Jasná páka (pozdější Hudba Praha), Letadlo, Garáž, Psí Vojáci, Precedens… Kapely, v nichž se mísí punk i nová vlna, kapely, které rozhodně nejsou mainstreamové, ale ani vyloženě undergroundové jako třeba Plastici, kapely, díky nimž se v osmdesátých letech začalo v hudbě u nás zase něco dít. A právě žižkovský Junior klub na Chmelnici byl pro ně domovskou scénou. A byl to jeden z důvodů, proč se tehdy na Žižkov nechodilo jen za točeným kozlem, ale i za kulturou. Chmelnice totiž byla jedním z mála míst v Praze, kde se koncerty a četná divadelní představení odehrávaly oficiálně.
Nepřehlédnutelná budova Paláce Akropolis v sobě nese hned dvojí kulturní dědictví. Díky Lubomíru Schmidtmajerovi, který sem v polovině devadesátých let přenesl duch Chmelnice, se tu navazuje na bigbítové kořeny slavného Junior klubu a pak je tu samozřejmě tradice prvorepublikového Paláce Akropolis, známé žižkovské divadelní scény. S
Lubošem Schmidtmajerem, který Akropoli s pětiletou přestávkou šéfuje od jejího obnovení, se scházím v tamní kavárně, abychom si popovídali o geniu loci Žižkova i o kultuře.Zajímá mě, zda se dá vůbec působení v obou institucích porovnat. „Asi to moc nejde, protože doba je úplně jiná, ale v určitém dramaturgickém ohledu i obsahu tu existuje návaznost,“ říká mi a dodává, že v obou případech jde o multifunkční prostor pro koncerty, divadlo, výstavy. „Pro mě bylo vždy důležité se ve své profesi dostat co nejdál, takže z toho pohledu je pro mě zajímavější dnešní doba. Na Chmelnici vše fungovalo na kamarádské úrovni, i proto, že nebyly peníze, dnes je vše mnohem více o financích.“
Lubomír Schmidtmajer však rozhodně nepůsobí dojmem chladného manažera. A byť přiznává, že pro něj osobně už v Akropoli nefunguje jistý generační aspekt, který tehdy tmelil lidi v Junior klubu, jeho dramaturgové mají se svými umělci podobný vztah, jaký míval on.
Podle Schmidtmajerových slov se v Akropoli snaží myslet i na prvorepublikový odkaz, ale především se dnes snaží rozvíjet projekty, které jsou na mezinárodní úrovni. Jde hlavně o divadlo pod taktovkou dramaturga Petra Boháče a o hudební cykly jako EuroConnections se zaměřením na evropskou hudbu či Music Infinity s projekty na pomezí jazzu a vážné hudby.
Ředitel Paláce Akropolis vzpomíná, že už v osmdesátých letech Žižkov vnímal jako specifické místo, čtvrť, kde se něco dělo. A nejen kulturně. „Byly tu hospody, kam všichni chodili. Ať byl člověk odkudkoli z Prahy, stejně se všichni sešli na Žižkově.“ Ptám se, jestli to tak stále je. „Dneska se díky všem těm změnám, jako třeba že na Parukářce rostou kytky a další věci, co nebyly normální, ze Žižkova stává takový pražský Montmartre,“ přemítá s úsměvem. Nejlepší důkaz toho, že Žižkov neztratil svou atmosféru, je prý nadšení zahraničních umělců, kteří vystupují v Akropoli. A přidává k dobru ještě jednu historku. „Když se dělaly mapy pro Google, dlouho byla digitalizovaná jen Žižkovská věž a Akropolis. U Akropole tehdy byl jediný titulek: „Tady hráli Pixies.“
