval, ale v každém případě byl to zajímavý objekt pro pozorování a studium.

Co může Miloš Zeman pozitivního či negativního této zemi přinést?

Aktuálně nevíme, jak se bude Miloš Zeman v nové roli pohybovat, přičemž trvám na tom, že jde o roli, což vůbec nemyslím pejorativně. Každý politik vždy hraje určitou roli, která je uložena buď ústavou, podle stupně politické hierarchie, nebo jednoduše funkcí. S rolí jsou pak spojená očekávání občanů. Opravdu nevím, jak se té role Miloš Zeman zhostí. Nevěřím mu totiž, že to bude dělat upřímně – bude zcela jistě hrát roli. Přestože jej poměrně dlouho znám, tak pro jakou roli se rozhodne, ví jen on sám. Je to však člověk s velkým potenciálem analýzy a schopností podřídit chování svému cíli.

A co pohled zpět na prezidentské volby?

Budu se držet toho, jak rozhodl Nejvyšší správní soud – sice že před druhým kolem prezidentské volby byly použity ze strany vítěze lži a porušování zákonů, nicméně ne v takové míře, aby to rozhodujícím způsobem ovlivnilo výsledek voleb. Z toho vyplývají dvě věci. Za prvé je to legitimní rozhodnutí a Miloš Zeman je prezidentem České republiky. Za druhé mi soud jako občanovi vzkázal, že je možná situace, kdy v této zemi rozhodovala většina lidí, kteří pokládají lži a porušování zákonů za vhodný a přípustný prostředek k dosažení cíle. Je to nesporně výpověď o společnosti, v níž žijeme.

V rámci prezidentské kampaně se objevilo také „nálepkování“ kandidátů na levicové či pravicové. Byl pro vás například Miloš Zeman opravdu levicovým kandidátem?

Pro mě takřka nikdy. Sám Miloš Zeman se nikdy k levici ve svém nitru nehlásil a já pamatuji ještě dobu, kdy se označoval za liberála. Tehdy však správně vyhodnotil, že role levicového politika a následně předsedy ČSSD je pro další kariéru výhodnější, tak se převtělil do uznávané značky sociální demokracie, levicového politika. Totéž lze říci i nyní – opět vyhodnotil, že je lepší si obléci šatstvo levicového politika, takto se představit publiku, které mu pak dá své hlasy. A to se také stalo.

Je vůbec dělení na pravici a levici v současné době funkční?

Rozhodně je funkční – jde přece o to, jaká část politického spektra bude obsluhovat jakou část společnosti. Pravice podle mě u nás udělala jednu velkou chybu – zcela zanedbala fakt, že v naší společnosti je ve většině lidí touha po sociálních jistotách. Současná vláda však nejen svými skutky, ale i chováním naznačuje, jaké priority, hodnoty, ale i lidé jsou pro ni důležité. Tímto chováním však hrubě porušuje očekávání velkého množství lidí.

Jak u politiků vnímáte nasazování masek? Například když se Karel Schwarzenberg vědomě odstřihne od Aleny Hanákové, nominované za TOP 09 a Starostové a nezávislí?

Opět se vracíme k rolím. Tato Schwarzenbergova role v sobě obsahovala nutnost se odstřihnout od nepopulárních věcí, které dělá vláda, v níž je pan ministr místopředsedou. Paní Hanáková rozhodně není oblíbenkyní snad nikoho kromě pár starostů a možná i jejího manžela, ale v každém případě tady to bylo velmi okaté, na druhou stranu pan Schwarzenberg si může říci: já jsem přece nelhal. Protože my nevíme, třeba opravdu v interních předpisech je to tak, že ministra kultury navrhují Starostové a TOP 09 do toho nemá co mluvit. Existuje však poměrně cynické, ale v každém případě pragmatické pravidlo v politice: Není důležité to, co je, ale jak to vypadá.

V případě zvolení pana Zemana se hovořilo o nebezpečí většího provázání s Ruskem. Je podle vás oprávněné?

