Léta učednická

 

Vystudoval jste DAMU. Jaké osobnosti českého herectví vás tehdy vedly?

V mém případě jich bylo mnoho, protože se mé studium „lámalo“ se sametovou revolucí. Začínali jsme s Jardou Satoranským, Reginou Rázlovou, Jarmilou Krulišovou a Leo Spáčilem, což byla první parta. Pak přišla revoluce a někdo byl ze školy „odejit“, ale například Leo Spáčil s námi zůstal až do druháku. Šéfem ročníku se stal Honza Kačer, kterého doplnili Tomáš Töpfer a Dana Kolářová, a ti s námi dodělali první ročník. A na začátku druháku došlo opět k obměně. Nastoupila parta kantorů, kterou vedl Jarda Vostrý, spoluzakladatel Činoherního klubu, a spolu s ním Věra Galatíková, Petr Čepek a Jirka Hálek.

 

Existoval nějaký společný přístup všech zmiňovaných herců ke svým studentům?

Bez ohledu na rozdílné charaktery a techniky nás, přerostlé huberťáky, učitelé doslova rozložili na šroubky a zjišťovali, co v nás je. Odhalovali naše slabiny, ale také silná místa. Když nás takhle rozložili třikrát po sobě během roku a půl, tak jsme se o sobě jako spolužáci dozvěděli snad úplně všechno. Po třech letech studia jsme se už neměli čím vzájemně překvapit. Přesně jsme věděli, jak ten či onen člověk bude reagovat a co asi tak řekne. Vzájemné překvapování bylo možné tak při prvním rozložení.

 

Většina vašich spolužáků odešla do Činoherního klubu v Ústí nad Labem, zatímco vy jste zamířil do Plzně. Nebylo to způsobeno právě tím, že už jste nemohli vzájemně překvapovat?

Ono se to nabízí, ale bylo to trochu jinak. Z Ústí přicházely nabídky až ve chvíli, kdy už jsem měl podepsanou smlouvu s Plzní. Nechtěl jsem rušit svůj závazek, protože divadelní přechody se tolerují jen do určité doby. To mě naučil život hereckého parchanta. Táta byl totiž také herec a člověk nějaká pravidla branže prostě pochytí.

 

Setkal jste se během studia i s Borisem Rösnerem? Ten později exceloval v roli Cyrana, kterou jste po něm převzal.

Nás Boris nikdy neučil. Ale jako kantor byl naprosto úžasný, famózní chlap. Vůbec si nebral servítky, což bylo podobné i u Petra Čepka a Věry Galatíkové. Boris třeba přišel na předváděčky, a přestože jsme nebyli jeho studenti, tak si nás najednou vzal stranou, a že takhle to přece nejde! Se svou každodenní jevištní zkušeností věděl přesně, jak připomínku formulovat jasně a jednoduše. Stačilo jedno slovo, vám to docvaklo a řekl jste si – to je přece pravda, jsem já to debil! Borise jsem si velmi vážil, a proto jsem hodně zvažoval, zda vůbec mám po jeho odchodu vzít jeho roli Cyrana.

 

Viděl jste Borise Rösnera v roli Cyrana?

Neviděl.

 

Což bylo možná štěstí…

Možná to bylo opravdu štěstí, ale já jsem zprvu Petrovi Kracíkovi (režisér inscenace Cyrano z Bergeracu v Divadle pod Palmovkou - pozn. redakce) říkal, ať chvíli počkají, že to nechci po Borisovi převzít tak rychle.

 

Nabídka přišla opravdu tak brzy?

Pro mě přišla vnitřně opravdu brzy, přestože to byly snad dva nebo tři roky poté, co Boris odešel z divadelních prken.

 

Herectví na dřeň

 

Diváci vás mohou v Divadle pod Palmovkou, kde jste se hrál právě Cyrana, vidět v inscenacích, jako jsou Tramvaj do stanice touha nebo Přelet nad kukaččím hnízdem, které mají své velmi slavné filmové adaptace. Jsou pro vaši divadelní práci v takových případech filmy inspiračním zdrojem?

