Sychravé počasí, občas spadne vločka. Vypneš plánovač, vypneš všechny kontrolní okruhy. Přestaneš si honit mobil. Chodíš jen tak, dáš si svařák, druhý. Pak zjistíš, že stojíš před domem, kde kdosi známý bydlí, chvíli váháš, ale pod kabátem cítíš hřebíčky a skořici a tak se opřeš do zvonku. A ještě jednou, dlouze a až nevhodně naléhavě.

Už jsem chtěl pokračovat v plavbě, když dřevěné dveře žižkovského činžovního domu povolily a já se ocitl v průjezdu, na čerstvě vymalovaném schodišti, po kterém spolu se mnou stoupala do třetího patra vůně vápna a vepřového. Zastavil jsem se u dveří označených rozmáchlou vizitkou:

Tomáš Tauras Tůma New Fish Man a Letec Světla Frontier Života

Vzápětí se dveře rozevřely a za nimi stál Tomáš, jen o pár vlasů šedivější, než když jsem ho viděl naposledy. Na nohou pohorky bez tkaniček. Netvářil se překvapeně, že mě vidí.

„Já už si myslel, jak si zazvonil, že to je Alenka, ale ta už nepřijde, to jsem po-posral,“ řekl mi na uvítanou a zavedl mne do velkého pokoje s ateliérovými okny, plného obrazů a otisků staromládenecké domácnosti.

„Mě ti teďka, jak pořád prší, bylo tak blbě, měl jsem horečku a potil se, všecko od nervů, he-hele já si někdy připadám jako kosmonaut, jak vystoupí z rakety a visí tam jen za tu šňůru, vší silou držim svůj svět, aby se m-mi to nerozpadlo. Tak jsem dneska odpoledne zašel radši k doktorovi a tam mi dali skvělý prášky, začalo to fungovat už za de-deset minut. Nechceš taky?“

„Tak jo, ale jen jeden.“

„Ja-já si dal hned čtyři. Zapij to džu-sem.“

Polkl jsem.

„Ne-nesmíš na to akorát vůbec pít,“ pokračoval Tomáš.

„A pod to?“

„Pod to tam nic nepíšou,“ uklidnil mě a strčil mi do ruky příbalový leták. „He-hele, že to okno je tady dobrý. Když plujou ty mraky, to je nádhera. To i ty miminka se pak daj snýst, ale když nechci, sednu si sem a vidim jenom mraky.“

Na příbalovém letáku stálo, že: Liek vykazuje vlastnosti, ktoré sú spoločnépre benzodiazepíny: pósobia proti kfčom, uvolňujú svalové napátie, zmierňujú panickú úzkost' a majú upokojujúce účinky. Z druhé strany to bylo česky, ale na to jsem přišel pozdě. Snížená koncentrace, to tam taky psali.

„Akorát je ta teď odspodu zima, dvě patra pode mnou nikdo nebydlí. Když měla naposledy přijít Alenka, tak jsem musel dát kamna na maximum už tři dny před tím a stejně jí tu pak byla zima. He-hele počkej...“

Tomáš se roztančil po přeplněné místnosti a na chvíli jsem ho ztratil z dohledu. Pak se ozvalo vítězoslavné volání:

„Máš štěstí, ty máš tedy štěstí. To se opravdu divím, že jsem ti jí našel. To-to je Alenka. He-hele.“

V deskách bylo asi dvacet velkých barevných fotografií. Akty prozrazovaly výtvarné cítění a hluboký zájem o fyziognomii ženského pohlaví. Klíny byly přitom pečlivě překryty jakýmsi zmuchlaným pauzákem, pod který mne Tomáš naučil nahlížet.

„To sem udělal kvůli výstavě, aby se Alenka nestyděla. To-to je papír, ve kterým jsem jí nosil kytky. He-hele ona mě nakonec, když jsme to dofotili, vyprávěla, že s ní spali už ve třinácti, he-hele asi jsem ji mohl kli-klidně taky mít, žejo, ono by se už asi nic nestala, ale já jsem na-najednou vůbec nemoh, a tak jsme leželi vedle sebe a ja-já ji hodiny jenom hladil po-po vlasech.“

Poslední fotografií byl portrét.

