Politické role se na ni ostatně posledních pár let vyloženě lepí. V Hradci Králové se loni objevila ve hře Náměstí Bratří Mašínů, kde hrála osamělou Rity, která nabízí Jehovistické časopisy s výmluvným názvem: Probuďte se! Na své domovské scéně se v současnosti objevu - je v roli Emilie Marty v Čapkově Věci Makropulos a v politickém komediálním konverzačním představení Jistě, pane ministře. A navíc, volby do poslanecké sněmovny se nezadržitelně blíží a Daniela Kolářová si počátkem devadesátých let sama vyzkoušela, jaké to je, působit aktivně ve vrcholné politice. Dva roky byla poslankyní České národní rady.

 

Žijete na Žižkově a tvrdíte, že ráda. Čím vás tahle čtvrť tolik fascinuje?

Nenarodila jsem se v Praze, ale v hlavním městě žiji dlouhá léta a za tu dobu jsem vystřídala dost pražských čtvrtí. Letos v září to bude šest let, co jsme přesídlili na Žižkov, kde jsem já osobně spokojená. Dokonce mohu říci, že mám Žižkov ráda za jeho sociální pestrost. Za to, že se z něj zatím nestala jen luxusní čtvrť pro boháče, podobně jako se to stalo v jiných částech hlavního města. Líbí se mi i to, že existuje horní a dolní Žižkov a každý je trochu jiný. Mám to tu jednoduše ráda. Například tramvaj číslo devět považuji za vůbec nejlepší tramvajovou linku v celé Praze.

 

Jezdíte ráda tramvají číslo 9?

Ano, preferuji tramvaj číslo devět, je vždy spolehlivá, na rozdíl třeba od takové dvaadvacítky (usmívá se). Ale jinak musím říci, že jsem dlouho žila v centru Prahy, přímo na Starém Městě a dnes mi připadá, že jde o neobyvatelná místa, což mě mrzí.
Na Malé Straně se posledních pár let staví pouze pro turisty, obyčejný obyvatel Prahy tu už vlastně nemá ani co pohledávat. Přitom já mám Malou Stranu stále ráda, jenže když se tam jdu projít, všude na mne číhá nějaká komerce.
V Nerudovce pak na mě padá vyloženě smutek.

 

Smutek?

Ano. Protože dříve tu také byli turisté, ale zároveň tu byly podmínky i pro místní obyvatele. Malá Strana má v sobě obrovský půvab, ale dnes už bych tam žít nechtěla. Většina tamních starousedlíků už také balí kufry, protože například nájmy jsou tam tak vysoké, že jsou pro běžného člověka neúnosné.

 

Pravdou je, že Žižkov si stále drží svou svébytnost.

Zatím ano. Vždyť i my jsme s manželem vlastně z centra utekli. A Žižkov se pro nás ukázal jako správná volba, a navíc to nemám daleko do Vinohradského divadla.

 

Když jsme u komerce a globalizace. Trápí vás podobné otázky i ve vztahu ke kultuře a k divadlu?

Ne, tam to mám přesně naopak. Nové a neznámé prvky odjinud divadlo obohacují a přinášejí do něj kyslík, což je podle mě správné. Problém nastává až v okamžiku, kdy se primárním hybatelem stávají jen a jen peníze a hrabivost. Ale za to nemůže doba nebo kapitalismus, za to mohou jednotliví lidé. Materialismus kulturu devastuje, to je neoddiskutovatelné, chybí tu jakékoliv duchovní směřování a estetické cítění. Mecenášství v dobrém slova smyslu, které fungovalo za První republiky, kdy stavěli boháči školy, sokolovny a divadla a zakládali nadační fondy, se už zjevně nevrátí. To komunismus svou řízenou kulturní politikou definitivně zrušil.

 

Z vašeho pohledu - ublížil české kultuře více komunismus nebo ten zmiňovaný současný materialismus?

