V české tradici prakticky neexistuje vánoční film. Zatímco ve zbytku světa se snímky s tematikou Vánoc objevují v hojném počtu a v různých žánrových variacích, u nás si pustíme maximálně povinnou každoroční televizní pohádku, která s vánoční tematikou vlastně nesouvisí. Částečně v tom má asi prsty fakt, že u nás se netočí skoro žádné žánrové podívané, a také samozřejmě to, že obtloustlý chlapík v červeném splňuje atributy hrdinství mnohem lépe než český Ježíšek, bytost do značné míry abstraktní, s mizivým kinematografickým potenciálem. Jezulátko či zářící světélko zkrátka bohudíky zůstává především na místech, kam skutečně náleží – v jesličkách či na obloze.

Vánoční koleda

V angloamerické tradici se kanonické vyobrazení Vánoc ustanovilo ve viktoriánské době. A už v Dickensově duchařské povídce Vánoční koleda leží základ většiny vánočních snímků. Pojem dickensovské Vánoce je sice spojen především s rodinnými setkáními a radostným předáváním dárků, ale v jádru Vánoční koledy se ozývají i depresivní momenty.

Variací na Vánoční koledu je i největší americká vánoční televizní klasika Život je krásný z roku 1946, snímek, který v mnohém ustanovil poválečnou podobu hollywoodských vánočních filmů. V době uvedení do kin snímek propadl a bylo zapotřebí malého zázraku v podobě volných práv vedoucích k opakovanému uvádění na obrazovkách, aby se z něj stal oblíbený, pohodovou atmosférou prodchnutý štědrodenní zákusek. Film vypráví v sérii retrospektiv příběh muže, který si chce sáhnout na život, a je zapotřebí zásahu dobrého ducha, aby vše mohlo skončit šťastně. V době svého uvedení však byl vnímán jako poměrně depresivní obraz poválečné Ameriky, v jehož šťastném konci zaznívá i určitá ironie. A právě tato dvojznačnost ze snímku dělá nadčasové dílo, které okouzlí, a přitom se dotýká povahy svátků bez růžových brýlí.

Vánoce s příchutí horroru

S boomem žánru film pro celou rodinu se však vánoční snímky začaly propadat stále více do hájemství kýče a infantility. Není divu, že v mnoha lidech narůstá nechuť ke svátkům, které jsou prezentovány filmy, jako je Vánoční skřítek s Willem Farrellem v roli přerostlého elfa, či série Santa Claus s kutilem Timem Allenem v titulní červené róbě. K opravdovým svátkům patří veselost i rozjímání a bilancování, dělat z nich ale rozjuchané omalovánky plné všeobjímajícího patosu a retardovaného humoru zavání znesvěcením. A rozhodně si nemyslím, že jde o to nejlepší, co lze pouštět nejmenším. Leda těm zlobivým – a za trest.

Není divu, že se obzvláště v osmdesátých a devadesátých letech objevilo množství děl, v nichž proslulé Santovo „Ho, ho, ho!“ dostává patřičně zlověstný rozměr. Samozřejmě to souvisí i s nárůstem komerční stránky Vánoc a jako alergická, kritická i ozdravná reakce se tak objevují filmy, které poodhalují tu temnější tvář svátků klidu a míru. A nemusíme ani chodit k brakovým hororům jako je Silent Night, Deadly Night (Tichá noc, smrtelná noc), jehož protagonista pod vlivem tragédie v dětství, kdy mu chlapík převlečený za Santu zabil rodinu, začne v dospělosti řádit a zabíjet v Santově oděvu. Byť nutno dodat, že právě červený kostým vousatého tlouštíka už svedl mnoho tvůrců na scestí, na němž nedrží Santa v ruce pytel s dárky, ale spíš sekeru.

Mnoho filmů různých žánrů ukazuje, že Vánoce jsou i doba, kdy se dějí nepěkné věci. Ví to Kevin, který zůstal Sám doma hned několikrát a musel čelit duu neohrabaných lupičů. A přesvědčí se o tom i rodinka z dalšího rodinného snímku Gremlins, v němž dříme poučení, že rituálů a pravidel je třeba se držet, jinak se z ňuňavého domácího mazlíčka vyklube žravá nestvůra. Právě Gremlins však stojí jako příklad rodinného filmu, který dokáže pod pláštíkem zábavy postihnout svátky poměrně komplexně, ukázat rodinné hodnoty, ale i smutek, pobavit, postrašit, i si z Vánoc ve zdravé míře utahovat.

Santa delikvent

Ironický přístup k Vánocům se samozřejmě objevuje i v mnoha filmech pro dospělé publikum. Klasika akčního žánru, série Smrtonosná past, taktéž říká, že o Vánocích vytahují zlobivci paty z děr a napříč celým filmem je patrný určitý cynismus ohledně štědrovečerní atmosféry. A nejinak je tomu ve Smrtonosné pasti, jejíž úvodní sekvence ukazuje za zvuků vánoční písně konec jednoho mladého života pádem z okna – a vlastně to můžeme číst i tak, že Vánoce prostě ztratily své kouzlo, osmdesátá léta už nejsou dobou, kdy by mohl přijít dobrý duch a zvrátit tragický osud. Tady jsou ovšem Vánoce přece jen spíše kulisa pro úplně jiné vyprávění.

Vrcholem toho, jak propojit radikálně cynický přístup s humanismem, je černá komedie Santa je úchyl. Billy Bob Thornton coby Santa-delikvent tu provádí tak nepěkné věci, že o nich raději nebudeme ani psát, jenže v důsledku jde o mnohem upřímnější výpověď o vzájemnosti a napravení jednoho hříšníka než u velké spousty těch pravých svátečních děl. Je totiž i přes spoustu kruté nadsázky a záplavy oplzlostí tak nějak ze života, jaký se vším všudy je.

Ti nejmenší

Co však Vánoce a nejmenší publikum? A mohou něco předat záplavy Santa Clausů českým dětem? Před dvěma lety vtrhla do 

našich kin Velká vánoční jízda a předvedla, jak dělat animované filmy i pro ty nejmenší diváky způsobem, který baví celou rodinu a nenásilně řekne školákům i předškolákům něco o hodnotách, vztazích, a životě vůbec. A kromě toho se tu nepředstírá, že Vánoce jsou vždy a pro všechny nejkouzelnější svátky, naopak jde o velmi přemýšlivý film o jejich dnešní konkrétní povaze. Rodina Santů (ano, santovství je dědičné!) se potýká s modernizací; starší Santův syn Steve je typický manažer, který vše řídí jako firmu. A tak mladší Artur a děda Claus musí zabrat za jeden provaz a vrátit korporátní mašinerii zpátky do rodinných otěží. Málokde se tak hezky propojí dobrodružné vyprávění s reflexí potíží, jimž jsou dnes svátky vystaveny. Takovým filmů zatleskám a možná i zazvoním rolničkami.