Příběh kopce

Vrch Vítkov odděluje dnešní Karlín a Zižkov a původně se na něm nacházely vinice, které zde nechal vybudovat pražský měšťan Vítek z Hory, po němž je tento kopec pojmenován. Ačkoli je nejstarší doložená zpráva datována rokem 1041, pravý historický význam získal až za husitských válek, neboť zde 14. července 1420 proběhlo první velké střetnutí husitů a křižáckých vojsk, které skončilo vítězstvím husitů pod vedením Jana Zižky z Trocnova. Vítkov se totiž tou dobou nacházel před městskými branami a významně střežil jednu z cest do Prahy. Již o 7 let později byl vrch přejmenován na Zižkov a dal jméno pražské čtvrti Zižkov.

Pocta státnosti

S myšlenkou vybudovat na tomto vrchu památník národa, který by demonstroval jeho odvahu, přišel v létě 1882 Spolek pro zbudování pomníku Jana Zižky z Trocnova. Tato idea však měla pouze místní charakter, a proto si Zižkov na využití musel ještě nějaký čas počkat a byl zatím jen oblíbeným místem pro procházky Pražanů.

Nový význam vybudování pomníku začal po 1. světové válce a po vzniku Československé republiky. Začalo se uvažovat o vybudování takového místa, které by uctilo památku českých legionářů a odboje. Funkcionalistické stavbě, která měla symbolizovat vznik Československé republiky a české státnosti, požehnal 8. listopadu 1928 sám T. G. Masaryk. Mimo jiné je známo, že zde měl být i pohřben, ale odmítl to, neboť stavbu považoval sám za příliš oficiální a památné místo.

Stavba objektu dle návrhu architekta Jana Zázvorky začala v roce 1929. Vnější skelet byl dokončen roku 1933 a do roku 1938 se pokračovalo na výzdobě interiéru, na němž se podílela řada českých umělců. K slavnostnímu otevření však nedošlo díky okupaci, která díky využití památníku coby skladiště wehrmachtu interiér velmi zdevastovala a český národ si musel na využití stavby opět počkat.

Mauzoleum Klementa Gottwalda nebo KSČ?

Po druhé světové válce navrhl architekt Zázvorka přístavbu, a to proto, aby mohl být začleněn i druhý protifašistický odboj. Ze stavby, která měla být otevřena roku 1948, se však stala síň Rudé armády a z památníku objekt sloužící k propagaci komunistického režimu. A místo pietního místa s poctou padlým začala sloužit jako oficiální pohřebiště komunistických prezidentů a představitelů. To vše začalo již roku 1951 a zapomnění odkazu první republiky vyvrcholilo 22. června 1954, kdy zde bylo zřízeno Mauzoleum Klementa Gottwalda.

O jeho chod se staraly stovky lidí, byla zde vybudována speciální laboratoř, v níž se sovětský lékařský personál staral o balzamované Gottwaldovo tělo, které bylo umístěno ve skleněném nasvíceném sarkofágu. Ostatně, část sarkofágu i laboratorní přístroje a velín najdete v památníku dodnes. Naštěstí pokusy o uchování mumie ztroskotaly roku 1962, tělo bylo zpopelněno a mauzoleum zrušeno. Komunističtí prezidenti se zde však pohřbívali stále a kromě urny K. Gottwalda zde bylo dalších pár, včetně Antonína Zápotockého či Ludvíka Svobody. Zájem o památník začal upadat a s pádem komunismu opadl i zájem využívat toto místo coby hřbitov pohlavárů ÚV KSČ. Roku 1989 byly ostatky vráceny rodinám a ty, o něž nikdo neprojevil zájem, byly předány KSČ, jež je uložila do hromadného hrobu na Olšanských hřbitovech. Dodnes se zde kupříkladu stará o ostatky K. Gottwalda a jeho manželky.

Unikátní jezdecká socha

Zcela zvláštní kapitolou je bronzová socha Jana Žižky z Trocnova, která je součástí stavby a měla původně celý objekt otevírat. Bylo s ní počítáno již od počátku stavby, v letech 1923 a 1927 proběhly další dvě neúspěšné soutěže, až se nakonec porota rozhodla napřímo oslovit tři sochaře: Ladislava Salouna (autor sousoší Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí), Josefa Mařatku (podílel se na sochařské výzdobě Obecního domu) a Bohumila Kafku (spolupracoval na pomníku Jana Palackého). Nakonec byl roku 1931 vybrán návrh posledně jmenovaného B. Kafky, který navrhl klasický koncept jezdecké sochy, podle něhož byl pomník Jana Zižky zpracován. Samotné dílo v sobě nese několik zajímavostí — Kafka ji konzultoval jak s historiky, s nimiž vedl diskuze, zda má mít socha v ruce bibli, zda má mít napřaženou ruku nebo jak mu mají vlát vlasy. Tak i s hipology, kteří mu pomáhali vybrat ze státních hřebčínu koně, který bude sloužit pro model.

Bronzová socha o výšce 9 metrů, délce 9,6 metru a šířce 5 metrů a vážící 16,5 tuny patří mezi 10 největších na světě a byla dokončena roku 1941. Odhalena byla přesně v den výročí Bitvy na Vítkově roku 1950 a prošla v posledních letech restaurátorskými úpravami.

Nová éra dějin státnosti nebo Rehabilitace a moderní přístup?

Po roce 1989 se začalo hledat takové řešení, které by zatraktivnilo využití celého objektu. Roku 2001 byl Národní památník na Vítkově s hrobem Neznámého vojína a jezdeckou sochou Jana Zižky z Trocnova předán do správy Národního muzea. Cílem několikaleté práce nebyla pouze rekonstrukce, která nastala v roce 2007 a měla za cíl poskytnout objektu větší atraktivitu. Namátkou zde přibyla nádherná vyhlídka na střeše památníku, netradiční panoramatická kavárna s impozantní terasou ve východní části, nebo zasklený podchod před vstupem do Hrobu neznámého vojína.

Hlavním cílem byla rehabilitace poselství, které měl památník od počátků symbolizovat, a to tak, aby se stal součástí života metropole. Proto v něm dnes, po znovuotevření, najdete nejen nový obsah, jehož cílem je prezentace státnosti, ale expozice se vzdělávacím systémem či programy sloužící k volnočasovým aktivitám. Národní muzeum totiž přesně odhadlo, co si dnešní doba žádá a chce zde krom výstav ve své dramaturgii nabídnout otevřený kulturní prostor pro setkávání všech generací.

Víte, že?

- Celý objekt památníku má železo-betonový skelet s cihelnou dozdívkou a je obložen žulovými deskami.

- Jeho rozměry jsou: výška 31,5 metru, délka 143 metrů a šířka 27,6 metru.

- Na umělecké výzdobě jednotlivých částí památníku se podílela celá řada významných umělců své doby, např. Max Šabinský, Jan Štursa, Bohumil Kafka nebo Vítězslav Nezval.

- Najdete zde největší funkční varhany v České republice. Současná expozice nabízí i několik unikátních zapůjčených předmětů, např. číslo popisné jednoho z domů z Lidic, dopisy Milady Horákové a Heliodora Píky z vězení, osobní předměty Jana Palacha apod.