Řekla bych, že se to všechno sečetlo. Já jsem i díky svému, byť krátkému, působení v politice, ztratila iluze. Nešvary naší společnosti jako jsou neinformovanost a necitlivost, mě vytáčejí. Třeba když přijíždím po silnici k nějakému většímu městu a vidím obrovská nákupní centra všude kolem, říkám si: Tak a tohle jsou novodobé české kostely!
Jezdívám hrát také do Bratislavy, a když se pak v jedenáct hodin večer vracím domů, u Brna je na parkovištích nákupních center spousta aut. Nerozumím tomu, je to kult čisté spotřeby, vidím v tom nový extrém. Od ošklivého levého extrému jsme se pře-sunuli k ošklivému pravému. Čekala jsem, že se podaří najít nějakou citlivější polohu a řešení. Zatím je tu nevidím.

 

Takže jste z polistopadové politiky zklamaná.

Ano, jsem zklamaná, ale v žádném případě bych nechtěla komunismus vrátit zpátky. To určitě ne. Ale myslela jsem si, že jsme kulturnější, citlivější a vzdělanější národ, než jak se ve svobodných podmínkách ukázalo.

 

Do politiky byste se tudíž asi také nevrátila.

Ne, ne, ne. To myslím, že ne, to už bych určitě nechtěla. Navíc teď bude kolem voleb ta situace... jak to říct? Hodně hustá.

 

Nehodila jste se do politiky nebo vás spíš nebavila?

Myslím, že pro politiku člověk musí mít nějakou osobnostní dispozici, kterou u sebe postrádám. Ta neúroveň lidí, kteří tam působí. Nedovedu si představit, že by člověka takové prostředí nepoznamenalo nebo rovnou nedeformovalo.
Přitom si myslím, že by to tak být nemuselo, ale možná se mýlím. Mám prostě čím dál tím více pocit, že naši politici bojují jen sami za sebe a proti sobě. Domnívala jsem se, že do Evropské unie budeme vstupovat se zkušeností, kterou máme za sebou a o které měla západní Evropa nepřesné či zkreslené informace. A že si společenství vyspělých demokracií budeme vážit a rychle se z jejich zkušeností budeme učit.

 

Po Listopadu jste dva roky působila v České národní radě, obdobě dnešní Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, coby poslankyně. Podařilo se vám osobně prosadit něco, na co jste dodnes pyšná?

První dva roky v ČNR byly hodně hektické. Podařilo se vytvořit některé ekologické zákony na ochranu ovzduší a čistých vod, také jsem osobně iniciovala přijetí zákona na ochranu zvířat a proti jejich týrání. Nových zákonů vznikala spousta, například pro místní samosprávy, ke vzniku Nejvyššího kontrolního úřadu a také poplatků za psy. Vzpomínám na tu dobu se smíšenými pocity. Šla jsem do toho s obrovským entuziazmem a dozvěděla se spoustu věcí, které bych jinak nepoznala. Jenže pak se začaly načítat lidské faktory.

Na začátku jsme se všichni ujišťovali, jak budeme k sobě slušní a vstřícní a všichni jsme si říkali, že to je přece jasné a samozřejmé. To zadání, aby se země pohnula kupředu. Jenže to začalo drhnout, hlavně v ekonomické oblasti okolo malé privatizace. Práce v divadle vyhrála, protože je pro mne přínosnější a navíc nepovedeným představením nemůžete nikomu ublížit.

 

Takže vás pronásledovala i zodpovědnost za osud druhých.

Jistě, a když si ji připustíte, je to dost tíživé. I proto nechápu, že s něčím takovým někteří současní politici problém absolutně nemají.

 

Získala jste Českého lva za vedlejší roli ve filmu Kawasakiho růže, v němž Jan Hřebejk otevírá téma komunistického udavačství. Co si myslíte o vyrovnání se s minulostí? Má se podle vás o různých rozměrech komunismu stále veřejně mluvit nebo nikoliv?

To je otevřená jizva naší společnosti. Léčba takových jizev je teprve před námi a považuji za správné o tom mluvit. Národ, který ztratí paměť, je odsouzen své chyby opakovat.

 

Známé rčení. Opakujeme opravdu podle vás chyby z dob komunismu?

Ano. Prostě v české politice chybí rozum i cit. To známé rčení nám na příkladu plošného zavedení poplatku 30 korun u lékaře ukázalo, že politici, kteří jej odstartovali, zapomněli na historii. Bezbřehý sociální stát tu zapustil kořeny. A tak dobře míněný záměr vzbudil poprask ve veřejnosti a stal se politickou rozbuškou. Protože byl instalovaný plošně, bez sociální citlivosti k dětem a seniorům s ohledem na děti a důchodce, a nebyl vyargumentován veřejnosti jasně, stručně a srozumitelně. A obávám se, že se to stane hlavním tématem voleb.

