Žánr sci-fi, podobně jako tomu je i u hororu, tvůrcům často slouží jako pozoruhodný otisk aktuální společenské atmosféry, kdy se v pozadí neuvěřitelných příběhů odvíjejí myšlenky společenského útlaku, hrozby z útoku cizích mocností či abnormální moci vlastního státu. Nejde o vesmírné opery typu Star Wars, ale o subtilnější snímky typu Jsou mezi námi (r. John Carpenter, 1988) ukazující průnik vetřelců do americké společnosti osmdesátých let. V rámci hollywoodské továrny na sny se v posledních letech objevují snímky prosazující ideologii socialismu jako lidštějšího nástupce tvrdých kapitalistických praktik. Ve snímcích jako byl Vyměřený čas (2011), Paralelní světy (2012) či remake Total Recallu (2012) se objevují dva protikladné světy – proletariát, který udržuje v chodu svět, versus hrstka vyvolených. A pochopitelně se objevuje revolucionář, který se snaží status quo zlomit.

Snímek Elysium režiséra Neilla Blomkampa je také postaven na polaritě pozemského světa, který se v roce 2159 proměnil v jednu velkou favelu a Los Angeles spíše připomíná předměstí Mexico City. Smetánka již Zemi opustila a žije v dokonalém „ráji“, orbitální stanici Elysium disponující nejen luxusní vilovou čtvrtí, ale také zázračnou lékařskou péčí, o které si pozemští dělníci mohou nechat jen zdát. Hlavní hrdina Max (Matt Damon) je v továrně na výrobu policejních robotů smrtelně ozářen a diagnóza je tvrdá – do pěti dnů zemře. Upne se k jediné možnosti – jakýmkoli způsobem doletět na Elysium a nechat se vyléčit. Samotný příběh je v důsledku velmi jednoduchý a Blomkampovi slouží jako záminka pro vyzkoušení různýchfilmových atrakcí, postupů a konstrukce fungujícího světa. „Elysejský“ filmový svět vypadá neobyčejně přesvědčivě především v uvěřitelnosti ošuntělého pozemského slumu. Blomkampovo sci-fi je kritizováno především z ideologické pozice, která se podivuje nad marxistickým vyzněním snímku, kdy dělnická masa přebírá moc nad „kapitálem“, zároveň však snímek odsuzuje pro přílišné jednoduchost. Elysium však není prvoplánovou agitkou, Max je do značné míry sobec, který nebojuje proti systému pro dobro bližních, ale čistě kvůli vlastnímu prospěchu. V závěru jej nevidíme, jak s pomyslnou rudou vlajkou vede utlačované k vítězství, ba právě naopak. Finálním činem chce pouze zachránit holčičku kamarádky z dětství, nikoli měnit společenský řád.

Elysium trpí jistou naivitou a Blompkampovým nadšením z velkého rozpočtu, zároveň jde o další pozoruhodný průnik levicových myšlenek v továrně na sny. Průnik, který podle výdělku z kin zas tak nevyšel – diváci asi chtějí vidět především vybuchující vesmírná plavidla.