„A byly tu šťastné a veselé Vánoce, svátky všech malých i velkých dětí – týden radostného míru a pokoje všech lidí dobré vůle. – Krev příjemněji proudí, veseleji hledí oči, prsa oddychují, jako by se z vězení ocitla náhle na novém světě. – S takovou počal vánočních hodů první den.“ Bratři Mrštíkové i přes archaičnost stylu dobře vystihují ono nepopsatelné kouzlo, moc svátků, s níž si podmaňují psychiku malých i velkých. Stromečky ve výlohách na počátku listopadu mohou mnohé rozčilovat, druhá strana mince je věčné skuhrání nad Vánocemi jako materiálním a komerčním fenoménem. Kde jinde než u dětí však odhalit, jak si tyto svátky skutečně stojí. Přestože jsou naše ratolesti nejsnáze manipulovatelné, tak zůstávají mnohdy až průzračně upřímné.

Do družiny základní školy na náměstí Jiřího z Poděbrad se právě z procházky vrátila skupinka třeťáků, přičemž ochotná paní družinářka dětem sdělila zajímavou novinu – přišel za nimi novinář. Poté, co si vyjasníme, že věc v mé ruce je diktafon a že nebudou v televizi, ale jen v časopise, se hned zkraje ptám, jestli už se těší na Vánoce. Rozehřívací otázka s jasnou odpovědí a sborové „jó“ se linulo družinou. Co se však dětem na Vánocích opravdu nejvíc líbí? Ihned zaznívá očekávané „stromeček, dárky, sníh – ale ten je jen někdy, zdobení, cukroví,“ avšak jeden chlapeček s velkým zápalem v očích pronáší: „A taky ten vánoční večer. Protože všechno už voní, cítíme z toho tu zimu, a všechno je prostě nádherný, cítíme z toho ty Vánoce.“

V těch pár slovech se potvrzuje asi pocit každého, komu nejsou svátky lhostejné. Jak je to tedy s naší dospělou představou, že dnešní děti mají Vánoce spojené především s těšením na den, kdy dostanou hodně dárků? Psycholožka Zuzana Vondřichová to nevidí tak černě: „Na dárky se děti těší a od doby, kdy se dárky rozdávají, se na ně těšily vždycky. Ale děti nedostávají o Vánocích dárky jen tak – patří k tomu specifická atmosféra, dárky pro všechny členy rodiny, přítomnost blízkých lidí, prázdniny. To není totéž, co samotné dary.“ Navíc zhruba půlhodinové povídání s osmiletými školáky opravdu ukazuje, že pro děti jsou v jádru důležité úplně jiné věci, že Vánoce intuitivně vnímají především jako svátky spoluúčasti a blízkosti, tedy v jejich nejpůvodnějším smyslu.

Mnoho tradic se určitě nezachovalo. Lodičky se sice někde pouštějí, ale většina dětí je zná hlavně proto, že se této aktivitě oddávají ve škole. „Já jsem paní učitelce přinesla skořápky, takže je možná zase budeme pouštět,“ říká hrdě jedna z holčiček. O lití olova už málokdo z nich slyšel a nikdo to doma nezkoušel. A do kostela se během svátků také moc nechodí. „My jsme tam byli jednou, ale nelíbilo se mi tam, protože tam hráli samé koledy, které neznám,“ dozvídám se a popravdě tomu vlastně rozumím.

Koneckonců i v dobách, kdy sekularizace rozhodně ještě nebyla v plném proudu, se neustále střetávaly církevní tradice se spoustou lidových obyčejů, které poněkud rozvracely precizní katolické plány o patřičné oslavě příchodu Spasitele. Stejně jako tehdy zůstávají i dnes svátky především žitou a prožívanou zkušeností. Přinejmenším u nejmenších.

Podle dětí se dárky nadělují proto, „aby byly Vánoce veselejší, aby se dávaly přání. Aby byli veselejší děti i rodiče. Aby nás to těšilo.“ Když se jich ovšem zeptáte, co by si nejvíc přáli, nezaznívají kupodivu záplavy nejmodernějších hraček. Samozřejmě, že zaslechnu jedno dvě lega, i panenku s názvem, který si nejsem schopen zapamatovat, ale z velké většiny jde vlastně o přání naprosto nemateriálního charakteru. „Já si přeju sestřičku nebo bratříčka, abych měla někoho, protože mám jenom kočku.“ „Já bych si přála, aby mě ségra přestala otravovat a zlobit.“ „Chtěl bych oddělenej pokoj s bráchou.“ Jedna s holčiček naprosto na závěr bezelstně říká, že by si nejvíc přála, aby k nim na Vánoce zase jezdil strejda jako dřív. Myslím, že víc důkazů, že přinejmenším v rámci utužování rodinné pospolitosti hrají tyto svátky nezastupitelnou roli, není třeba.

Střet různých tradic zjevně školáky netrápí, na Ježíška už nevěří, udržují tuto představu většinou jen, když mají mladší sourozence. „Dřív jsem si ho představovala jako kometu s ručičkama a pytlem.“ A Santa Claus? „To je anglickej Ježíšek. Jinde zase mají Dědu Mráze.“

Velkou roli naopak hraje prostředí. Děti slaví Vánoce často vícekrát a vnímají rozdíly mezi jednotlivými místy. „My máme tři babičky, vždycky jsme slavili u té, co má velký dům, kde je klavír a všechno, ale letos to bude jinak a já jsem z toho smutná.“ Psycholožka Zuzana Vondřichová k tomu dodává: „Je větší počet besídek, kdy různé instituce si přisvojují něco, co patří k jedinému dni a do specifického prostředí. Nepochybuji ovšem o tom, že už velmi malé děti dokáží odlišit napodobeninu a ten pravý Štědrý den.“

Zcela určitě. A to i tehdy, když si stále ještě ve třetí třídě neumí udělat úplně přesnou představu o čase. „A kdy už budou Vánoce?“ ptá se lehce zmateně jeden chlapeček ke konci našeho povídání. Dostává se mu od spolužáků pohotové odpovědi. „24. prosince. Ale to už možná bude konec světa.“