Hlava. Ztichlé, klidné, důvěřivé dívčí oči. Na zadní straně bylo připsáno: Miluji tě tak, jak neumím milovat sám sebe.

„Vi-vidiš, já tam vidím tu holčičku v ní, to já umim. Tu fotku jsem ji chtěl dát na schůzce v Akropoli. A já tam přišel, ty vole, a ona tam sedí, z jedný strany její matka a z druhý strany ten je-její nabíječ, ty vole, ve-ve mně se zatmělo, já tam došel k tomu jejich stolku, hele já vůbec nic neviděl, jenom jsem tam došel a najednou prásk a Alenka ležela na zemi. No-normálně jsem jí su-sundal pěstí. Ted’ se na mě vrhl ten blbeček, vyrazil mi zub, ale tomu jsem nedal a-ani ránu, protože bych ho mohl, ty vole, zabít. Pak při-přijeli policajti, s těma jsem to vyřídil, ještě jsem se pak šel dovnitř omluvit, ma-matka ty vole celá bledá, jak jsem se začal znova blížit, nó jo, ty vole. Posral jsem to, no.“

Místnost se stále zlehka, příjemně pohupovala. Za okny plula nekonečně pomalu hustá večerní oblaka. Připadal jsem si trochu jako na výletní lodi.

V dálce se červeně rozsvítil stěžeň.

„He-hele, že sou ty mraky dobrý, co! Je to v prděli, prostě, nó. Všichni honěj ty svoje polovztahy. Protože lidi už se normálně bojej někomu otevřít. Přijmout ho celýho, ty vole, napojit se. He-hele Alenka když ucejtila tu energii, ta-tak z toho byla úplně uhranutá, ale pak dostala strach. Pro-protože v tu chvíli, kdy se někomu do-dovo-pravdy vodevřeš, tak máš úplně nahou du-duši. A toho se všichni bojej. Nedáš si čilský víno?“

„Ani ne.“ Cítil jsem, že místnost odkotvila. Zdálky se ještě chvíli ozýval Tomášův hlas, potom začali hrát Psychic TV, potom už nevím. Potom mi někdo jemně zatřásl ramenem. Otevřel jsem oči. Venku byla tma a pod nohama jsem měl kus polystyrenu.

„He-hele, ty vole, už musíš jít. Za-za chvíli mi sem přijde kurva. Nemysli si, to neni nějaká vobyčejná prostitutka, m-my jsme na sebe naladěný. Ona tu vždycky zůstane aspoň pět hodin, pasák žárlí, ty vole, volá mi. Já nevim, jestli jsem jí nějak jako sym-sympatickej nebo je jenom tak dobrá, ale vona je, kamaráde, první, u který nemám pocit, že jí jde jen o to jedno. Nebojí se mě. Nic tu nerozbije, cejtí energie, vpluje sem a je tu se mnou. Bere dva litry, ale když nemám prachy, tak jí dám třeba jen litr a nějakej dárek, třeba dobrý kafe nebo čilský víno a ona je v pohodě. Po-počkej chvíli“" Když se vynořil, držel v ruce kilový balík zrnkové brazilské kávy.

„To-to máš na cestu.“

Najednou jsem stál na chodbě sám. Prošel jsem vápnem a vepřovou, prošel jsem kolem sedmi partají, zaslechl jsem hlasy vzdálených světů. Venku se nesrozumitelně a bez přestání žilo. Na věž vylezlo několik dalších miminek.

Igor Malijevský (*1970)

Básník, prozaik a umělecký fotograf. Po studiích teoretické fyziky a filosofie vystřídal řadu zaměstnání, od hlídače čerpadla, přes redaktora Literárních novin až po složenkáře. V současné době spolu s Jaroslavem Rudišem pravidelně každý měsíc pořádá literární kabaret EKG v Divadle Archa. Jako fotograf vystavuje od roku 1996 samostatně v Čechách i v zahraničí. V letech 1999 a 2003 získal ocenění v soutěži Czech Press Photo. Vydal básnickou sbírku Bělomorka (2003) a povídkovou knihu Družba (2005). Oficiální web: www.malijevsky.com