To není tak jednoznačné. Když vám ale nabídnou „kukačky“, tak je jasné, že vás budou srovnávat s Nicholsonem, ať už cíleně nebo podvědomě. Jde však i o zdánlivě nepodstatné detaily. Najednou zjistíte, že postava Randla McMurphyho funguje ze začátku jen s pletenou čepicí na hlavě. Zkoušeli jsme i baseballku, ale nebylo to ono. V případě Tramvaje do stanice touha možná máme tu výhodu, že původní film vznikl už v roce 1951 a srovnávání se tak snáze vyhneme. Herectví Vivien Leighové i Marlona Branda je z dnešního pohledu také úplně někde jinde.

 

Z vašeho vyprávění je zřejmé, že divadlo je vám nejblíže, ačkoli běžný divák by tipoval, že jste nejvíce „doma“ v dabingovém studiu.

Nejvíce mě baví opravdu divadlo, přestože právě to je největší dřina. V divadle mám přímý kontakt s diváky, který jinde nenajdu.

 

Vyhovují vám proto spíš komorní scény?

To je záležitost konkrétní hry. Právě jsme nazkoušeli jednu věc do klubu, kde je to hodně komorní, protože vzdálenost k první řadě je od nás metr nebo méně. Herectví se v tu chvíli posouvá úplně jinam. Nic se tu opravdu neschová a lidé vám vidí přímo do „kuchyně“. V případě komorních představení jste před diváky vlastně pořád. Tím je herecká práce mnohem intenzivnější, což mě hodně baví.

 

Není tento typ herectví svou blízkostí podobný tomu filmovému?

Částečně. Téměř kontaktní herectví v klubových scénách by ale s filmovým přístupem nefungovalo, jelikož ten je založen na větším detailu. V případě komorního divadla jistý odstup existuje, ale jen ve srovnání s velkým jevištěm. Je to takové… jak to přesně říct… herectví na dřeň. Na malé scéně je ale jakákoli faleš nebo předstírání jasně viditelné.

 

Jak se komorní představení mění v průběhu repríz?

V případě klubových představení máme maximálně dvě reprízy do měsíce, což vytvoří mezi premiérou a první reprízou velikánskou propast. Někdy je to týden, jindy i čtrnáct dní, a přestože má mozek i samo tělo úžasné pamatovací schopnosti, tak najednou zápasíte s textem. A máte strach, že to nebude fungovat. S textem nemám naštěstí problémy. Pokud nedej bože něco zapomenu, tak se z toho vylžu. Vymyslím si vlastní repliku (úsměv).

 

V plzeňském divadle Josefa Kajetána Tyla jste obsazen takřka v polovině představení. Když k tomu přičteme dabing, seriály a zmiňované hraní na malých scénách, jak se s tím vyrovnává váš mozek a tělo? Jak přepíná?

Na autopilota. Po letech u divadla to jde samo. Prostě se vám to nemůže plést. Kostýmy jsou jiné, scéna je jiná… Občas se stane, že vynecháte nějakou repliku, jsou kolegové, kteří přeskočí i tři obrazy. Ale to je pochopitelné. Jsme lidi a ne stroje.

 

Divadelní řehole

 

Divadlo je podle vás krásná věc. K tomu ovšem jedním dechem dodáváte, že je „zároveň pěkná kurva“. Platí to stále?

Beze zbytku! V divadelním angažmá nejste svým vlastním pánem a zároveň to je ukrutná řehole. Od úterka do soboty zkoušíte a zároveň hrajete. V některých týdnech máte jen jedno či žádné představení, ale pak přijde týden s šesti či osmi představeními za sebou. A to je masakr! Deset měsíců v roce bojujete o špetku soukromého života, ale na druhou stranu můžete v létě dva měsíce relaxovat.

 

Je něco, co by vás donutilo opustit plzeňské angažmá?

Nabídky se už několikrát objevily, ale mně se z Plzně jednoduše nechce. Je to menší město, což znamená méně lidí, turistů a jiný životní rytmus, ale i méně novinářů a většinu z nich znám.

 

Podle vás by po plzeňském angažmá toužil každý herec. Proč?

