Bez šance na to, že by svá plátna kdy mohl ukázat lidem, vršil své dílo, vytvářel a definoval výtvarný směr – hominismus, jenž se opírá právě o lidský kontakt a který v mnohém předběhl pop art. Na všem pracoval v domě své babičky Heleny, téměř zapomenuté spisovatelky a sestry Karla a Josefa Čapkových. K babičce Heleně, šikanované až do její smrti komunisty, se mladý Brázda přistěhoval v roce 1948. V roce, který sebral poslední iluze všem, kteří stejně jako Pavel Brázda za první republiky inklinovali k předstalinskému komunismu, ale už před koncem čtyřicátých let se od něj zase v hrůze odvrátili.
„Úmor 1948, a říkám to tak schválně, měl jak pro mě, tak pro mou ženu fatální důsledky. Během studentských politických prověrek jsme byli oba vyloučeni z Akademie výtvarných umění. Což v praxi znamenalo znemožnění studia na jakékoli jiné škole a předurčení k manuální práci. Stal jsem se učněm malířství pokojů. Naštěstí ještě u soukromého mistra, což mělo za důsledek, že jsem nemusel tuto práci dělat a mohl jsem dál malovat obrazy. Z této doby vlastně pochází i obraz, před nímž jsem před chvílí pózoval vašemu fotografovi,“ vypráví Pavel Brázda uprostřed svého obývacího pokoje, kde se během předlistopadové éry konaly filozofické semináře Jana Patočky a další setkání lidí z disentu. Právě ti tvořili po dlouhou dobu jediné publikum, kterému mohl své malby předvést.
„Na obecenstvu mé umění nezáviselo, i když pro ně bylo určeno. To, že se publikum, které bylo s mým dílem v kontaktu, nyní rozrostlo z několika kunsthistoriků a sběratelů umění na širokou veřejnost, beru jako příjemné překvapení. Dá se říci, že už jsem ani nepočítal s tím, že se vystavování dožiji. Spíš jsem předpokládal, že tu po mě něco zůstane. Něco, co si časem najde cestu k lidem,“ vykládá překvapivě nezahořklý autor stovek pláten, jehož výtvarný směr – hominismus byl přitom přímo závislý na mezilidském kontaktu a městském folkloru. „Velkoměstský folklor, zejména ten spjatý se západoevropskými metropolemi, určitě můj styl ovlivňoval. Možná i kvůli tomu se říká, že jsem předběhl pop art. Proti němu jsem se však neopíral jen o konzumní část kultury, šlo mi o lidskost v širším smyslu, i když také v moderních kulisách.“
Pavel Brázda se narodil v Brně, což lze snadno odvodit i z jeho obrazů. Motocykly a závodníci z brněnského okruhu byli častým námětem jeho dřívějších obrazů. Proto není jistě bez zajímavosti, jak nahlíží na čtvrť, ve které prožil následných čtyřiašedesát let svého života. „Žižkov míval omšelou a romantickou povahu. Změnil se radikálně a já to vítám. Nemám na mysli jen žižkovskou věž, ale například i Palác Flóra. Pro mě to bylo zjevení něčeho, co jsem do té doby mohl znát jen z vyprávění o Americe nebo z filmů. Žižkov ve své blízkosti ke kafkovskému centru dříve oplýval určitým kouzlem, a to pro své obyvatele ztratil. Já si ale myslím, že je to dobře. Například žižkovský vysílač, kterému za tmy, kdy je barevně nasvětlen, nelze upřít půvab, vidím jako symbol, který už z dálky dává najevo, že tu vzniká něco nového. Určitě je příjemné vědět, že na Žižkově přežívají tradice, například masopust. Ale není třeba se upínat jen k tomu, co se váže k minulosti, když okolo nás vzniká nové město, které může být také zajímavé.“