Jak jste se dostala ke spolupráci s divadelním uskupením Kabaret Caligula a k jejich představení PanzerFaust?

Paradoxně v době, kdy jsem žádné divadlo ani nechtěla dělat! Říkala jsem si, že když přijde divadelní nabídka, hned ji odmítnu. Režisér Jakub Sommer mě však prostřednictvím mailu oslovil tak mile, že jsem se s ním musela alespoň sejít. Přesto jsem si stále opakovala: „Sejdeme se, neznáme se, poznáme se a pak nabídku s díky odmítnu…“ Jakub ale přinesl první verzi scénáře, která se mi tak líbila, že jsem zcela zapomněla na své předsevzetí a přijala.

 

V rámci představení PanzerFaust jste spolupracovala s čistě amatérským spolkem, byť postupně se profesionalizujícím. Jaká to byla zkušenost ve srovnání s klasickými kamennými divadly?

S klasickým divadlem se to nedá příliš srovnávat, hlavně díky jejich nestandardnímu přístupu a celkově bláznivým povahám. Štěpán Benyovszký, Ondřej Gabriel, Tadeáš Petr a Lukáš Rumlena jsou prostě úžasní, ale ve stejné chvíli šílení – jednoduše řečeno zábavní magoři. Jejich neustálé žertování mě občas také nebetyčně vytáčelo, ale zároveň jsme všichni procházeli inspirujícím tvůrčím procesem – prostě jsme pilně makali. Kluci jsou ale svým způsobem profesionální už dnes, a do tohoto stavu je dokopal především režisér Jakub Sommer svou precizností, důrazem na maličkosti a snahou, aby představení za každých okolností klapalo jak švýcarské hodinky. A právě proto si ho kluci zvolili – přestože dříve šli do svých představení vždy s plným nasazením, prý se stávalo, že například na premiéře zcela neuměli text. Do Kabaretu Caligula jsme přišli právě proto, abychom je změnili a posunuli dál.

Zkoušky probíhaly i na společných prodloužených víkendech, kde nás Kuba doslova honil s bičem. Z filmového a divadelního prostředí zná, že dílo je možné dotáhnout, jen když si sednete ke stolu a začnete pilně pracovat. Ale samozřejmě jsme si práci kompenzovali hrami, procházkami či výlety.

Záhy jsem poznala, že jsou kluci na sebe obrovsky naladění, je to parta recesistů, jež se navzájem pořád popichuje. Občas neskutečná legrace, občas jsem musela hodně nahlas zařvat, čtenáři prominou: „Držte huby, vy debilové!“ Oni totiž také nejdou pro sprosté slovo daleko, za společných osmnáct let se jejich slovník „vytříbil“ a nikterak nezměnil faktem, že se mezi ně najednou dostal dívčí element.

 

Jak jste mezi ně zapadla?

Na prvním zimním soustředění se zpočátku drželi zpátky, chovali se ke mně tak nějak gentlemansky – odnesli mi po jídle talíř s příborem, pouštěli mě do dveří a nemluvili sprostě… No a druhý den se udál filmový střih a hned se projevilo, že se znají tak dlouho, až jsem z výraziva kulila oči. Zahráli jsme si pak obíhačku, kterou jsem vyhrála a získala si jejich obdiv. A už to šlo. (smích)

Zároveň jsem měla trochu obavy, jak mezi ně dokážu na jevišti vplout, protože mají své osobité amatérské herectví. Říkala jsem si: „Nebudu z toho příliš trčet?“ Jakub Sommer nás však všechny dostal na stejnou linku.

 

Dobírají si vás i v průběhu představení, kdy by vás překvapovali improvizací?

PanzerFaust není typ představení, kde by byla možná velká improvizace. Na jevišti uvidíte devatenáctou verzi textu a vzhledem k tomu, že jde o takový polomuzikál, prolíná se jím zpěv, hudební výstupy a spousta zvukových efektů, které jsou na určitou akci. Proto musí klapat jako hodinový strojek a improvizace je povolena maximálně ve smyslu slovíček, jinak by se zcela rozpadl rytmus.

 

Jakub Sommer je především filmovým režisérem. Vnímala jste jiný přístup k hercům, než je tomu v případě klasického divadelního režiséra?