To je velmi jednoduché. Mladého člověka divadelní angažmá totálně semele. To se stalo i mě v Plzni, ale v pozitivním slova smyslu. Obsadí vás totiž absolutně do všeho a vy jen hrajete a hrajete. Právě při tom se naučíte divadelní řemeslo. Škola je sice fajn, ale jsou věci, které vám nemůže nikdo předat. Pokud ze školy nejdete do angažmá a děláte na volné noze, tak se řemeslu těžko naučíte. Když jste prakticky denně na jevišti, musel byste být totální balvan, aby vám nedošlo co a jak dělat. Každodenní divadelní řehole znamená absolutně nepřenosné a nepředatelné zkušenosti. Ve škole vás sice naučí, jak dobře mluvit a možná i jak se hýbat, ale když vstoupíte na jeviště, je to už jen na vás.

 

Nemíjí se tedy z vašeho pohledu účinkem teoretické přednášky na DAMU, určené právě adeptům herectví?

To si vůbec nemyslím. Bez klasické teorie je všechno k ničemu. Nemůžete přece dělat obor, o kterém nemáte přehled.

 

Protože jinak budete složitě objevovat dávno objevené?

Přesně tak. A bude vám to trvat opravdu dlouho. Když potřebujete sestavit rádio, tak si také nejprve uděláte jeho schéma. V přeneseném smyslu jde o podobný postup jako při divadelním zkoušení. My si také pokaždé sestavujeme takové imaginární rádio a večer s ním jdeme před lidi, kde teprve zjišťujeme, jestli vůbec a jak funguje. Navíc je každé představení trochu jiné. Šest týdnu si s režisérem vymezujete mantinely, kam bude představení směřovat, ale po premiéře je už zcela na vás, kudy půjdete.

 

Není to právě tato svoboda, kvůli níž vás divadlo tolik baví?

Ano. Je samozřejmě jasné, že musíte pokaždé dojít z bodu „á“ do bodu „bé“. Ale je už jen na vás, jestli půjdete „horem“, „klikatě“ nebo „spodem“. Na šestnácté repríze nějakého představení si třeba řeknu – proč celou dobu hraju takhle, když určité napětí, o němž jsem doposud byl přesvědčen, že vzniká až o několik minut později, může vzniknout už tady. A směr změním!

 

Svět velkého dabingu

 

Ve světě dabingu působíte od počátku devadesátých let. Letos v září jste navíc obdržel prestižní dabingovou cenu Františka Filipovského, a to za ztvárnění doktora House. Jak se tahle branže v průběhu doby proměnila?

Dabing se neuvěřitelně zrychlil. Na začátku byl šestnáctistopý magnetofon. Jen synchronizace zvuku trvala minimálně minutu a půl. Pak se musel nasadit film, což bylo na dalších pět minut. Pak přišla pauza, cigárko, kafíčko… Předjezdy trvaly tak osm až deset vteřin. Dnes jsou to vteřiny tři.

 

Předjezdy?

To vám řeknou: „Točíme od 58 minuty 40 vteřiny“, nakopnou to na mašině a dají tam 58. minutu 37. vteřinu. Takže v první chvíli naskočí zvuk a obraz, což dříve trvalo opravdu skoro deset vteřin. Dříve to bylo jiné – nejprve jste spatřili obraz, a zvuk se přidal až po chvíli. Po čtyřech až pěti vteřinách se rozsvítila červená a po třech vteřinách jste začal mluvit.

 

Podaří se vám nadabovat vaši postavu v rámci reálného času jednoho dílu?

V případě dabingu doktora House se jednou jeden díl stihl za čtyřicet pět minut. Ale to byla spíše výjimka. Celá epizoda se totiž odehrávala na letišti a House skoro pořád telefonoval, tudíž byl často mimo obraz. To mou práci hodně ulehčilo.

 

Zrychlování ale musí mít za následek úbytek kvality, nebo ne? V případě vytváření titulků se často stává, že překladatelé nemají obraz ani pořádně k dispozici.

To je ale i případ dabingu! Kolegyně mi nedávno vyprávěla, že dabovali nějaký biják a měli skoro tmavou obrazovku. Šedivá mlha šla přes lidi, kteří spolu hovořili, a přes to běžel ještě nějaký pruh. Skoro nic nebylo vidět.

 

Což je nejspíš důsledek protipirátské politiky.

