Radnice odmítá zdůvodnit veletoče kolem obecních společností

Radnice odmítá zdůvodnit veletoče kolem obecních společností

Již přes dva měsíce odmítá žižkovská radnice zdůvodnit strategické veletoče kolem struktury obecních společností, které spravují obecní majetek za stovky milionů korun. Na otázky Žižkovských listů starostka

čtěte více
Hujová je třetí nejoblíbenější starostkou metropole

Hujová je třetí nejoblíbenější starostkou metropole

Starostka Prahy 3 Vladislava Hujová (TOP 09) je třetí nejoblíběnější nejvyšší představitelkou městských částí v rámci české metropole. Vyplývá to z aktuálního výzkumu agentury Phoenix research, který probíhal v červenci.

čtěte více
Žižkov budou hlídat další tři kamery

Žižkov budou hlídat další tři kamery

Žižkovská radnice schválila rozšíření městského kamerového systému v Praze 3 o tři další stanoviště. Nově budou pod dohledem Žižkovo náměstí, Kostnické náměstí a cyklostezka u Tachovského náměstí.

čtěte více
Hrrr na ně! Na Vítkov

Hrrr na ně! Na Vítkov

Již počtvrté v novodobé historii poženou Husité z vrchu Vítkov křižáky.

čtěte více

Zdeněk Troška: Film je výrobek, jako cokoli jiného

Petr Hamšík / 20.5.2014
Zdeněk Troška: Film je výrobek, jako cokoli jiného

Pro mnohé filmové diváky je režisér Zdeněk Troška kontroverzní postavou, jež své příznivce zarputile zásobuje nenáročnými komediemi, jejichž cílem je pro mnohé především zábavný odpočinek. Především první díl trilogie Babovřesky měl v kinech mimořádný úspěch, přičemž režisér se již připravuje na natáčení dílu třetího. Co je však pro Zdeňka Trošku skutečně komerční film, jak chápe filmové umění a co chtěl natáčet ještě jako student filmové režie? 

 

Žižkovřesky

 

V minulém roce jste uvedl první díl trilogie Babovřesky, v níž účinkují i herečky – babky – ze žižkovského divadelního spolku Proměna. Jak jste na ně natrefil?

Jak to už v životě bývá, náhodou! Otevřel jsem noviny městské části a se zájmem si přečetl článek o místním divadelním spolku, prohlédl přiložené fotografie a řekl si – tam jistě najdu své herečky! Zavolal jsem paní režisérce a ta mě pozvala na představení v divadle Járy Cimrmana. Přišel jsem tam však až poté, co zhasli v sále, aby dámy neměly trému. Představení probíhalo a najednou jedna z hereček vykulila oči a povídá nejbližší kolegyni: „Je tady Troška!“ (smích) Všechny dámy jsou skvělé, já ve filmu použil ze souboru zatím čtyři. Vím však, kam se v budoucnu obrátit!

 

Z natáčení filmu Babovřesky / FOTO: redakceBabovřesky jsou jedním z nejúspěšnějších českých filmů poslední doby – jaký je váš recept?

Příjemný veselý příběh, nezatížený všedními starostmi, a když už, tak v humorném nadhledu. Žádná psychologie, filozofie, hodně slunce, světla, léta, pohody a radosti. Protože toho protivného a neveselého má každý doma a kolem sebe víc než dost.

 

Chystáte se natáčet třetí díl – je možné být v daném tématu stále originální?

Babovřesky jako trilogie jsou vlastně jeden příběh, vyprávěný během filmových čtrnácti dnů. Tudíž nic extra originálního nemusím vymýšlet, jen dotahuji rozehraný děj ke konci. Babky totiž nedosáhly svého, když neprovdaly vnučky za bohaté hokejisty. Vyhlásí proto válku těm vesnickejm lemplům, kteří s jejich vnučkami chodí. A ti si to nechtějí nechat líbit! Vzniká humorný boj na život a na smrt.

 

Improvizujete při natáčení?

