Viktoria Žižkov je dnes nejslavnějším žižkovským fotbalovým klubem, ale není na škodu si připomenut, že už tři roky před vznikem Viktorky – v roce 1900 – byly založeny kluby Union Žižkov a Čechie Žižkov. Dnes to může připadat až neuvěřitelné, ale v několika letech vzniklo asi 25 dalších fotbalových klubů. Už krátce po svém vzniku při žižkovské reálce Viktorka několikrát sebrala vítězství jak Spartě, tak i Slavii. Určitým zadostiučiněním fotbalových úspěchů žižkovských špílmachrů bylo slavnostní otevření svého stadionu na Ohradě dne 19. 9. 1909 (v místech dnešních Zahrádek Žižkov). Ohrada byla se svými čtyřmi hřišti v meziválečném období nekorunovaným centrem žižkovské kopané, i když kromě ní fungovalo v blízkém či vzdáleném okolí dalších 10 hřišť. Klubů ale bylo mnohem více a vůbec nepatřily mezi pražské outsidery. Mezi nejznámější patřily např. Žižkovský SK, Žižkovský Team, Amatérský SK, Čechoslovan, Meteor Žižkov, Rapid Žižkov a další.
První světová válka sice znamenala ekonomické a existenční problémy, ale poválečné období znamenalo pro Viktorku léta úspěchu a prosperity. Hříchem by bylo nezmínit cyklistu, tenistu, brankáře a později hereckou hvězdu Vlastu Buriana. Sparťané právem namítají, že šlo jen o epizodku jinak vynikajícího prvoligového brankáře Sparty, který si odskočil do Unionu Žižkov a později v roce 1917 Viktorie Žižkov, aby se opět vrátil na Letnou. Stadion na Seifertově si dnes tuto událost připomíná pamětní deskou.
Při četných zahraničních zájezdech prokazovala Viktorka své kvality v celé Evropě, až přišel nejúspěšnější rok v celé její historii – rok 1928. O tři roky dříve byla vytvořena I. asociační profesionální liga Československé republiky a právě v roce 10. výročí ČSR a 25. výročí klubu tuto ligu poprvé a prozatím naposledy vyhrála Viktorka. Váže se k tomu taková zajímavost: Sparta, která se měla v posledním zápase střetnout s Viktorkou o titul, nečekaně v předposledním zápase prohrála s Bohemians a Žižkovští se dozvěděli o svém úspěchu ve Stockholmu při svém zájezdu do Skandinávie… O rok později Viktoria skončila v tabulce druhá za Slavií a kvůli výstavbě činžáků na Ohradě se přestěhovala na stadion do starých Strašnic. Ve 30. letech se přestalo dařit a v roce 1934 žižkovští playeři sestoupili do divize. Léta 30. a 40. byla obdobím několika sestupů a návratů do ligy, kde bývalý mistr začal ztrácet dech. To, co následovalo po druhé světové válce, znamenalo konec všech nadějí – politické i jiné změny skoro nenávratně přejmenovaly žižkovský velkoklub na Sokol ČSAD či Avia Čakovice až k rozpuštění mezi nejrůznější pražské kluby. Čest červenobílých pak dlouhá desetiletí zachraňoval Slavoj Žižkov.
Léta největší slávy žižkovských připomíná legendární Karel Poláček v knize Muži z offsidu, která by neměla chybět v knihovničce pravověrných viktoriánů. Na jejím základě byl v roce 1931 natočen stejnojmenný film režiséra Svatopluka Innemanna.
Knihu nejlépe charakterizuje večerní viktoriánská modlitba Emana Habáska z Cimburkovy:
„Velký Bože, jenž si stvořil všecko tvorstvo, tudíž i SK Viktorii Žižkov, nedej, aby tvůj věrný klub podlehl v tak významném zápase, když se jedná o umístění v mistrovské tabulce. Propůjč Medunovi rozhled, aby takticky spojkám přihrával a neopominul zaměstnávati obě křídla. Dbej toho, aby Klicpera v druhém poločase neodpadl a s pomocí křídelních záložníků tlačil forward dopředu. Dej Podrazilovým nohám bystrost gazelí a jeho mysli lstivost hada, aby jeho klamání protivníků a úniky byly jedinečné. Obraně pak uděl tvrdost, aby správně úřadovala, brankáři pak vnukni, aby obětavě hájil svoji svatyni.“