Pochopitelně chtějí zamezit tomu, aby to někdo šlohnul, ale nakonec se vždycky ukáže, že to nezmizí tady u nás. Vždyť kdo by stál o češtinu?! Dnes vám pošlou kopii s vodoznakem Do Not Copy, přes to je jinak barevný šikmý pruh. Zbytek je skryt za podivnou mlhou a kolikrát ani není pořádně vidět na toho, kdo mluví.

 

To nejsou pro dabéra zrovna ideální podmínky.

Při dabingu filmů, které jdou do kin, kde si diváci všimnou každé chyby, je to velký problém. Pak jedete podle zvukaře, který si hlídá „stromečky“ (vizuální podoba zvukového záznamu, pozn. redakce) zvukového záznamu originálu a dusí vás, aby vaše „české stromečky“ byly stejné. Často ani překlady nejsou moc dobré.

 

Upravujete si v případě potřeby dabingové repliky?

Když je v překladu totální blábol, tak se to na místě přepíše. Občas se trefíme, občas ne. Před nedávnem jsem dělal audioknihu životopisu Steva Jobse, přičemž v prvním knižním vydání byly příšerné chyby. Třeba výraz Silikonové údolí. Na jednom internetovém blogu k tomu někdo poznamenal: „Proboha, když už to chcete překládat, tak napište Křemíkový údolí, nebo nechte Silicon Valley.“

 

Když oživne robot

 

V celosvětově známém seriálu Futurama skvěle dabujete robota Bendera. Jak se vám podivínský robot namlouvá?

Futurama je výborný seriál, ale spíš pro dospělé, přestože byl původně mířený na jinou věkovou kategorii. Bender, kterého mluvím, je skvělý – blázen, který chlastá, hulí doutníky, je sprostý – a přitom je to robot.

 

Jak vypadá dabing animovaných filmů současnosti?

Dabing dnešních celovečerních animáků si studia ostražitě hlídají. Když se například tvoří české znění snímku studia Pixar nebo Disney, tak dostanete mnohem víc času než obyčejně. Záleží na velikosti role. Někdy je to práce na půl dne, jindy i na víc než jeden den.

 

Jste při dabingu s kolegy ve studiu společně, nebo se každý hlas jede samostatně?

Společný „rychlodabing“ jsem zažil jen s Kačkou Lojdovou při práci na seriálu Sběratelé kostí. V ostatních případech se jednotlivé figury opravdu dabují zvlášť.

 

V hollywoodských produkcích často herci dabují spolu a občas i předehrávají.

Za mikrofonem se osobně moc nekroutím. Viděl jsem ale dokument o natáčení snímku Za plotem a vytřeštěně jsem zíral, jak se americké hvězdy při dabingu pitvoří. Sám sebe jsem nikdy neviděl.

 

Právě! Třeba jste při dabingu Bendera „plechovej“…

Fakt? (úsměv) Občas možná vytřeštím oči. Můj výraz ale může být zajímavý třeba u namlouvání pětašedesátiletého obézního Němce. To bych se opravdu rád viděl.

 

Snažíte se při dabingu přizpůsobit originálnímu hlasu, nebo jdete svou vlastní cestou?

Když někdo mluví kupříkladu nakřáple, což je i případ robota Bendera, tak tam nebudu cpát svůj normální hlas. V originále byl k nakřáplosti jistě důvod.

 

V originálním znění občas bývají hlasy tak hrozné, že by snad bylo proti smyslu filmu je napodobovat.

Někdy je originál opravdu hrozný. Narážím především na telenovely, které jsou místy skutečně záhul. Moje španělština rozhodně není skvělá, ale když slyšíte, že se v jedné scéně šestkrát zopakuje věta „Musíš si to dobře rozmyslet, abys neudělala nějakou hloupost!“ tak docela lituji překladatele. Ten pro českého diváka naštěstí vymyslí trochu odlišné repliky. Nicméně telenovelám se snažím vyhýbat jako čert kříži!

 

Není nakonec škoda, že domácí televize nevysílají filmy pouze s titulky? Možná by to pomohlo lepší jazykové vybavenosti nás všech.

