Na rozdíl od sousedního Karlína, Vinohrad či Vršovic, nebyla na Žižkově konce čtyřicátých let žádná větší továrna, kterou by bylo nutné rychle znárodnit. K začleňování živnostníků a malých firem do výrobních družstev začalo docházet až v pozdějších letech. Dědeček Jana Červinky, spolumajitele firmy Rolety-Červinka-Žižkov, fungující od roku 1898, se po únoru ´48 musel s celou firmou začlenit do výrobního družstva NAPAKO. Krátce poté zemřel na infarkt. Mnoho unikátních výrobních nástrojů nenávratně zmizelo ve šrotu. Po navrácení domu zpět do rodinného vlastnictví si potomci původních majitelů museli dokonce odkoupit vlastní vybavení výrobny, které kdysi pořídili jejich předci.
Historie domu u vchodu do Karlínského tunelu číslo popisné 288 s
pravděpodobně nejstarší žižkovskou hospodou U Slovanské lípy, kopíruje s jemnými detaily události začátku padesátých let. Tehdejší nájemce Jan Strnad hospodu předává pod Komunální podnik Hotely a restaurace v únoru 1950 a samotný dům je kvůli díky komplikovanějším vlastnickým vztahům znárodněn v roce 1955 a poté o tři léta později.
Sportovní a spolkové činnosti byly také únorem ´48 silně ovlivněny. Žižkovský Sokol byl proti své vůli v roce 1952 sloučen s jednotou Sokol Tesla Strašnice, čímž vzniklo noví uskupení s názvem Sokol Tesla Strašnice, národní podnik, závod J. Hakena. K hlavní budově Sokola na Koněvově číslo popisné 929 z roku 1872 byla v sedmdesátých letech minulého století přistavena posilovna a na vrchu Vítkově vybudováno fotbalové hřiště.
Na bývalé „Kalinince“ se nachází nejzajímavější, milovaná i nenáviděná, funkcionalistická stavba v naší čtvrti, takzvaná „Kachlíkárna“, neboli Dům odborových svazů, dříve Penzijní ústav. V roce 1951 byl totiž celý tehdejší penzijní systém administrativně přidělen československým odborům, a tak tato budova z poloviny třicátých let sloužila nejprve Ústřední radě odborů, později Revolučnímu odborovému hnutí (ROH) a dnes Českomoravské konfederaci odborových svazů. Poslednímu majiteli už, právem či neprávem, zůstala.
Asi nejznatelnější a zdaleka nejen politickou změnu zaznamenal při přechodu k totalitě Národní památník na Vítkově. Od předválečného hrdého symbolu legionářské tradice, spojeným s hrobem neznámého vojína, se účelově proměnil na delegační vitrínu s mumifikovaným Gottwaldem, „ozdobenou“ mohutnou pěticípou hvězdou. Po dvaceti letech od pádu komunismu sledujeme nesmělou přeměnu tohoto místa z hrobky komunistických pohlavárů na památník hluboce spojený s událostmi prakticky celé naší státnosti, často tak těžké k pochopení nejen dnešní generací.
