Radnice odmítá zdůvodnit veletoče kolem obecních společností

Radnice odmítá zdůvodnit veletoče kolem obecních společností

Již přes dva měsíce odmítá žižkovská radnice zdůvodnit strategické veletoče kolem struktury obecních společností, které spravují obecní majetek za stovky milionů korun. Na otázky Žižkovských listů starostka

čtěte více
Hujová je třetí nejoblíbenější starostkou metropole

Hujová je třetí nejoblíbenější starostkou metropole

Starostka Prahy 3 Vladislava Hujová (TOP 09) je třetí nejoblíběnější nejvyšší představitelkou městských částí v rámci české metropole. Vyplývá to z aktuálního výzkumu agentury Phoenix research, který probíhal v červenci.

čtěte více
Žižkov budou hlídat další tři kamery

Žižkov budou hlídat další tři kamery

Žižkovská radnice schválila rozšíření městského kamerového systému v Praze 3 o tři další stanoviště. Nově budou pod dohledem Žižkovo náměstí, Kostnické náměstí a cyklostezka u Tachovského náměstí.

čtěte více
Hrrr na ně! Na Vítkov

Hrrr na ně! Na Vítkov

Již počtvrté v novodobé historii poženou Husité z vrchu Vítkov křižáky.

čtěte více

Jaroslav Rudiš: Utopenej

redakce / 22.8.2014
Jaroslav Rudiš. Utopenej

Další páteční povídka bude tentokráte v rytmu vyražených zubů z pera spisovatele Jaroslava Rudiše. 

Žižkov, to jsou pro mě hlavně lidé a jejich příběhy. Třeba jedna stará paní z přízemního bytu v Blodkově ulici, co po mně pokaždé chce kousek chleba, který ale nemá pro sebe, ale pro své holoubky. Má oči jako dva šedé, nevymyté a hluboké popelníky, je hodně sama a vlastně přitom sama úplně není, je totiž holubí královna.

Ptáci sedí na římse i na chodníku pod ní a oddaně na ni čekají. Když někdo projde, hejno se zvedne a vytvoří mu zvláštní slavobránu. Žižkov, to je pro mě i Utopenej, odřený chlápek s bolavými zuby, kterého jsem kdysi potkal v jedné místní restauraci.

Jak se pozná, že se podzim nakloní do zimy? Podle vůně nahnilého listí. Podle kozaček holek, cvakajících po hrbolatých a mokrých žižkovských chodnících. Podle kouře visícího nízko nad městem. Hlavně ale podle toho, že se k nám z Německa vrátí Utopenej. Vrátí se, aby ve svém rodném městě prožil zimu.

Utopenej.

Za večer dokázal vypít dvanáct piv.

A pak si objednat dvojku bílého jako malý zákusek. Víno vypil. Skleničku snědl. Otřel si pusu od krve a odkráčel rovným krokem ke dveřím, kde se otočil a řekl: „Nazdar, kamarádi. Mám vás rád!“ A ze dveří zmizel do starého opuštěného domu pod železniční tratí, kde přespával od doby, co ho žena vyhodila z bytu.

Utopenej.

Člověk, který na sebe přitahuje jedno neštěstí za druhým. Každý by byl pětkrát mrtvý, ale Utopenej stále žije. Dvakrát do něj prásknul blesk. Poprvé na Vítkově, když se mu za bouřky podařilo vylézt na jezdeckou sochu Jana Zižky. Postavil se, zvedl ruce, řekl, že to je ten nejkrásnější pohled na Prahu, co zná, a pak zařval: „Kdo chce modrou knížku, ten fakuje Zižku!" A dostal ránu z nebe.

Podruhé to bylo mnohem banálnější: žádný Zižka, jen smůla. Utopenej jel na kole přes křižovatku u Olšanky, trochu nacamranej, tak jako vždycky. A najednou to přišlo. Najednou mu spadl řetěz a z nebe přilétl blesk a srazil ho k zemi. „Doktor řek, že málem šlus, ale já co? Já žiju. Na tohle se neumírá!“ smál se na nás potom v hospodě.

Utopenej.

Malý, asi čtyřicetiletý podsaditý chlápek s krátkýma rukama a velkýma, žabíma, vodnatýma očima. Přemýšlím, kdo s tou přezdívkou přišel jako první. Asi Jára s Hankou. S Utopeným byli kamarádi. Dokonce ho u sebe nechali chvíli bydlet a společně dost hulili.

„Vypadáš jako vodník,“ řekl mu jednou Jára.

„Jo, ale utopenej vodník," usmála se Hanka.

„Jo, jasně, ty seš Utopenej.“

Utopenej / FOTO: redakceKoluje o něm hodně legend. Jisté je, že Utopenej nebyl vždycky utopenej v problémech. Kdysi se jmenoval Honza Šrámek. Kdysi byl ženatý a staral se o děti. Kdysi pracoval. Teď tráví léto poflakováním po ulicích německých měst a na zimu se pokaždé vrátí na Zižkov. Když se rozesmátý objeví v hospodě, do měsíce začne sněžit.