Jsem ze staré školy, tudíž mám vše napsané doslova včetně rozdělení do záběrů. Mnozí si například myslí, že Helena Růžičková ve Slunce, seno… mluvila, jak jí zobák narostl. To však není pravda – všechny její repliky byly již ve scénáři. Před natáčením jsou hodně důležité obhlídky, kdy si pečlivě plánujeme podobu scén, pozici kamery, jízdy – při natáčení pak nezdržujeme. Čím lépe máte film připravený na papíře a obhlídkách, tím rychlejší a i levnější je samo natáčení. Trochu jsem ale minulý rok musel improvizovat, když na začátku června přišly obrovské záplavy a lilo a lilo. Naštěstí jsme měli herce k dispozici, tak jsme si předtáčeli všechny interiéry u starostů doma, na faře, na obecním úřadě. Zima jak v morně, a v tom jsme předstírali krásně letních třicet stupňů.

 

Zdeněk Troška a Babovřesky / FOTO: Michal ProtivanskýVesnice naší paměti

 

Ve vašich filmech se stále vrací téma vesnice – jak čerpáte z její současné podoby?

Dnešní vesnice je zcela jiná než ta ze Sluncí, sena… Změnila se doba, složení obyvatel, způsob života. Rodové statky zejí prázdnotou, mnoho jich před zkázou zachránili lufťáci, kteří je opravili a tráví v nich víkendy. Zmizely generace žijící pospolu, mladí odešli za prací, vesnice zestárla – ob barák jedna vdova. Ticho, prázdné chlévy, prázdné dvory, jen tu a tam zaštěkne pes. Smutek. Projížděl jsem mnoha vesnicemi a hledal motivy k natáčení a horko těžko jsem našel živáčka, kterého jsem se mohl na něco zeptat. Děti ve škole, jejich rodiče v práci, a důchodci, kteří dřív pořád hlídkovali před vraty, jsou dnes zalezlí doma před televizí a od rána do večera koukají na seriály…

 

Ještě zůstaňme u tématu vesnice – jak se pro vás osobně propojuje vesnice s tradicí?

Z prožitého čerpám pořád. Vzpomínám na život dřív, srovnávám a snažím se možná bláhově vrátit natáčenému příběhu aspoň trochu z toho, na co si vzpomínáme a co pro nás ještě aspoň trochu znamená slovo vesnice. Jsou obce, které se snaží navázat na tradice kříšením nejrůznějších kdysi samozřejmých akcí – masopustních průvodů, plesů a bálů, jarního čištění studánek, stavění máje, dožínek či ochotnických představení. Kéž bych takových aktivit bylo víc!

 

Neexistuje dnes vesnický život pouze v nostalgické vzpomínce?

Krásné zážitky z dětství a dospívání ve vás zůstanou napořád. A když se člověk věkem zklidní, vrací se o to raději do mládí, ze kterého jako by zmizelo všechno nelaskavé a to ostatní vzpomínkami zkrásnělo. Přidali jsme si k nim barvičky a hezké melodie a ony ožívají v albech naší paměti. To nám nikdo nikdy vzít nemůže. I ti, kteří neměli dětství zrovna lehké, dřeli na polích, se změnou režimu přišli o všechno, majetek i své blízké, přechovávají v sobě ono pohlazení nostalgie. Na to, co se vrací jen v těch vzpomínkových obrazech, které si promítáme na strop před usnutím.

 

Zdeněk Troška a Babovřesky / FOTO: Michal ProtivanskýGroteska, gag a marihuanové koláčky

 

Několikrát jste prohlásil, že vlastně natáčíte podle postupů grotesky – jak jste to myslel?

Je to obvykle do humorné nadsázky posazená situace, která třeba není v reálném životě možná. V životě je ale možné skoro všechno, je jen na vás, jak se na to chcete podívat. Paní Bursová, ve filmu babka-lyžařka, je tak čilá a energická dáma, že šla a skákala na trampolíně. No – nevyužijte to! Takže představa třiaosmdesátileté řekněme vetché stařenky, jak radostně hopsá na trampolíně, už musí vyvolat v divákovi úsměv. V životě jistě nezvyklá situace. A když si k tomu přimyslíte omylem snědené marihuanové koláčky, máte groteskní scénu hotovou. Možná byste ani nevěřili, kolik situací kolem sebe můžete takto posunout či je předvést ve veselé variaci.