 

Nechrne politiku politikou. Chodí do Vinohradského divadla mladá generace diváků? Nebo upřednostňují dnes tak moderní experimentální divadelní formy?

To vám nejsem schopná říci, protože to nevím. Když stojím na jevišti, do publika nevidím. Ale určitě se mladší generace orientují spíše na experimentálnější divadelní a kulturní formy, i když i k nám si samozřejmě část z nich najde cestu. Klasika ve Vinohradském divadle je divadelní jistotou — při Věci Makropulos jsem si ale při děkovačce všimla, že v publiku opravdu sedělo mladých tváří více, než bývá u podobných her zvykem. A to mne velmi potěšilo, měla jsem radost, že Čapek lidi stále táhne bez ohledu na věk diváků a stáří jeho děl. To mi přišlo jako dobré znamení, Čapkovo dílo patří k základům české kulturní vzdělanosti.

 

Ve Vinohradském divadle působíte téměř čtyřicet let - existuje hra nebo rovnou role, kterou byste označila za vrcholnou ve své kariéře?

Víte, měla jsem v životě pár vysněných divadelních rolí a všechny mne minuly.

 

Všechny?

Všechny (směje se). Nemám ve zvyku svou práci členit a známkovat. Naopak jsem se naučila s povděkem přijímat i role, které působily v první fázi negativně. Upřímně, já ale nikdy nebyla herečka, která by si diktovala, co bude hrát. Potkala jsem se samozřejmě s lidmi, s nimiž jsem souzněla a práce s nimi byla radost. A naopak jsem potkala i vysloveně špatné režiséry a mohla bych si stýskat, že mi nějakou roli zkazili. Ale to celé patří do naší cesty, sečteno podtrženo, jsou to životní zkušenosti. Obecně mám ráda, když má text citovou hloubku a má inteligentní dialogy, ale to je ideál, který je spíše výjimečný. Ale to celé patří do vaší i v běžném životě.

 

Čerstvé vítězství v Českém lvu pro vás asi nebylo tím nejdůležitějším momentem v životě.

To jistě ne. Mám z ocenění samozřejmě radost, spíš ale za celý film, protože si myslím, že se na něj díky bolavému tématu lidé právě nepohrnou. Co se mě osobně týká, já lva někam doma uložím.
Představa, že vám podobná cena nějak změní život, je přehnaná. Navíc popularita má dvě strany. Musíte se umět smířit s tím, že vás část lidí nebude mít ráda, musíte se smířit se závistí, i když je pro vás absolutně nepochopitelná. Protože kolem herecké profese panují předsudky. Lidé si paradoxně herce zařadili v současné společnosti po bok manažerů a podnikatelů, tedy do úplné jiné sociální vrstvy, než kde se většina z nich skutečně pohybuje. Je to zcestné, jenže komu to pořád máte vysvětlovat?

 

Daniela Kolářová

Narodila se v Chebu, své dětství však prožila a první role absolvovala v Karlových Varech. Vystudovala pražskou DAMU, již při studiu si zahrála svou první velkou filmovou roli - ve snímku Hynka Bočana z roku 1967 Soukromá vichřice.
Poté působila v Divadle S. K. Neumanna, členkou a jednou z hlavních osobností pražského Divadla na Vinohradech je od roku 1971.
Mimořádnou diváckou popularitu jí přinesly role ve filmových komediích a zejména účast ve velmi populárních televizních seriálech, jako byly Sňatky z rozumu či Taková normální rodinka. Své nejslavnější filmové role ztvárnila např. ve filmech Slasti otce vlasti. Noc na Karlštejně, Léto s kovbojem, Na samotě u lesa, Kulový blesk. Setkání v červenci. Obecná škola. Akumulátor 1.
V první polovině 90. let omezila své herecké aktivity, aby se věnovala politicko-společenskému dění coby poslankyně.
Věnuje se také charitě. Je předsedkyní správní rady nadace Duha, pečující o dospělé lidi s mentálním postižením.