TEXT Pavel Vrána
Tedy ne, že by to byl opravdický pekelník, ale Čert mu říkali. Chlap jak hora, černý, drsný, chlupatá hruď a maličko napadal na jednu nohu. Jinak ale pohledný chlapík. Potkali se na nějaké tancovačce. Při tanci si jeho kulhání nikdo ani nevšiml. Tak se dokázal otáčet. Ona byla také pohledná. Ženská, jak se patří, křivky přesně tam, kde mají být a uhrančivý pohled. Jen na sebe pohlédli a v tu chvíli jim oběma připadalo, že jsou na celém světě jen oni dva. Byla to láska na první pohled. Od toho okamžiku je snad nikdo nikdy neviděl jednoho bez druhého. Milovali i nenáviděli jeden druhého. On se k ní nastěhoval hned první večer, když šli ze zábavy. Nastěhoval snad ani ne. Prostě u ní zůstal. Stěhovat neměl co. Možná jen kartáček na zuby, ale ten nosil pro jistotu v kapse. Chudý ale nebyl, jen mu nezáleželo na věcech. Ona, to bylo něco jiného. V jejím bytě, který byl přímo přilepený na hřbitovní zeď, vonělo útulno. Nábytek většinou ještě po rodičích, na stěnách obrázky a všude plno knih, hlavně starých a v omšelých deskách. Ze všech ale bylo cítit, že tam nejsou jen pro okrasu a jejich majitelka v nich často čítá. V kuchyni, mimo obvyklého vybavení, byly i křivule, kotlík a další čarodějnické pomůcky. Ani křišťálová koule nechyběla. Den šel za dnem, týden za týdnem a na ní bylo vidět podle kulatících se boků a rostoucího bříška, že budou mít brzy rodinu. Jestli byli manželé, nebo ne, nikdo nikdy nezjistil. Pro všechny byl on Čert a ona Čertovka. Když přišel její čas, bylo všechno nějak divně. Nenarodilo se jim žádné dítě, ale v posteli vedle Čertovky bylo najednou deset černých vajec. Jejich skořápky byly hladké a jemné.
Za chvíli vejce začala škytat, protahovat se a rostly z nich záhadné pahýlky, které dostávaly tvar hlaviček, nožiček a rukou. Najednou tu byla černá mimina.
Rostla. Rostla minutu po minutě, hodinu po hodině. Nepotřebovala žádné jídlo. Krmila se vzduchem. Nejhorší pro rodiče bylo, že ta mimina byla od první chvíle v pohybu. Milý a útulný byt Čertovky byl za okamžik v troskách. I když Čert měl sílu jako několik chlapů, na mimina nestačil. Za okamžik ležel někde v koutě a byl rád, že ještě žije. Mimina vládla. Přišel večer a děsivá mimina vyrazila ven na výzvědy. Jen byla v prostoru, začaly honičky a rvačky. Bylo to boží dopuštění. Marně na ně Čertovka volala. Nic je nedokázalo zastavit. Před nimi stála u hřbitova obrovská výzva. Vysoká, až do nebe čnící věž. Mimina se na ni vrhla a začala šplhat a kroužit dokola ve výšce. Čertovka v tu chvíli plná děsu, hrůzy i vzteku vykřikla: „Proklínám vás! Kéž byste zkameněla!“
Tak je na Žižkovské věži v různých výškách deset hravých a vzteklých batolat. V noci je slyšet jejich hry, rámus, jak buší do věže, a někdy seskočí i na zem.
V takových chvílích jsou nejnebezpečnější. Je dobré rychle někam zmizet.
Můžete se pokusit o jejich vysvobození. Musíte ale za nimi na věž, každé pohladit po hlavě a pošeptat: „Tak už nezlob.“
Rodiče mimin pro jistotu zmizeli. Kam? To není známo.
Pavel Vrána
Básník, jehož tvorba se obtáčí okolo Žižkova již ve sbírkách Kouřové signály aneb 50 let s cigaretou či Žižkovská nostalgie. Kniha Žižkovské strašidelno je jednou z prvních próz autora. Unikátní putování po strašidelných místech můžete zakoupit za 155 Kč na Odboru kultury městské části Praha 3 (Lipanská 14, 3. patro).