Nejsem si úplně jistý, jestli by titulky výrazněji pomohly k osvojení si cizích jazyků. Ale na spoustě televizních kanálů si dnes můžete vybrat, zda chcete pořad sledovat jenom v originále nebo s titulky. Nejlepším řešením by samozřejmě bylo, kdybyste tu volby měl vždy a všude. Považuji za nesmysl, aby lidé odsuzující dabing museli sledovat filmy v českém znění a naopak. To je podobná situace jako s kuřáky. Proč mají být kuřáci nuceni chodit do nekuřáckých restaurací? Ať si každý sám vybere!

 

Dabing „skoromateřštiny“

 

Diváci vás znají hlavně jako chirurga Otu Kováře ze seriálu Ordinace v růžové zahradě 2, dabujete už zmiňovaného doktora House. Jakou další doktorskou roli vám osud přihrál do cesty?

Ještě jsem daboval doktora Ludského (stejnojmenný slovenský seriál – pozn. redakce), ale opravdu nerozumím tomu, proč dabujeme slovenský seriál do češtiny. To je podobné, jako když jsem byl před lety ve studiu, kde se chystaly ruchové stopy pro Panelák (seriál slovenské televize Joj – pozn. redakce). Hned jsem se ptal, co to proboha dělají, a oni, že se bude dabovat Panelák. Tak jsem jen vyhrkl, jestli to myslí opravdu vážně?! Nakonec k tomu naštěstí nedošlo. Nedokážu si představit, že by u nás někdo přemlouval Božidaru Turzonovou. Stejná zbytečnost, jakou jsme nakonec provedli u doktora Ludského.

 

To je docela absurdní…

…a naprosto zbytečné. Navíc v době, kdy se vymýšlejí společné projekty, jako je ČeskoSlovensko hledá Superstar, kde jazyky obou zemí běží naprosto rovnocenně vedle sebe. Navíc u nás spousta Slováků žije, hodně Čechů žije zase na Slovensku, a my se budeme tvářit, že si nerozumíme?

 

Nová generace ale ztrácí se slovenštinou přece jen kontakt.

Pravda je, že dnešní teenageři často netuší, co některé slovenské výrazy znamenají. Spousta slov už unikla i mě, ale člověk to často odvodí, a tak nevidím jediný důvod k českému dabingu slovenských filmů a seriálů. Zrovna nedávno jsem se ptal svého slovenského kolegy, co to jsou „kiahne“. No neštovice. V dnešní době se snažíme všemožně expandovat, a když umíme mimoděk dva jazyky, tak proč se jich zbavovat? Zbytečné a divné.

 

Hrajete dlouhodobě hokej. Dal vám také v divadle někdo pomyslný krosček?

V divadle ne. Při posledním zápase jsem ale krosček schytal, a to jsem trochu vylítl. No ano, byl jsem malinko zlý. Sport je nicméně úžasná věc, totální relax. A ten černej kulatej nesmysl navíc snese opravdu všechno.

 

Jaký je Váš vztah k Žižkovu? Zavítal jste například v průběhu studií do této rázovité čtvrti plné nejrůznějších hospůdek?

Žižkov je vážně velmi svérázná čtvrť. Určitě jsme během studií zavítali do nějaké hospůdky, ale mám osobní zkušenost spíše s rozhraním Vinohrad a Žižkova. Ale když jenom tak přemýšlím, tak ta čtvrť se mi vždy líbila.

 

Žižkov je typický také pro svůj kulturní život – zavítal jste někdy na Žižkov i v rámci své profese?

Musím vlastně s politováním přiznat, že jsem tam nikdy nehrál. Na škole jsem chodil hodně do Žižkovského divadla a nejen kvůli Cimrmanům, ale též kvůli konzervatoristům, byla to jejich domovská scéna. Ale když nepočítám svoji opravdu krátkou epizodu v divadle Ponec, tak Žižkov na moji „stopu“ stále čeká.

 

CV

Martin Stránský se narodil 11. února 1970 v Jihlavě. Vystudoval pražskou DAMU a od roku 1993 je ve stálém angažmá divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Často hostuje v jiných divadlech (Pod Palmovkou, Národní divadlo v Brně), dlouhodobě se věnuje dabingu (Dr. House, Futurama), hraje v televizních seriálech (Ordinace v růžové zahradě, Kriminálka Anděl) či filmech (Peklo s princeznou, Habermannův mlýn).