Představa Vánoc jako svátků klidu a míru dnes pro mnoho lidí patří do říše pohádek. Je čím dál více v módě vnímat Vánoce jako hektickou dobu plnou shonu. Připravují nás na to reklamy, časopisy se plní radami psychologů, jak ten prosincový blázinec zvládnout, a mnoho lidí nevyhnutelně zažívá období plné starostí. Dnešek navíc nabádá k cynismu a nadhledu, což vnímání tradic moc nepomáhá. Stačí se ale podívat trochu do minulosti, abychom přestali podléhat falešným představám a zkusili si uvědomit, co může být i dnes skutečně důležité.
Advent byl vždy doba paradoxů. Pohanské tradice se mísí s křesťanskými, mnohdy až protichůdnými. V průběhu věků se obyčeje různě proměňují a i dnes si stačí porovnat, jak se slaví stejný svátek v různých koutech Evropy. V lidovém kalendáři se prostupovaly Barborky, Lucie a Mikulášové s Ruprechty, Perchtami a Vrtibábami, žertovné se potkávalo s hrozivým, veselé se smutným. Advent na jedné straně představuje týdny obstarávání hmotných statků, na straně druhé jde o čas ticha a zastavení. Shon a hojnost se vždy prolínaly s rozjímáním a klidem.
Advent, čas půstu a dalších církevních omezení, čas, v němž se nekonají taneční zábavy či svatby, čas, kdy utichá večerní zpěv chasy, prostupují starší lidové představy o tajemném údobí, v němž probíhá divoký zápas přírodních sil a svět je zaplněn démonickými bytostmi. Ve středověku mnohdy Vánoce připomínaly spíše karneval než náboženský rituál, v některých alpských zemích dodnes přetrvávají hlučné průvody maskovaných strašidel. V germánské tradici se především první polovina adventu nesla ve znamení rejů družiny nesmířených duší, tzv. divokého vojska.
My, kdo dnes podléháme především rejům v nákupních střediscích, kde si nás podmaňují divoká vojska reklamních sdělení, bychom si měli uvědomit pravou povahu lidových obyčejů. Důležitý je náš osobní vztah a prožitek. Forma je vlastně druhotná, tradice mohou být ostatně různé. Zatímco v Čechách máme vcelku dlouho dobrotivého Ježíška, kupříkladu v islandské folklórní tradici na sebe vánoční bytosti braly podobu škodolibých mužíčků jólasveinar, kteří přicházeli do lidských příbytků, slídili po domě, kradli jídlo a svíčky, rušili lidem spánek a strašili děti. Až ve 20. století se z nich stávají přátelé dětí a 
dárci. V Nizozemsku je stále tím hlavním obdarovávacím dnem Sinterklaasfest, svátek sv. Mikuláše, a vánoční obdarovávání se tam nestalo zvykem. A i ten Santa Claus, vnímaný dnes nejen jako symbol Štědrého dne, ale i jako symbol komerční stránky Vánoc, má svůj původ právě v holandské tradici. Stačí se přitom podívat na jeho vyobrazení na malbách z 19. století či do děl spisovatelů jako Washington Irving, kteří mu dávali konkrétní podobu. Postava v šedém, s vážným pohledem, vousem a fajfkou se do veselé červené obtloustlé podoby proměnila až ve 30. letech 20. století a je samozřejmě zvláštním paradoxem, že tato kanonická vizáž symbolu Vánoc má svůj původ v reklamě na coca-colu. Je nicméně důležité především to, čím se symboly naplní.
Mnohé z toho, co je pro nás dnes typickým znakem Vánoc, ostatně také nemá zas tak dlouhé trvání. „V těch časech nebyl vánoční stromek u nás ještě znám. – V jeslích byla poesie a hřejivost – na stromcích je teď pozlátko a cukroví.“ Tak končí vzpomínka Mikoláše Alše na betlém a na dětství. Názorně je z ní vidět, jak mladý je možná nejikoničtější obraz současných Vánoc. A hlavně to, jak nelibě byl přijímán. Jesličky se totiž staly jedním ze symbolů Vánoc už ve 4. století, od 15. století pak se začaly fyzicky objevovat v domácnostech a v devatenáctém století jejich obliba vyvrcholila. Dnes však jsou něčím poměrně okrajovým a stojí ve stínu stromečku.
