Pracovnu otevřeli mladí nadšenci Jan Pelán a Andrea Kosařová na začátku února jako symbiózu tří vzájemně propojených prostorů – kavárny, dále místnosti pro nejrůznější workshopy a nakonec samotné dvoupatrové haly pracovny. Kavárenský povaleč má možnost využít tradičních stolků s vůní espresa a přes přítomnou wi-fi vyřídit pracovní povinnosti, zatímco náročnější zájemce si může předplatit jedno z pracovních míst v zadním traktu. „Aktuálně máme dvacet pět míst, z čehož je polovina v podobě stálého pracovního místa. Zájemce si zaplatí stůl, který je jenom jeho, může si tam nechat i své věci a nikdo mu tam nepoleze,“ vysvětluje Honza Peltán formát Pracovny. „Druhá polovina je sdílená, kdy si sednete tam, kde je volno. V současné době máme pronajatou zhruba polovinu stálých pracovních míst.“ Řada lidí si prostor dekorovaný obrazy od Igora Grimmicha staršího oťukává a zjišťuje, zda jim podobný způsob práce vyhovuje. Mezi profesemi se přitom objevují především grafici či ajťáci, kteří k práci nepotřebují nic jiného než počítač a dobré připojení.

„Veškerý design Pracovny s námi vytvořil Vladimír Rajšl – od bytelných stolů, které lze poskládat na sebe, přes prostor celé kavárny až po nápady se zářivkami obalenými izolačním materiálem,“ vzpomíná Andrea na genezi místností. Prostor má své kouzlo i díky tomu, že oba trvali na dostatku denního světla v každé z místností, pod galerií výrazně ční klavírní křídlo, zatímco kavárna dýchá v pastelových barvách recyklovaných doplňků a vintage nábytku. „Do projektu jsme se pustili především proto, abychom měli své vlastní ,dítě‘, o které se můžeme starat,“ říká Honza a Andrea k tomu dodává: „Není to jeden projekt, ale vlastně tři. Rádi říkáme, že práce tu není jako na kostele, ale rovnou na třech kostelech.“ Oba však porci práce vyvažují svým nehraným nadšením a ochotou naslouchat svým budoucím zákazníkům. „Chceme se s lidmi, co tady pracují, bavit o jejich představě,“ osvětluje Honza, „a následně vymyslet i systém zpětné vazby, aby se tady každému opravdu příjemně pracovalo.“

Kdy je však možné do Pracovny zajít? Prvotní otevírací doba byla podle organizátorů ve všední den od osmi ráno do deseti večer s volnými víkendy, což je stejné i pro přilehlou kavárnu. „Máme pocit, že člověk by měl pracovat, když je venku světlo – a když je tma, tak spát,“ směje se Honza. „O víkendu je pak čas vyrazit z města pryč a užít si jiné prostředí,“ říká k tomu Andrea. Na druhou stranu jsou oba otevření případným návrhům na práci přes noc či víkendovým pracantům, kteří již nějaký ten dotaz vznesli. Na druhou stranu noční živel nebyl v Pracovně zatím ani jeden.

„Spojení s kavárnou bylo od začátku přirozené – třicet metrů z pracovní židle si můžeš dát dobrou kávu a něco k jídlu,“ říká Andrea. „Je pochopitelné, že tady nebudou každý den obědvat, nicméně tu možnost vždycky mají.“ V kavárně tak jdou cestou ekologičtějšího provozu – nenaleznete zde nápoje v plastu či skleněných lahvích, místo toho si lze dát čepovanou kofolu či pivo z malého pivovaru Polička.

S prací po kavárnách má jak Honza, tak Andrea bohaté zkušenosti. „Já jsem takhle psal své školní práce a nedopsal,“ směje se Honza. „Je to ale přirozeně se nabízející prostor. Navíc nesdílím názor některých lidí, že člověk s notebookem jen zabírá prostor a celý den si nic nedá. Tělo neošálíš – máš žízeň, hlad – prostě si tam vždy něco dáš.“ V kavárně navíc podle Andrey nelze vždy spoléhat na klid – u vedlejšího stolu může sedět skupina extrémně hlučných lidí nebo nebude fungovat wi-fi.

A kam chodí Honza s Andreou, když procházejí Žižkovem? „Okouzlilo nás knihkupectví Volvox Globator, kde police s knihami skrývají drobnou pivní kavárnu,“ vyjmenovává Honza a Andrea ho doplňuje: „Pod Seifertkou je prý nová steampunková kavárna, tak tam bychom rádi vyrazili.“