 

Vaše filmy jsou pro mnoho diváků neskonale vtipné, někteří je zase nemohou vystát. Kde máte hranici, již byste v rámci filmového gagu nepřekročil?

To se špatně definuje, každý má svou mez jinde. Někomu stačí uvidět na chodníku banánovou slupku a vyděšený výraz blondýny, jiný potřebuje, aby po slupce uklouzla a rozbila si vizáž. Jeden divák se bude víc smát s první představou, jiný si bude přát vidět karambol. Je to na režisérovi, ten rozhodne, co divákovi předloží.
Totéž je s použitím vulgarismu – v situaci, kdy by každý divák to které slovo řekl, je to přijatelné. Ale vulgarismus naschvál je špatně. Jestliže babka v Babovřeskách řekne: „Kam tam jedete, do Černýho Brodu, dyť je to prdel světa, a eště tam chcíp pes!“, tak je to lidově sprosté, ale není to vulgární. Nebo: „A co naše holka? Ta umí hovno!“ To diváka neurazí, protože tyto výrazy v těchto spojeních používá také.

 

Zdeněk Troška s herečkami Zinou Perlíkovou (uprostřed), Růženou Havlovou (vpravo)   a režisérkou divadla Evou Stanislavovou (vlevo) / FOTO: Michal ProtivanskýUmění a komerční film

 

Co je pro vás dobrý komerční film?

Ten, který je divácky úspěšný! Film je dnes výrobek jako cokoli jiného. Mnozí dávají slovu komerční hanlivý význam, ale to je omyl. Ukažte mi jediného režiséra, malíře, spisovatele či hudebníka, který by nestál o to, aby jeho dílo viděli či slyšeli ostatní. Slavný italský producent Carlo Ponti řekl: „Když se film povede a líbí se, je to komerce. Když se nepovede a nikdo na něj nechodí, je to umění.“ Je to stejné jako s každým jiným výrobkem. K čemu mi bude „umělecká“ bota s půlkou podrážky, když se v ní nedá chodit? Ale bude „taková zvláštní, nevídaná, originální“ – jak možná napíše kritik… Jistě, každý člověk má jinou náturu, jinak pohlíží na svět, těší se z jiných věcí. Film-výrobek má svého zákazníka, diváka, a bez něj nemá smysl. Kolik filmů se natočí, jen proletí pár kinosály a zaniknou v zapomnění. Točit takové snímky, říkám jim filmy pro kino osamělého diváka, na to nemám čas, a ani náturu. Tady je komedie či pohádka a ta si svého diváka najde a obráceně. A proti gustu žádný dišputát.

 

V dnešní době je velmi těžké najít pro celovečerní film dostatek financí a jednou z cest je i product placement. Jak pracujete s tím, aby z filmu příliš nevyčníval?

Je to něco za něco. Kdysi stačilo, že se ve filmu ten který výrobek objevil, dneska ten, kdo do filmu dává peníze, chce větší pozornost, mnohdy i na úkor scény. Pak se stane, že výrobek z toho nevhodně trčí. Proto by bylo možná lepší film přerušovat reklamou, jako je tomu v televizi, nebo hned na začátku titulkem upozornit diváka, že film obsahuje placenou reklamu.

 

Z natáčení filmu Babovřesky / FOTO: redakceJak se podle vás chová stát k umělcům, kultuře a filmům?

Zatím nic moc. Stačí to srovnat třeba v oblasti dětského filmu se skandinávskými státy, které financují celé výrobní náklady. A ti, kteří chtějí na film přispět, si mohou svůj finanční vstup odepsat z daní. U nás dětský film, který byl do revoluce jedním z našich nejžádanějších vývozních artiklů, už dávno nikoho nezajímá. A když se tu a tam něco natočí, nemá to žádnou reklamní podporu a kiny snímek proletí skoro bez povšimnutí.

 

Co má být naopak v kultuře kritérium pro získání podpory?