Zeman je velmi zkušeným politikem bez morálních skrupulí – pravý pragmatik. Bude vyhodnocovat své možnosti na Pražském hradě, které nejsou neomezené, přestože víme od příznivců Miloše Zemana, že by vítali neomezenou moc svého kandidáta v této zemi. Bude také analyzovat situaci v Evropě a ta rozhodně není růžová. Bude také jako pan Klaus vnímat na prvním místě svou velikost a zároveň dobře ví, že se bude hodnotit v roli hlavy státu ve vztahu k českým národním zájmům. Není jasné, jak se bude během jeho pětiletého mandátu vyvíjet situace v Evropě, není jasné, jak se bude vyvíjet situace v Rusku, kde je to ještě složitější. Nelze očekávat nějaké rigidní přihlášení k Rusku, ale lze čekat využívání Zemanova vlivu lidmi, kteří jsou v jeho blízkosti a kteří prokazatelně mají v Rusku své byznysové zájmy.

Jak vypadá současný ruský režim?

Je to režim, který utahuje šrouby a po poměrně liberálním období prezidenta Medveděva, ačkoliv je otázkou, nakolik to bylo pouze divadlo, nastává velmi tvrdé období za prezidenta Putina, kdy některé nejenom akce policie nebo státních bezpečnostních orgánů, ale i akty zákonodárné začínají stále více připomínat policejní stát. Uvedu příklad: Připravuje se schválení zákona, podle něhož za porušení domovního práva dostanete tři roky natvrdo. Již nyní funguje poměrně velmi tvrdý zákon o veřejných masových shromážděních. Například v Petrohradě se stalo, že poté, co studenti „napadli“ sníh a začali se koulovat, přijela policie a všechny zatkla. Jeden z posledních zákonů, které už platí, určuje, že všichni ruští občané, kteří pobírají v zahraničí plat nebo jiné příjmy, musejí takto získané peníze ukládat výhradně do ruských bank nebo jejich poboček v zahraničí. Pokud tak neučiní, hrozí jim pokuta ve výši 75–100 % neuložené částky. Je to struktura autoritativní a autoritářská směřující v některých momentech k policejnímu státu. Je ovšem otázka, co by po této struktuře přišlo. Obávám se ještě horší varianty, a sice rostoucího neonacionalismu, který tam je patrný, a po eventuálním odchodu Vladimira Putina neočekávám lepší, respektive západnější variantu Ruska.

V rámci pohybu v zemi se tak občané musí stále hlásit státním orgánům?

Nový zákon v podstatě představuje návrat do sovětských dob, jen v té horší variantě. Zároveň v Rusku existuje volný režim výjezdů, který již využilo jen v posledních letech přes dva miliony Rusů, kteří se rozhodli pro emigraci.

V souvislosti s tím je až absurdní ruské občanství pro Gérarda Depardieua.

To je například jako ve třicátých letech za Stalina, když za ním do Sovětského svazu jezdili spisovatelé zvučných jmen jako Lion Feuchtwanger či francouzský spisovatel André Gide, který se pak vrátil a napsal víceméně pravdivou knihu, zatímco Feuchtwanger byl Stalinem zcela okouzlen. Je to klasický propagandistický trik, kdy pan Depardieu nepůsobí jako člověk, jenž by byl schopen střízlivého uvažování, a to ve všech směrech. Je to spíše taková operetka.

Je pro Českou republiku nebezpečím, že by se k nám podobný systém přenesl? Když vzpomeneme současnou politickou situaci v Maďarsku…

Napadají vás stejné otázky jako mě. To nebezpečí tu pochopitelně dřímá. Otázka je, jakou formou se může projevit. Nemyslím se, že zde máme tradici tvrdých policejních režimů. Co je však již vyzkoušeno, jsou různé formy normalizace. Počínaje druhou republikou, konče Husákem. Postupné sklouzávání do jakýchsi forem normalizace, kdy nebudou vítány neobvyklé názory, neobvyklí lidé, kdy svoboda nebude již kritériem číslo jedna, ale kritériem bude nevyčuhovat, přijímat to, co jde od vrchnosti.

CV
Alexandr Mitrofanov (*1957) je novinářem, kmenovým komentátorem deníku Právo, publicistou a překladatelem z ruštiny.