První generace žižkovských biatlonistů měla ve svých řadách právě i Miroslava Váňu. Nadšení, které v něm vzbudil jeho trenér, mu vydrželo od čtrnácti let dodnes. Byl to právě on, kdo prolomil desetiletí trvající období nezdarů a pro svou čtvrť, ale vlastně pro celou Prahu vybojoval nejedno vítězství a cenný kov. Dnes je předsedou klubu Kapslovna a výsledky i z právě proběhnuvšího mistrovství republiky jasně ukazují, že slavná tradice pokračuje dál. Interiér klubu vytapetovaný diplomy, plaketami a obložený poháry tuto skutečnost jen podtrhuje. Lesk trofejí ale jasně kontrastuje s jinak skromnou a zubem času ohlodanou stavbou, dříve patřící do komplexu továrny na munici Sellier a Bellot z devatenáctého století. „Žijeme z toho, že pronajímáme naši střelnici, takže kromě biatlonistů k nám chodí i celá řada jiných lidí, kteří si chtějí zastřílet nebo si teprve dělají zbrojní průkaz. Z těchto prostředků a ze sponzorských darů financujeme provoz klubu i naše další aktivity. Prvního dubna už od roku 1976 probíhá například tradičně coby zahájení biatlonové sezony závod Žižkovská stuha,“ vysvětluje Miroslav Váňa na lavičce před domem, zatímco se do záznamu diktafonu pevně zařezávají výstřely z malorážek.

Jací jsou však návštěvníci střelnice? Jedná se o zaryté milovníky zbraní, kteří vzhlížejí k potetovaným žoldákům s velkými kalibry, nebo je skutečnost prozaičtější? „Většina lidí sem chodí za sportem. Ať už jim jde jen o střelbu nebo právě biatlon. Řada z nich sem ale přichází i za odpočinkem. Pokud chcete nastřílet dobré skóre, tak se musíte doopravdy uklidnit a přestat myslet na starosti, které se v hlavě během dne nastřádaly. Vlastně ze stejného důvodu si někdo jiný sedá v kavárně k dortu se šlehačkou,“ směje se předseda klubu.

Pokud střelnice a sportovní klub působí jako svět sám pro sebe, neznamená to, že by jeho předseda před okolím uzavíral. Třicet šest let mezi místními terči nesporně zapůsobí a rodilý Žižkovák má ke své čtvrti vřelý vztah, byť vzpomíná často na půvab míst, které odvál čas. „Bydlel jsem v Roháčovce, v domě, který už dnes nestojí. Chodil jsem cvičit do Tesly Žižkov, tam jsem se vlastně i o biatlonu poprvé dozvěděl. Na Pražačce, kde dnes žiji, to bývalo také krásné. Jako kluk jsem hodně často jezdil mezi rodinnými domky, které už také zmizely. Spoustu krásných vzpomínek mám ale i na Vítkov,“ vypočítává. Zatímco mezi námi probíhají skupinky mladých dorostenců, přímo Váňovy dcery ve šlépějích svého otce nevykročily.

„Svoje děti jsem chtěl k biatlonu vést, ale nepovedlo se mi to. Naštěstí jsem v nich však dokázal probudit lásku k něčemu jinému, k přírodě. Jako kluk jsem se tady na Žižkově přihlásil do turistického oddílu, který zde fungoval místo skautů. A moje dcery po revoluci právě celé dětství ve znovuzrozeném skautu prožily.“ Se stejnou otcovskou hrdostí ale mluví i o přítomných juniorech, kterých by ale podle trenérů Kapslovny mohlo být i mnohem více. „Jedna z našich juniorek získala první místo, zvítězili jsme i v dospělé kategorii, Vítek Smetana mezi staršími muži získal třetí místo. A obecně se dá říct, že v posledních letech máme skutečně dobré výsledky,“ pronáší s pýchou v hlase Miroslav Váňa.