V padesátých letech pak díky samostudiu italštiny působila v zahraničním oddělení Výboru československých žen, kdy doprovázela delegace našich „údernic“ právě do Říma. „Někdy bylo k nevydržení snést řeči delegátek, jež často neváhaly projevit omezenost svého obzoru řečmi ,ten Garibaldi musel být asi velký člověk, když mu tady postavili pomník‘,“ vzpomíná Zaoralová po letech. Častými hosty výboru Československých žen byly i ženy z Afriky, kterým překládala z češtiny do francouzštiny. Občas však odmítla přeložit věty českých žen typu „Přelož jim, soudružko, že nám nevadí, že jsou černé. Kdybysme byly na sluníčku tolik jako ony, určitě bysme vypadaly taky tak!“

Překladatelskou činností pro progresivní soudružky se však Zaoralová, v té době vlastním jménem Hepnerová, nemusela zabývat věčně – postupně přešla do redakce časopisu Československá žena, odkud pak byl jen krůček ke spolupráci s filmovými časopisy Kino a Film a doba v šedesátých letech minulého století. V roce 1965 navštívil Prahu kultovní italský režisér Michelangelo Antonioni, což byla ideální příležitost pro vytvoření přehlídky (nejen) dosud neuvedených děl. Eva Zaoralová se opět objevila v roli tlumočnice a byla to právě Antonioniho návštěva, která na ni upozornila.

V úctyhodných šedesáti dvou letech se pak v roce 1994 stává uměleckou ředitelkou MFF Karlovy Vary, s nímž spolupracuje dodnes, byť od roku 2011 na pozici umělecké poradkyně. „Nikdy by mě nenapadlo, že se ze mne jednou stane v jistém smyslu ,celebrita‘,“ přiznává, „už několik let mne občas cizí lidé osloví na ulici a všichni, vždy zdvořile a mile, mi pár slovy děkují za to, co jsem udělala pro festival.“