TEXT Pavla Horáková
„…rá-duj-mé-e se!“
Do nosu ji udeřila štiplavá vůně františků. Dívka se otřásla.
„Když je ti zima, proč se nejdeš ohřát dovnitř?“ zeptala se jí starší paní s ustaraným výrazem.
„Anežko! Ani nevíte, jak ráda vás vidím,“ usmála se Klára na dávnou známou. „Ještě nemám ani jeden dárek a vůbec se mi tam nechce. Je mi z toho kýče špatně. Všude koledy, kdekdo žvaní o lásce, přitom je to jen konzum a pokrytectví.“
Stará paní se dívala na hemžení za sklem a pak se zničehonic zeptala: „Nechceš se se mnou projít? Potřebuju se ještě stavit na hřbitově, než zavřou.“
Klára byla ráda, že aspoň o chvíli odloží nepříjemnou povinnost. Do zavírací hodiny na hřbitově u obchodního centra zbývala skoro půlhodina.
Jen co přítelkyně prošly branou, jas ulice osvětlené lampami i vánoční výzdobou se změnil v přítmí. Než došly na hlavní cestu mezi stromy, byla tma skoro úplná. Jen tu a tam poblikávala svíčka.
Klára s očima dokořán nejistě klopýtala. Šla pevně zavěšená do Anežky, bývalé hřbitovní zahradnice, která tu znala každé zákoutí, a pořád si vedla svou – jak nesnáší Vánoce, jak se jí už od září svírá žaludek, že dárky nikdy nejsou vhod, štědrovečerní večeře je křečovitá a všichni musí být povinně šťastní a veselí. Teprve když na opačném konci temného hřbitova udělala Anežka čelem vzad, Klára se zarazila.
„Proč tu vlastně chodíme takhle potmě?“
Stará paní se zasmála. „Představ si, že to není tak dávno, co byla takováhle tma všude. A nebylo před ní úniku. Posvítit sis mohla leda svíčkou nebo loučí. A když byla noc nejdelší a tma nejhlubší, se zimním slunovratem se najednou začala vracet naděje.“
„Proč mi to říkáte? Jak to souvisí s tím, že nemám ráda Vánoce?“
„Křesťanské Vánoce tu nebyly odjakživa. Zato střídání ročních dob existovalo vždycky. Přibývání denního světla se slaví v různých kulturách, i když v každé s jinou legendou. Kromě Vánoc připadá na závěr kalendářního roku i židovská Chanuka neboli svátek světel. Slaví se svatá Lucie – samo její jméno pochází od latinského slova lux. Snad všechny národy rok co rok oslavují vítězství světla nad tmou.“
„Tu souvislost chápu, ale proč ten konzum, to plýtvání?“
„A co když to nazveme oslavou hojnosti? Dnes už nemusíme hladovět na sklonku zimy, kdy se tenčí zásoby a není ani čím krmit zvířata, proto se musí porazit a o masopustu sníst. A tak se svátek dostatku přesunul na konec prosince. Kdekdo se pak postí v lednu, když shazuje vánoční kila. Tohle jsou hluboké lidské potřeby, bez ohledu na víru nebo politiku.“ Stará paní se rozhlédla temným hřbitovem. „Pamatuješ před měsícem, jak celý hřbitov na Dušičky svítil? Vzpomínám, jak dřív tou dobou chodívaly městem lampionové průvody a připomínaly ruskou revoluci. V Indii se ve stejnou dobu rozsvěcejí lampičky na Diwali, svátek světel. Kulisy se mění, ale lidská duše si žádá stále totéž. V nejtemnější, nejbeznadějnější čas roku se chce obklopit světlem a doufat ve znovuzrození Slunce, ze kterého pochází veškerý život. Proto je v tolika kulturách božstvem a ztotožňuje se i s Buddhou nebo Ježíšem. Ale to je na dlouhé vyprávění.“
Hřbitovní stromy najednou prořídly a za nimi se vynořilo zářící nákupní středisko. Klára před tím jasem musela přimhouřit oči. Z reproduktorů se až na hřbitov nesly poslední takty starodávného nápěvu:
„Nám, nám ná-ro-di-il se.“
Pavla Horáková
Překladatelka z angličtiny a srbštiny je autorkou sedmnácti knižních titulů (například Kurt Vonnegut, Saul Bellow či Iain Banks) a několik rozhlasových her. Věnuje se také próze pro děti v sérii knih Tajemství hrobaříků, Hrobaříci v podzámčí a Hrobaři a hrobaříci. Původní povídka Lux Invicta vychází z posledně jmenované knihy, kterou autorka vydala s pomocí sítě dárců, ne nepodobné systému Kickstartu.