Kuba umí výborně selektovat, co funguje a co ne. Zároveň tím, že je muzikant a měl kapelu, popisuje řadu věcí intuitivně přes rytmus – například řekne: „Nemůžeš to hrát takhle, rozumíš, musíš na to jít ta ta taaa dáááá!“ Zároveň zafungoval v průběhu ladění scénáře, kdy klukům přesně dokázal určit místo, které bylo slabé.

Některé věci jsem kluky učila zase já, především co se týče mizanscény, jak aranžovat pohyb, jak by měl vypadat temporytmus herectví. Tedy kdy udělat kupříkladu krok dopředu pro zvýraznění gesta a podobně.

 

Čím vás obohatili oni?

Nejspíše svým nasazením, tvůrčím přístupem a neobyčejnou srandou. Navíc se ze mě za těch x měsíců, které jsem s nimi intenzivně strávila, stal díky jejich sprostému slovníku dokonalý dlaždič. (smích)

 

Humor Kabaretu Caligula je postaven na intertextualitě, popkultuře, narážkách na současnost. Není zde jakási paralela s divadlem Járy Cimrmana, kteří také prošli cestu od amatérů k profesionálům?

V jistém slova smyslu ano, byť Caligula je v humoru o hodně tvrdší – Cimrmani jsou prostě jemnější. Ostatně pan Rumlena, otec Lukáše Rumleny, s Cimrmany hraje. Společné je také to, že jde o výrazný amatérský soubor, který spolu vydržel velmi dlouho a stále je ochoten se posouvat dál. Dokonce se na nás byl podívat i Zdeněk Svěrák a představení hodnotil velmi kladně! Říkal mi, že se původně hodně bál, ale nakonec odcházel příjemně překvapený.

 

Máte zkušenost se stálým angažmá, nebo jste od počátku na volné noze?

Po konzervatoři jsem si řekla, že stálé angažmá neseženu, pokud mě někdo neuvidí přímo na jevišti. Se spolužačkou Kateřinou Velebovou jsme si proto vyprodukovaly divadlo jen pro nás – docela náročnou hru od Jeana Geneta s názvem Služky pro A Studio Rubín, kde s námi hrál ještě Jiří Korn. Hráli jsme to celých pět let a už na premiéře se objevil Honza Hřebejk, kterého jsem v té době vůbec neznala. Druhý den mi pak zazvonil telefon a Honza mi nabídl roli Constance v Amadeovi od Petera Schaffera v divadle Pod Palmovkou. Právě na základě Amaeda jsem Pod Palmovkou získala stálé angažmá, kde jsem strávila několik let.

 

Vyhovuje vám víc volná noha?

Nedá se hovořit o vyhovování. V rámci stálého angažmá je potřeba, aby se všichni ubírali společnou cestou, na které je patrná dramaturgie, vzájemné obohacování a zároveň i dobrá parta, propojení nejen mezi hereckým ansámblem, ale i režiséry, produkcí a celým zázemím. Měla by to být jedna velká rodina, a pokud tohle není… Právě z těchto důvodů jsem odešla. Kolik ale takových „rodinných“ divadel v Praze je? Dejvické, Švanďák, možná trochu Činoherák, divadlo V Dlouhé… Tahle šťastná kombinace je prostě vzácná…

 

Dohráváte teď Richarda III. v rámci Shakespearovských slavností. Jaké to je, když představení odchází?

Je nám to pochopitelně líto. Každý si ta poslední představení užívá po svém – na zájezdech s Richardem III. do Brna a Bratislavy jsme to pojali trochu jako rozlučku, kdy někteří dokázali pít až do rána, povídat si historky a podobně.

 

Jakým způsobem na vás působí genius loci místa? Například v případě Shakespearovských slavností na Hradě…

Může to hodně pomoci – pomáhá kostým, maska i samotný prostor. Kupříkladu A Studio Rubín bylo něco absolutně jiného – malinkatá „stoka“, kde to trochu zapáchá, se špínou a naprosto minimálním zázemím bez toalety, sprchy pro herce. Jirka Korn, který je neuvěřitelně čistotný, si tam vždy rozložil ubrusy a ručníky a teprve na ty vyskládal své věci. Bylo nám dvacet let a pochopitelně jsme to vůbec neřešily. (smích) Dnes bych si asi taky pěkně rozkládala ručníček.

 

Kdy jste herecky šťastná? Když vám dá režisér přesnou představu nebo když si v roli můžete více pohrát?