Sám vánoční stromek v sobě sice nese i křesťanskou symboliku, v níž má místo strom života i strom poznání, ale vychází především ze staré lidové víry v životní a ochrannou sílu skrytou ve stromě a jeho částech. Darové stromy a větve jsou přitom známé už z antiky. Ve většině evropských zemí se tento zvyk rozšířil až v průběhu 19. století, nejstarší zmínky z Čech pocházejí z 20. let 19. století, kdy se začal objevovat v domech pražských měšťanských vrstev. Na vesnici však pronikal pomalu.
Ve venkovském prostředí se Vánoce stávaly časem pospolitosti, kdy i ten nejposlednější poddruh měl pocítit, že je členem rovného společenství. I vánoční zvířata měla podíl na vánočním hodování. Z vyprávění vlastní babičky, která vyrůstala na slovenské dědině, si pamatuji, že tehdy dávali koňům chléb s česnekem, aby si užili Vánoce.
V období celého adventu získává na významu měření času. Z Provence se ještě z doby asi před sto lety dochoval zvyk, kdy každé dítě mělo malou vlněnou ovečku, která ho zastupovala v domácích jesličkách. Bylo-li hodné, mohlo si ji každého adventního večera posunout blíže ke Svaté rodině. V polovině 19. století se objevují zmínky o ručně vyráběných adventních kalendářích, roku 1908 vznikl první tištěný a v době po druhé světové válce se z nich stala tradice především pro děti. „Vánoce jsou opravdu svátkem zrodu nového, přechodu mezi částmi roku, není to pouze křesťanská tradice,“ poznamenává psycholožka a terapeutka Zuzana Vondřichová. „Pro velkou část populace období kolem Vánoc znamená dobu, kdy něco končí a něco začíná – i v práci se dělají uzávěrky do Vánoc a velká část firem dává zaměstnancům dovolenou i na dobu mezi vánočními svátky a Novým rokem.“
Ani trvání adventu, jehož ustanovení sahá do dob Karla Velikého, nebylo všude stejné. Probíhal od čtyř do osmi týdnů a až postupně se ustanovilo čtyřtýdenní období. V této době se začal ohlašovat příchod Vánoc roráty, ranními hudebně bohatými mšemi ke cti Panny Marie, které se sloužily ještě před východem slunce. Zvyk pochází z Říma, kde dokázal v předminulém století pěkně popudit spisovatele Stendhala: „Nic není protivnějšího než být probuzen uprostřed noci teskným hlasem této dudácké muziky, která dráždí nervy jako zvuk skleněné harmoniky,“ stěžuje si romanopisec v Římských procházkách. V České tradici jsou roráty zakořeněny od 16. století, a byť už jde o málo známý obyčej, slouží se dodnes.
Zkraje adventu se vedle svátku sv. Mikuláše slavila i Barbora (4. prosince) a Lucie (13. prosince). Bílé dívky chodily coby Barborky a podobně jako Mikuláš zkoumaly, zda byly děti hodné. „Jen počkej, až přijdou Barborky, ty ti vysekají,“ říkalo se například u Bechyně. Lucie patří mezi stará ženská strašidla dobrých i zlých úmyslů. Úplně jiný původ má však ve Skandinávii, kde je takřka pohádkovou bytostí, s níž přichází o Vánocích světlo.
Dnešní Vánoce jsou jistě dobou hektickou a stresující, ale je dobré si vzpomenout i na to, že touto dobou vždy vystupovaly na povrch chaos a nečisté síly. Například v pravoslavné tradici, kde je hlavním svátkem Zjevení Páně neboli Teofanií doba tříkrálová, se zlí duchové objevují mezi Novým rokem a Křtem Páně.