Letos však přece jen rozrazil dveře naší restaurace o něco dříve než obvykle, už na začátku září. Nezářil ani trochu. Vrásčitý obličej měl zkroucený bolestí. Sedl si přímo ke mně.

„Co tak brzy?"

„Zuby. Nevíš o nějakým zubaři?“

„Kolik myslíš, že člověk potřebuje k životu zubů? Přemýšlím, že si nechám všechny nepotřebný zuby vytrhnout, abych měl pokoj.“

„Já myslím, že čtyři,“ radil mu vrchní. „Tyhle čtyři řezáky ti úplně stáčej. Zbytek dokoušeš dásněma. Jako náš děda.“

Utopenej si vykloktal rumem. Kloktal pomalu, vypadal zničeně, na dně sil. Rum nakonec polknul. A pak se mě zeptal:

„Mirečku, simtě, nedal bys mi do držky?“

„Co blneš?“

„Normálně, dvě tři rány. Takhle to bude rychlejší. Já bych u tý doktorky umřel. A navíc na to stejně nemám prachy.“

Ani já, ale ani nikdo jiný v hospodě se k tomu neměl. Utopenej se dál kroutil bolestí. Chvíli jsme pili a kecali s kamarády, Utopenej ale skoro celou dobu mlčel.

„Mirečku, jestli mě máš rád, tak mi teď dáš do držky,“ podíval se mi najednou zpříma do očí.

Nevím, proč jsem nakonec souhlasil. Vyšli jsme ven.

„Normálně mi jednu natáhni. Hlavně miř na ty dva přední nahoře, ty mě nejvíc bolej,“ řekl.

Zamířil jsem. Zaťal pěst. A jednu mu natáhnul.

Možná za to mohl vlak, co právě projel kolem. Možná lehký závan větru. Možná pár piv. Možná můj strach. Jisté je, že jsem se netrefil. Tedy netrefil jsem se přesně.

Utopenej zařval bolestí a natáhnul jednu mě. Vzal jsem to hlavou o popelnici.

„Ty vole, tys mi zlomil nos,“ řval.

„Co blbneš? Co blbneš?“ tancoval nade mnou a držel se za nos. Ale i mě to bolelo.

„Sory,“ řekl jsem a do dlaně vyplivnul dva přední zuby a omdlel. Probral jsem se až v sanitce. Doktor Utopenýmu právě dofáčoval nos.

„Na tohle se neumírá,“ chytl mě za ruku Utopenej a dal mi napít z placatky rumu. Doktor to viděl, ale nic neřekl.

Sanitka zastavila. Byli jsme u nemocnice.

„Kamarádi?“ zeptal se mě Utopenej.

„Kamarádi.“

„Tak do smrti dobrý.“

 

Jaroslav Rudiš / FOTO: redakceJaroslav Rudiš (*1972)

Spisovatel a scénárista. Debutoval románem „rockových příběhů z berlínského metra“ Nebe pod Berlínem (2002), za který získal Cenu Jiřího Ortena. Kniha byla přeložena do několika jazyků a dočkala se rozhlasového i divadelního zpracování. S výtvarníkem Jaromírem 99 vytvořil úspěšnou komiksovou románovou trilogii Alois Nebel (2003 - 2005) o českoněmeckém výpravčím vlaků ze Sudet. Podle komiksové trilogie vznikl i celovečerní film. Rudiš je také autorem románu Grandhotel (2006), který zfilmoval pod stejným názvem režisér David Ondříček. Třetí Rudišův román Potichu (2007) získal také svou zvukovou podobu. Načetl jej a hudbou doprovodil Richard Krajčo.

Diskuse

Tipy na akce

Aktuality

Pokračuje rekonstrukce křižovatky Prokopova-Jeseniova

Až do 15. září budou v souvislosti s pokračováním celkové rekonstrukce a přestavby křižovatky ulic Prokopova-Rokycanova-Jeseniova probíhat v lokalitě uzavírky, omezení a změny v MHD. Zde je jejich přehled:

CzechPoint na Seifrtce od 14. 12. mimo provoz

Pokud budete potřebovat v druhé polovině prosince ověřit podpis či využít jiné služby pracoviště CzechPoint, musíte ve třetí městské části pouze do Lipanské ulice. Pracoviště v budově městské části na Seifertově ulici bude z technických důvodů do konce roku uzavřeno.

8. zasedání Zastupitelstva MČ Praha 3

Úterý 22. prosince 2015 od 15.00 hodin, Žižkovská radnice, Havlíčkovo náměstí 9, 1. patro, č. dveří 126

created by Anawe