Obojí je štěstí! Důležité je vzájemné porozumění, kdy je režisér otevřený spolupráci, a když se herci nedaří, hledá způsob, jak mu pomoci. Pokud navíc řekne: „Teď zkoušíme, hrajeme si, takže se nebojte – můžete to i kazit!“ Moment hraní si je velmi důležitý, protože se nejde hned zpočátku na výsledek, který by mohl člověka nepříjemně svázat. Ne každý herec totiž dokáže na povel, s prominutím, „vyprdnout“ cokoli, co se mu řekne. Proto máte dva měsíce čtených zkoušek, improvizace a ladění výsledného tvaru. Navíc se může stát, že ani týden před premiérou „to tam není“, herci jsou nervózní a dobrý režisér v tom případě musí ujistit: „Nebojte se, to tam dokapem, pojďme zkoušet podstatu a ne výsledek!“ Ten se totiž může dostavit až po pár reprízách.

 

Čím si čistíte hlavu?

Ono samotné divadlo je docela čistička stresů a starostí. Jakmile si stoupnete na jeviště, hned zapomenete na všechno vyřizování, banky, pošty, rekonstrukce, zkoušení či dabing. Role vás přeladí do pohody, a to i přesto, že může jít o velmi smutný divadelní příběh. Domů tak odcházím vždy s úsměvem.

 

V roce 2010 jste uvedla: „Jen občas si věk uvědomím, ale pak si vynadám, že přece ještě můžu vyrazit do světa a dělat věci, které se dělají v osmnácti. Anebo naopak, že je čas, abych si v Praze našla stabilní bod v podobě bytu. A pak zas proč?“ Děláte ještě věci, které jste dělala v osmnácti? A už jste si našla stabilní bod?

K životu potřebuju oboje, tak to nakonec kombinuji. Stabilní bod mám, začínám se stěhovat a moc mě to těší. Na druhou stranu jsem si říkala, že i stabilní bod se dá někomu pronajmout a odjet. Pořád mě totiž láká žít pár měsíců v jiné zemi. Trochu jiný zážitek, než když má člověk na dva tři týdny dovolenou. Chtěla bych si především zlepšit angličtinu v přirozeném prostředí, které mi dá mnohem víc než deset let lekcí. Přemýšlím o Austrálii, odkud se dá odletět na Bali či na Nový Zéland nebo USA a podívat se do Mexika, na Kostariku, Havaj…

 

Co pro vás znamená sousloví zdravý životní styl? Je těžké žít zdravě?

Vůbec ne! Přesto se spousta lidí vymlouvá. Člověk tomu musí dát čas, aby se zorientoval v potravinách a přístupech. Některé jsou trochu dražší, některé ale vůbec. Navíc se za kvalitní potraviny vůbec nebojím připlatit. Říkám si, že budu zdravější a ve stáří aspoň tolik neutratím za léky a doktory. V rámci zdravého životního stylu jsem zkoumala různé cesty, kdy nejdu jen po jedné, jako je stravování podle pěti elementů, raw food či vegetariánství. Všechny jsem je vyzkoušela a vyzobala, co funguje na mě. Například jíst potraviny zásadně bez „éček“, bez chemikálií, co nejvíce čerstvé, sezonní a lokální věci, či nepiju během jídla, aby to ve mně nekvasilo. Zároveň jsem úplně vyloučila cukr a sladím stévií, medem, agáve sirupem…

 

Chodíte na farmářské trhy na Jiřáku?

Na Jiřáku už mám své oblíbené stánkaře, byť i tam musíte být ve střehu. Můžete koupit famózní potraviny, ale i klobásky s éčky – v jedněch jsem objevila urychlovací soli z páté nejhorší rakovinotvorné skupiny.

 

Pátráte také v rámci esoteriky…

To k tomu přece patří – do esoteriky spadá i to, jak se člověk stravuje, co do těla dává! Když si dám kafe, tak se mi rozbuší srdce a jsem okamžitě ve stresu. Po jídle můžete být plní energie, nebo vás naopak unaví a nadýmá. Vše spolu souvisí. Když se člověk „čistí“, harmonizuje i svou psychiku.

 

Jsme obklopeni různými energiemi. Vnímáte například energii peněz? A co pro vás peníze znamenají?