Především brát v potaz, co je dneska umění? Umění je uvědomit si, co si divák-spotřebitel přeje, co by mu posloužilo. Pozitivní dopad každé věci, aby nevyšla nakonec naprázdno, zbytečně. Nebudu draze vytvářet něco, o čem vím, že to zaujme jen pár jedinců. U nás se pořád hraje oblíbená hra já na bráchu, brácha na mě. Vznikají schválně předražené věci, které od začátku slouží jen jako dojná kráva skupince lidí, která si pod rouškou veřejné služby plní vlastní kapsu. Vzpomeňme obludné neforemné betonové velkokvětináče, jež Praha 5 umístila na beztak už úzkých chodnících. Smutně z nich trčí pár ubohých stromečků a vypelichaných květinových trsů a válí se tam spousta odpadků. Kdo to vůbec navrhoval, kdo schvaloval a kolik to stálo? Takových věcí je celá řada – od kalhotek s bobry na ministerstvu až po cokoliv jiného.


Zdeněk Troška a Babovřesky / FOTO: Michal ProtivanskýKdyž jste byl ještě student filmové režie – jaké filmy jste tehdy toužil natáčet?

Stejně krásné věci jako pan režisér Václav Krška, jehož pohádka Legenda o lásce mě fascinovala stejně jako později Z mého života, Stříbrný vítr, Měsíc nad řekou, Kde řeky mají slunce, ale i Odcházeti s podzimem a Popel. Dodnes si nenechám ujít jeho půvabný film Řeka čaruje nebo Ohnivé léto. Nebo něco jako filmy pana režiséra Petra Weigla, ušlechtilé umělecké obrazy na hudbu, krásné čarování s obrazem, hudbou a celou výpravou. Potěšení pro oči i duši. Jenže doba se změnila, a kdo by dneska na něco podobného přišel do kina? Můj první film byla veselohra ze školy Bota jménem Melichar, druhý veselohra z vesnice Slunce, seno, jahody… a už jsem dostal nálepku komediant. I když jsem hned pak natočil vážný romantický snímek Poklad hraběte Chamaré podle Aloise Jiráska, který kritika jakžtakž poprvé a naposledy pochválila, film je u diváka zapomenutý. Následovaly pohádky a veselohry, další vážný snílek z doby sametové revoluce Zkouškové období dopadl stejně jako Poklad. Takže jsem se rozhodl točit to, co si divák přeje vidět a za co zaplatí lístek do kina.

 

V rámci filmografie jste se rozhodl pro cestu diváckého filmu – je to podobné i v případě vašich operních režií?

Jsem především pro klasické ztvárnění. Když je na první straně partitury Rusalky autory napsáno Lyrická pohádka o třech dějstvích, nemá cenu do příběhu cpát nic jiného, ale naopak se snažit v divadle všemi dostupnými technickými prostředky vytvořit pohádkovou obrazovou iluzi plně korespondující s hudbou a poezií textu. Vymyslet si můžete všechno a mnozí se mylně domnívají, že čím víc schválností a volovin tam nacpou, tím víc omráčí. Viděl jsem Rusalku jako prostitutku, mončičáka, nemocnou zavřenou v blázinci, feťačku, jezdit na kole, válet se ve vaně, sledovat souložící páry při polonéze. Děs a běs. Jakým právem ničí režisér autorovu předlohu a představu pod výmluvou jakéhosi rozkrývání vztahu Rusalka – Princ podle Freudovy psychoanalýzy? Proč žádného dirigenta nenapadne hrát předepsané tempo jinak, místo lento hrát novátorsky allegro furioso a naopak? Protože by byl za hlupáka a protože ví, proč takové tempo skladatel určil.