Podle Silvy Vozábové, která dlouhou dobu pracovala na Lince důvěry, je „předvánoční a vánoční doba určitým katalyzátorem dlouhodobějších problémů, ať už jsou to pošramocené rodinné vztahy, osamělost, nedávné úmrtí blízkého člověka či jiný druh zásadnější ztráty.“ Dodává, že v telefonátech pravidelných klientů „se téma vánočně zjitřených emocí výrazně objevuje, jejich volání bývají v tomto období častější.“ V podobném duchu popisuje předvánoční napětí i Zuzana Vondřichová ze své terapeutické praxe: „Klienti si s blížícími se Vánocemi více uvědomují své potíže, více bilancují, a zároveň se obávají dělat závažné změny těsně před Vánoci.“ Dodává, že pro mnoho lidí bývají svátky opravdu vyčerpávající. „Zároveň však klienti mluví více o tom, na co se těší, mnozí si užívají více se svými dětmi, protože příprava Vánoc k tomu přímo vyzývá.“
Vánoce si zkrátka stále podržují svůj rodinný rozměr, který též přišel až s novověkem a dobou určité individualizace. Možná se vytrácí či proměňuje veřejný, komunitní rozměr svátků, ale doktorka Vondřichová upozorňuje, že spílání na komercializaci Vánoc je nám do značné míry vnucováno médii. „Jsme totiž více vystavěni reklamě, ale více lidí také cítí potřebu zařídit se podle sebe.“ Všímá si však jiného typu nátlaku: „Je nám vnucováno, jaké jsou nejlepší dárky, jakou barvu mají mít letos ozdoby. Nejen o Vánocích vnímám změnu tlaku – dříve se mluvilo o tom, co se nesmí (půsty, kdo nesmí o Vánocích co dělat atd.), tlak byl spíše ve formě omezení; současnost přináší více návodů, co by se mělo, co vše nesmí chybět. Výsledkem je totéž – nesvoboda.“
Člověk nemusí být věřící, aby si uvědomoval důležitost tohoto přelomového období. Je třeba jen přijmout všechny jeho stránky a nalézt si v nich potřebný význam pro sebe a pro svou vlastní situaci či pro svou rodinu. „Je důležité, aby pro nás tradice měly nějaký smysl,“ osvětluje Zuzana Vondřichová. „Už třeba v tom, že to tak dělali naši předkové. A většina lidí má tendenci najít si nějaký čas na připomenutí základních hodnot, rozjímání atd. Vánoce mnoha lidem takovou příležitost nabízejí, i když ne všem. Je to lidská přirozenost stejně jako kontakt se spirituálním rozměrem života. Lidé, kteří ho ztratili nebo popírají, mívají často problémy.“
Stačí projít se v půli listopadu libovolným vánočně vyšňořeným nákupním centrem, aby si člověk uvědomil, že tato prostituce stromečků a ozdob skutečně nemá takovou moc, jak by se mohlo zdát. Na Flóře jsem si popovídal s pár prodavači, kteří přiznali, že tržby se zvyšují už v průběhu listopadu, ale jednoznačně potvrdili, že vánoční výzdobu vnímají oni i zákazníci spíš nelibě a oddělují ji od pravé povahy svátků.
Dokladem toho, že Vánoce stále plní svou roli jako svátky pospolitosti a spoluúčasti, je třeba i fakt, že podle Petera Porubského, vedoucího Linky bezpečí, jim volalo loni na Štědrý den pouhých 31 klientů, přičemž průměrný počet je 110 hovorů denně. „Ukazuje se, že pro děti je tento sváteční den nesmírně důležitý.“ A celá složitá povaha i síla svátků se dobře vyjevuje i v tomto příběhu Silvy Vozábové: „Mladá matka-samoživitelka trpící vážnou chronickou nemocí se trápila tím, že nemůže dceři dopřát dost vánočních radostí, což se spojilo i s úzkostí, kdo by se případně o dceru místo ní postaral. V ženě sílila panika, depresivní ladění, objevovaly se i myšlenky na sebevraždu. Během předvánočního období volala na linku opakovaně, přičemž se postupně podařilo najít významná kotvicí lana včetně překvapivého usmíření s rodinou po čtyřleté vyhrocené odluce. Vánoce rodina prožila už společně.“