Uvědomuji si, že energii peněz vnímám špatně a měla bych se to přeučit. V Čechách lidé obvykle vnímají ty, kdo mají peníze, jako zloděje. To se s námi nese už od dětství, pohled, kdy vydělávat peníze je dřina. Peníze jsou špinavý, umej si ruce! Pak energii peněz získáme a cítíme se provinile, přitom radost a hojnost do života patří – a právě proto bychom k nim měli mít pozitivní přístup! Sama jsem teď procházela obdobím, kdy jsem o peníze přicházela, půjčky přátelům, v rámci rekonstrukce bytu… Vnímám peníze jako proud energie, kterou můžu využít k dobrým věcem. Kdybych byla opravdu bohatá, stala bych se mecenáškou a podporovala umělce. Podobně, jako to dělá Karel Janeček, kterému fandím! Právě on svou inteligencí a šikovností dosáhl úspěchu a je fajn, že věří, že peníze mají kolovat. Šušnit si je pro sebe mi nikdy nedělalo radost.

 

Tančíte ještě salsu?

Před dvěma dny jsem v Brně zaslechla salsu a hned začala tancovat! Říkám si: „Jéje, ani po roce pauzy se to ze mě nevytratilo!“ Chodila jsem dva roky a chtěla bych pokračovat.

 

Chodila jste i po salsa klubech?

Jasně! To se musí! Musíte poznat i jiné tanečníky – některý do vás víc strká, někdo méně, jiný je příjemný, s druhým už byste raději nikdy netančil. Každý vás navádí do otoček trochu jinak a vy tak musíte dávat pozor na to, co tanečník chce. Nejlepší jsou ti, kteří dokáží impulzy dávat tak akorát – většina kluků s vámi hrozně hází, až máte pocit, že jste hadr na holi.

 

Jsou pro vás sny inspirací?

No jéje! Už od dětství mám hodně intenzivní sny, z nichž některé si dodnes pamatuji. Dnes s nimi dokonce vědomě pracuji, kupříkladu když potřebuji pomoci s nějakou situací, tak poprosím, aby mi přišel sen ukazující další cestu. Nebo se do snů dostávají momenty, které bych měla řešit, a ještě jsem je nezvládla – to se pak stejný sen cyklí několikrát po sobě. Podvědomí miluji!

 

Jaké máte aktuální filmové projekty?

Právě jsem točila slovenskou romantickou komedii Všechno lebo nič podle stejnojmenného bestselleru z roku 2007. Ve filmu hraji společně s Táňou Pauhofovou, Lubem Kostelným, Zuzanou Kronerovou, Petrem Vaňkem či Ondřejem Sokolem. Je to příběh dvou nejlepších kamarádek z dětství, které si jako třicátnice pořídí knihkupectví. Jedna z nich je spíš intelektuálka, která řeší knížky a příběhy, zatímco moje postava Vanda obsah příliš nesleduje. Stará se spíš o to, aby to v knihkupectví dobře vypadalo, a o knihách Charlese Bukowského si myslí, že jsou o sexu. To ale neznamená, že by byla hloupá, je jen spontánnější a řeší život trochu jinak. Na spadnutí je například i film o Miladě Horákové, který se snad začne natáčet příští rok a kde mám krásnou roli sestry hlavní hrdinky.

 

Máte zkušenosti i se zahraniční produkcí – jaké je srovnání s tuzemskými podmínkami?

Aktuálně jsem točila akční seriál Transporters, který obsahuje hodně honiček s autama, bouračky a podobně. Natáčení je ale v důsledku stejné – liší se spíše v přístupu, který je o něco profesionálnější, je více času na natáčení, což se pojí především s dostatkem financí. Na druhou stranu i to se mění – v Americe se trh také zrychlil a je potřeba šetřit. Proto se mnoho seriálů a filmů natáčí i u nás – je to tu levnější, zároveň i rozmanitější. Ráda se potkávám s herci, kteří jsou na špičce, kde poznáte, že je to podobně jako ve fotbale opravdu jiná liga. Mají charisma, skvěle hrají, jsou profesionální a největší bonus pak je, když jsou ještě normální a příjemní!

 

Co pro vás znamená Žižkov?

Zažila jsem zde hodně intenzivní období v době, kdy jsem chodila na konzervatoř. Měli jsme totiž své pondělky v Žižkovském divadle. Zároveň jsem na Žižkově i jeden čas bydlela. V rámci natáčení filmu Anděl Exit jsem pak zažila jeden vydatný „tah“. A teď mám Žižkov už nějakou dobu spojený s Palácem Akropolis a PanzerFaustem. A doufám, že ještě dlouhou dobu budu.