Z natáčení filmu Babovřesky / FOTO: redakceChybí pokora a úcta k práci druhého, tady v tom případě klasika. Nemám rád představení, kdy na prázdné scéně Hamleta visí jen provaz a vlevo se povalují dva sudy; možná jsou tam ještě dva tři schůdky někam… A pak se to otočí, provaz visí vlevo, místo sudů jsou tři bedny vpravo, schůdky chybí a hraje se Oněgin. Říkám tomu dividlo, protože se nestačíte divit, jak je možné takhle zkazit klasiku. Ať je tu nějaká alternativní scéna, kde si mladí tvůrci zkusí tyto experimenty, třeba nějaký z nich zaujme. Ale cpát to na národní scény, kde se taková inscenace po pár reprízách rychle stáhne a vyrábí se jiná, stejná, za další penízky do prasátka…

 

Překonal jste teď vážnou nemoc – zánět pohrudnice; jak se změnil váš vztah ke zdraví?

Člověk si najednou uvědomí, jak je zdraví strašně křehká a nestálá věc. Mladý člověk ho bere jako samozřejmost, ale jen do chvíle, kdy ho ztrácí. Pak si najednou přehodnotí žebříček priorit svého života, vztahy ke svému okolí, k práci, svému poslání tady na světě. Někdy ale na to už nemá dost sil, možností, času. Žijeme často jakoby nanečisto, přetrpíme dny od pondělka k pátku a těšíme se na víkend, který pak mnohdy jen prolenošíme na kanapi před televizí. Někde jsem četl hezkou poznámku: „Člověk touží po nesmrtelnosti, a přitom neví, co dělat, když v neděli odpoledne prší.“ Proto je třeba každý den využít smysluplně, a hlavně s radostí. Umět se těšit z každé maličkosti, umět pracovat i odpočívat.

 

Zdeněk Troška a Babovřesky / FOTO: Michal ProtivanskýŽijete na rozhraní Královských Vinohrad a Žižkova, městské části s výrazným geniem loci. Co pro vás Žižkov znamená?

Zaprvé toho Žižku na Vítkově, kdy jsem už jako kluk obdivoval jak tu sochu, tak husitskou trilogii pana režiséra Vávry. Samotný Žižkov jsem však paradoxně začal poznávat a chápat prostřednictvím filmů, které zde byly natáčené v padesátých a šedesátých letech. Dělnická čtvrť se svéráznými uličkami, kterou ukazoval pan režisér Sequens v příbězích Hříšných lidí města pražského. Moskalyk, Bočan, Kachyňa či Filip – filmy od těchto režisérů se mi vryly do paměti a tvořily mou představu Žižkova. Dnes je ta čtvrť pochopitelně už zcela jiná, ale přesto ji mám pořád hodně rád.

 

Plánujete tedy nějaké Žižkovřesky?

Zatím ne (směje se). I když třeba jednou – kdo ví…

 

 

 


CV
Zdeněk Troška (*1953) se narodil ve Strakonicích v jižních Čechách, studoval střední školu ve francouzském Dijonu a po návratu vystudoval pražskou FAMU, obor filmová a televizní režie. Celovečerně debutoval studentskou komedií Bota jménem Melichar, avšak proslavila jej především trilogie Slunce, seno…, po revoluci pak pohádky Princezna ze mlejna či Z pekla štěstí. Je však i autorem vážnějších snímků, třeba Poklad hraběte Chamaré. V současnosti připravuje natáčení třetího dílu trilogie Babovřesky.

Diskuse

Tipy na akce

Aktuality

Pokračuje rekonstrukce křižovatky Prokopova-Jeseniova

Až do 15. září budou v souvislosti s pokračováním celkové rekonstrukce a přestavby křižovatky ulic Prokopova-Rokycanova-Jeseniova probíhat v lokalitě uzavírky, omezení a změny v MHD. Zde je jejich přehled:

CzechPoint na Seifrtce od 14. 12. mimo provoz

Pokud budete potřebovat v druhé polovině prosince ověřit podpis či využít jiné služby pracoviště CzechPoint, musíte ve třetí městské části pouze do Lipanské ulice. Pracoviště v budově městské části na Seifertově ulici bude z technických důvodů do konce roku uzavřeno.

8. zasedání Zastupitelstva MČ Praha 3

Úterý 22. prosince 2015 od 15.00 hodin, Žižkovská radnice, Havlíčkovo náměstí 9, 1. patro, č. dveří 126

created by Anawe